Čís. 3685.Ochrana vynálezů (zákon ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák.).Skutková podstata přečinu podle § 97 pat. zák. může býti po stránce subjektivní dána nejen úmyslem přímým, uskutečněno-li něco z toho, co § 95 zákona označuje za porušení patentu, jakožto zlo přímo rozvážené a umíněné (§ 1 tr. zák.), nýbrž i eventuálním zlým úmyslem, jenž je tu, pokládal-li pachatel právu se příčící výsledek své činnosti sice jen za možný, jednal však přes to tak, že jest předpokládati, že by ho nebylo zdrželo od trestného jednání, ani kdyby byl předvídal, že trestnímu právu se příčící výsledek jistě nastane.Přečin § 97 zák. pat. je činem. dolosním; k jeho subjektivní podstatě nestačí pouhá nedbalost; jest jen takovou nedbalostí, kdyby pachatel mohl (musil) za náležité a povinné pozornosti v dotyčném směru dospěti k pochybnostem o trestní nezávadnosti svého jednání, najmě o jsoucnosti cizího práva patentového, pokud se týče o tom, zda svým jednáním nezasahuje v právo to, kdyby byl za věcí dále šel a vyšetřil, čeho třeba, — jestliže však tak daleko nedospěl, nesledovav, kam védou půtahy. K eventuálnímu zlému úmyslu je naproti tomu ještě třeba, by pachateli alespoň vskutku vzešly v oněch směrech pochybnosti, jimiž se však nedal odraditi od svého záměru nebo jichž se rozhodl nedbati.(Rozh. ze dne 29. listopadu 1929, Zm II 319/28.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 10. dubna 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn ze soukromé obžaloby pro přečin vědomého zásahu do patentu podle § 97 zákona ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák., mimo jiné z těchtodůvodů:Soud nalézací zjistil, že stavbami obžalovaného, provedenými v létech 1925 a 1926 na jamách G., H., F. a V., byl spáchán zásah do chráněného patentu soukromého obžalobce; nalézací soud dále zjistil, že se provádění těchto staveb stalo při provozování stavebního podniku obžalovaného bez souhlasu soukromého obžalobce, — a uznal, že je tím dána. objektivní skutková podstata zásahu do patentu. Po stránce subjektivní však dospěl nalézací soud k přesvědčení, že by obžalovaný nebyl prováděl závadný způsob stavby, kdyby si byl vědom, že tím může zasáhnouti do patentních práv chráněných pro soukromého obžalobce. Probrav průvodní výsledky, o něž se při tomto závěru opírá, znovu nalézací soud projevuje skutkové přesvědčení v naznačeném směru slovy, že obžalovaný jednal, jsa bezelstně přesvědčen, že se způsob výstavby, používaný jeho vedoucím podle patentu B-ova podstatně odlišuje od způsobu výstavby chráněného patentem pro soukromého obžalobce, a že obžalovaný nechtěl dopustili, by se v jeho podniku prováděl způsob staveb, kterým by se zasahovalo do patentu soukromého obžalobce. Nemůže býti pochybnosti, že těmito výroky vyloučil nalézací soud u obžalovaného alespoň přímý zlý úmysl. Zda zamýšlel stejně zjistili a rozhodnouti i ve směru eventuálního zlého úmyslu — není zcela nepochybné, třebas i tomu leckterý obrat v rozsudku nasvědčoval, poněvadž rozsudek se v té příčině dosti zřetelně nevyslovuje. Zmateční stížnost ve vývodech k uplatňovanému důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. nevytýká sice rozsudku výslovně právní omyl v tom směru, že soud nalézací nedbal toho, že přečin podle § 97 zák. pat. může býti spáchán i eventuálním zlým úmyslem, a že z toho nevyvodil důsledky, ale smysl a směr výtek, činěných rozsudku nejen v tomto, nýbrž i v prvém oddílu zmateční stížnosti zřejmě nasvědčují tomu, že se stěžovatel staví na toto právní stanovisko, z něho při svých výtkách vychází a tím se i domáhá jeho uznání. Stanovisko to nelze ovšem předem odmítnouti. Naopak jest i tu znovu zdůrazniti, jakž se stalo již v mnohých rozhodnutích nejvyššího jako zrušovacího soudu v případech obdobných, že