Čís. 3611.

Ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. se nevyhledává, by si byl pachatel vědom toho, že jeho jednání směřuje k ohrožení svobody osoby (úředníka) u vrchnosti pro zločin udané nebo jinak ze zločinu obvinované, ani, by jednání pachatelovo vedlo aspoň ke kárnému vyšetřování proti onomu úředníku.
Vyhledává se však, by si byl pachatel vědom, že jeho udání u vrchnosti pro zločin (prvý případ) nebo jeho obviňování ze zločinu (druhý případ zločinu podle § 209 tr. zák.) odporuje pravdě; je třeba, by byl v rozsudku i tento znak zjištěn.
Zločin utrhání na cti viněním vyšetřujícího soudce ze zločinu podle §§ 101, 102 a) tr. zák.
(Rozh. ze dne 4. října 1929, Zm I 263/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném, zasedání zmateční stížností obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 1929, jímž byl stěžovatel uznáni vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil témuž soudu nalézacímu, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5, 9 a), b) a 10 tr. ř. Svými vývody po stránce věcné nedokazuje a ani netvrdí, že zjištěné jednání obžalovaného není trestným činem náležejícím před soud, ani, že nalézací soud porušil výrokem, o tom, jsou-li tu okolnosti, jimiž se trestnost činu ruší nebo pro něž je stíhání pro čin vyloučeno, zákon nebo použil ho nesprávně, nýbrž snaží se jen dokázati, že skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, vykazuje nanejvýš náležitosti přestupku proti bezpečnosti cti, pro nějž obžalovaný žalován nebyl, a že podřadění skutku pod ustanovení § 209 tr. zák. spočívá v důsledku toho na mylném výkladu zákona. Z toho plyne, že stížnost uplatňuje po stránce věcné ve skutečnosti jen zmatek podle § 281, čís. 10 tr. ř. Tomuto zmatku nedostává se ve vývodech stížnosti provedení odpovídajícího zákonu, pokud se stížnost pokouší dokázati, že jednání, pro něž obžalovaný okresního soudce Ottu E-a u vrchností v rozsudku uvedených udal, nelze pokládati za zločin zneužití úřední moci podle §§ 101, 102 a) tr. zák.; neboť stížnost nedbá skutkového zjištění rozsudkového, o něž rozsudek opírá výrok, že okresní soudce E. byl obžalovaným u vrchností udán pro zločin podle §§ 101, 102 a) tr. zák., a z něhož by měla při správném provádění hmotněprávního zmatku vycházeti, totiž zjištění, že obžalovaný líčil v podáních, o něž šlo, okresního soudce E-a, který byl vyšetřujícím soudcem v trestní věci proti obžalovanému pro zločiny zpronevěry a podvodu, jako svého největšího nepřítele, jenž pracoval nezákonnými prostředky k jeho zkáze a nedbal zejména zákonných předpisů, podle nichž mají býti přípravným vyšetřováním Objektivně zjištěny okolnosti pro posouzení věci rozhodné, tudíž zjištění, že obžalovaný tvrdil ve svých podáních, že řečený okresní soudce zneužil ve státním úřadě, jímž jest zavázán, moci mu svěřené, by způsobil obžalovanému škodu, dav se odvrátiti od zákonného plnění své úřední, povinnosti, nýbrž vychází ze skutkových předpokladů rozsudkem nezjištěných, bájím vyloučených (§ 288, odst. druhý, čís. 3 tr. ř.). Další námitku stížnosti, že si obžalovaný nebyl vědom toho, že jeho jednání směřuje k ohrožení svobody okresního soudce E-a, jest označiti jako právně bezpodstatnou, protože se ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. nevyhledává, by si byl pachatel vědom toho, že jeho jednání směřuje k ohrožení svobody osoby u vrchnosti pro zločin udané nebo jinak ze zločinu obviňované. Stejně má se věc, pokud stížnost namítá, že podání obžalovaného nevedla ani ke kárnému vyšetřování proti řečenému okresnímu soudci; neboť ke skutkové podstatě zločinu podle § 209 tr. zák. se nevyžaduje, by jednání pachatelovo vedlo alespoň ke kárnému vyšetřování proti úředníku u vrchností pro zločin udanému nebo jinak ze zločinu obviňovanému.