skutková podstata přečinu podle § 97 pat. zák. může býti po stránce subjektivní splněna nejen úmyslem přímým, uskutečněno-li totiž to nebo něco z toho, co § 95 zák. pat. označuje za porušení patentu, jakožto zlo přímo rozvážené a umíněné (§ 1 tr. zák.), nýbrž i eventuálním zlým úmyslem, jenž je tu, pokládal-li pachatel právu se příčící výsledek své činnosti sice jen za možný, jednal však přes to tak, že jest předpokládati, že by ho nebylo zdrželo od trestného jednání, ani kdyby byl předvídal, že trestnímu právu se příčící výsledek jistě nastane. Hned tu třeba ovšem poznamenati, že přečin § 97 zákona pat. jest činem dolosním a že tedy nestačí k jeho subjektivní skutkové podstatě již pouhá nedbalost. Je pak jen nedbalostí, kdyby pachatel mohl ba snad musil za náležité a povinné pozornosti v dotyčném směru dospěti k pochybnostem o trestní nezávadnosti svého jednání, tedy zejména o jsoucnosti cizího práva patentového, pokud se týče o tom, zda svým jednáním nezasahuje v právo to, kdyby byl za věcí dále šel a vyšetřil, čeho třeba, avšak tak daleko nedospěl, nesledovav, kam vedou půtahy. K eventuálnímu zlému úmyslu je naproti tomu ještě třeba, by byly obviněnému alespoň vskutku vzešly v naznačených směrech pochybnosti, jimiž by se byl dal odraditi od svého záměru nebo jichž by se byl rozhodl nedbati (sr. rozhodnutí sb. tr. čís. 2920).S tohoto právního hlediska jest zkoumati, zda je zmateční stížnosti dáti za pravdu, když napadá rozsudek v naznačeném směru. Především třeba zdůrazniti, že rozsudkové výroky o subjektivní stránce viny obžalovaného jsou povahy skutkově zjišťovací a že jsou tedy závazné podle zásady § 288 čís. 3 tr. ř. i pro soud zrušovací i pro stěžovatele, jenž sice smí je napadati formálními důvody zmatečnosti, ale, pokud tak nečiní vůbec neb alespoň důvodně, nesmí o své újmě dospěti k jiným výsledkům, než ke kterým dospěl soud nalézací. Vývody zmateční stížnosti k uplatňovaným hmotněprávním důvodům zmatečnosti podle čís. 9 a) a b) § 281 tr. ř. jen z části se neprohřešují na oné zásadě. Platí to, pokud stěžovatel dovozuje, že bylo povinností obžalovaného zjednati si úplnou jistotu, zda neporušuje patent soukromého obžalobce, zejména způsobem naznačeným v § 111 zák. pat. V tom ohledu však stížnost není oprávněna, jak plyne z úvahy, uvedené v odstavci, jednajícím o právním hledisku, jež tu jest zaujmouti. Jeť pouhým důsledkem vyloženého tam stanoviska, že, ani kdyby bylo přisvědčeno názoru stěžovatelovu, nedostala by se subjektivní otázka o vině obžalovaného z mezí beztrestné nedbalosti, jak i soud nalézací správně vystihl; nebylo by kladnou odpovědí dokázáno, že obžalovaný vskutku již pochyboval o tom, že nezasahuje do patentních práv soukromého obžalobce, přesněji, že jeho způsob výstavby je v podstatě stejný, jako způsob patentovaný pro soukromého obžalobce, a jen po takovém zjištění, nebo kdyby nezjištění tohoto obsahu spočívalo na formální vadnosti rozsudku, stíhaly by obžalovaného důsledky vyloženého stanoviska o eventuálním zlém úmyslu. V dalších vývodech tohoto oddílu: pohybuje se pak-stížnost již cele na poli, na něž nesmí vstoupiti, nechce-li býti zamítnuta jakožto neprovedená po zákonu. Poněvadž rozsudek to nejen nezjišťuje, nýbrž přímo vylučuje, nesmí stěžovatel dovozovati, že si byl obžalovaný nepochybně vědom, že výstavba podle způsobu B-ova porušuje patent soukromého obžalobce, že předvídal porušení patentu za možný výsledek své činnosti a že pochyboval o správnosti své tvrzené doměnky o různosti obou způsobu výstaveb. Dotyčnými vývody netřeba se ani dále obírati, jakmile zjištěna jejich s hlediska § 288 čís. 3 tr. ř. pochybená podstata, poněvadž nemohou se státi podkladem pro přezkoumání, zda byl v napadeném rozsudku případ správně posouzen po právní stráně r.