Posléze namítá stížnost po stránce věcné, že si obžalovaný nebyl vědom toho, že tu jde o křivé obviňování ze zločinu. Námitkou tou chce stížnost zřejmě vyjádřiti, že se vyhledává ke skutkové podstatě zločinu podle § 209 tr. zák., by si byl pachatel vědom toho, že jeho udání u vrchnosti pro zločin (prvý případ zločinu podle § 209 tr. zák.) nebo jeho obviňování ze zločinu (druhý případ zločinu podle § 209 tr. zák.) odporuje pravdě, a že je proto třeba, by byl rozsudkem odsuzujícím pachatele pro zločin podle § 209 tr. zák. tento znak skutkové podstaty tohoto zločinu zjištěn. Tu nelze stížnosti upříti oprávnění. Rozsudek zjišťuje sice v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný obvinil podáními, o něž šlo, okresního soudce E-a u vrchností ze zločinu zneužití úřední moci podle §§ 101, 102 a) tr. zák., že udal tohoto okresního soudce u vrchností pro tento zločin, zjišťuje dále též, že toto obvinění (správně udání u vrchnosti) bylo objektivně křivé, nezjišťuje však v rozhodovacích důvodech, že si byl obžalovaný vědom toho, že jeho obviňování řečeného okresního soudce z onoho zločinu (správně udání u vrchnosti pro řečený zločin) se příčí pravdě, ač toto vědomí je podstatným znakem subjektivní skutkové podstaty zločinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, a to znakem, jímž se tento zločin liší od přestupku proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák., spáchaného křivým viněním jiné osoby ze zločinu. Praví-li rozsudek v rozhodovacích důvodech, že nalézací soud nabyl přesvědčení o tom, že obžalovaný obvinil okresního soudce E-a u vrchností úmyslně a vědomě ze zločinu podle §§ 101, 102 a) tr. zák., zjišťuje tím jen, že si byl obžalovaný vědom toho, že obviňuje řečeného okresního soudce u vrchností z onoho zločinu, nevyslovuje tím však, že obžalovaný tak učinil, ač si byl vědom, toho, že ono obviňování (správně udání) u vrchností odporuje pravdě. Skutečnost, že rozsudek v předcházejících odstavcích rozhodovacích důvodů dokazuje, že obviňování bylo objektivně křivé, nemůže na tom. nic měniti. Ani zjištění rozsudku, že obžalovaný obvinil okresního soudce E-a u vrchností z onoho zločinu za tím účelem, by se zbavil nenáviděného vyšetřujícího soudce nebo by se mu alespoň pomstil za jeho domnělé útisky, není náležitým zjištěním, že si byl obžalovaný vědom toho, že jeho udání u vrchností odporuje pravdě; neboť rozsudek zjišťuje tu jen pohnutky činu, a to pohnutky takové, jež nepředpokládají, že si byl obžalovaný vědom toho, že udává okresního soudce E-a u vrchností pro vymyšlený naň zločin, zejména, an rozsudek, jak uvedeno, v této souvislosti dokonce mluví o pomstě obžalovaného pro »domnělé útisky« řečeného okresního soudce. Poněvadž rozsudek je podle toho stižen zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř. mu vytýkaným a poněvadž se nelze vzhledem k řečenému nedostatku skutkového zjištění po stránce subjektivní vyhnouti ustanovení nového hlavního přelíčení, takže nejvyšší soud jako soud zrušovací nemůže ve věci samé rozhodnouti, bylo podle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, za souhlasu generálního prokurátora odůvodněné zmateční stížnosti podané ve prospěch obžalovaného již při neveřejné poradě vyhověti a uznati právem, jak se stalo, aniž bylo třeba obírati se též zmatkem podle § 281, čís. 5 tr. ř. stížností rozsudku vytýkaným.

Citace:

č. 3611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 534-537.