Čís. 3676.

Pojmu »přechovávání« ve smyslu § 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky odpovídá již skutkový stav záležející v tom, že pachatel má u sebe, doma doma na místě mu přístupném vědomě některý z předmětů, jež má toto ustanovení zákona na mysli. Nezáleží na podnětu, z něhož k tomu došlo, ani na účelu tohoto skutkového stavu.
V subjektivním směru se nevyžaduje, by pachatel měl vůli směřující k tomu, by předmět, jejž přechovává, zůstal ukryt a nemusil býti odevzdán úřadu.
I ke skutkové podstatě zločinu podle § 13 čís. 1 zák. čís. 50/1923 se vyhledává zlý úmysl, ten se však vyčerpává již ve vědomí pachatelově, že přechovává, t. j. má u sebe, doma nebo m místě, kam má přístup, bez úředního povolení některý z předmětů v onom § vypočtených.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1929, Zm II 299/29.)
Nejvyšší soud jako zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 19. července 1929, jímž by stěžovatel uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 13 čís. 1 zák. na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí témuž sborovému soudu prvé stolice.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem podle § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaným tím, že přechovával v roce 1928 ve F. bez úředního povolení ruční granát, číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 4, 5 a 9 a) tr. ř. Dovolávajíc se tohoto důvodu zmatečnosti vytýká napadenému rozsudku mylné právní posouzení subjektivní stránky onoho zločinu. Vyslovuje-li stížnost v tom směnu právní názor, že se vyhledává po této stránce ke skutkové podstatě zločinu podle § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaného nedovoleným přechováváním některého z předmětů v tomto ustanovení zákona vypočtených, by pachatel měl vůli přechovávati takový předmět za tím účelem, by tento předmět byl ukryt a nemusil býti odevzdáni úřadu, je zřejmě na omylu; neboť tento názor, jenž spočívá zřejmě na mylném výkladu pojmu »přechovávání« podle § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky, nemá opory ani v doslovu ani ve smyjslu ani v účelu onoho ustanovení zákona. Pojmu »přechovávání« ve smyslu § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky odpovídá již skutkový stav záležející v tom, že pachatel má u sebe, doma nebo na místě mu přístupném vědomě některý z předmětů, jež má toto ustanovení zákona na myslí (Milota, Zákon na ochranu republiky, str. 53). Na podnětu, z něhož k tomu došlo, a na účelu tohoto skutkového stavu nezáleží. V důsledku toho nevyžaduje se ani k subjektivní skutkové podstatě zločinu podle § 13, čís. 1. zák. na ochranu republiky, spáchaného nedovoleným přechováváním některého z předmětů v tomto ustanovení zákona uvedených, by pachatel měl vůli směřující k tomu, by předmět, jejž přechovává, zůstal ukryt a nemusil býti odevzdán úřadu.
Nelze však stížnosti upříti oprávnění, pokud po stránce věcné namítá, že názor napadeným rozsudkem vyslovený, že se ke skutkové podstatě zločinu podle § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky nevyhledává zlý úmysl, je právně mylný, a pokud tím chce zřejmě vyjádřiti, že v rozsudku odsuzujícím pachatele pro onen zločin musí býti zjištěn zlý úmysl pachatelův a že napadený rozsudek zlý úmysl obžalovaného nezjišťuje. Ustanovení prvé věty § 1 tr. zák., podle něhož se vyžaduje ke zločinu zlý úmysl, platí pro celý obor trestního práva, tedy i pro zločiny podle zákona na ochranu republiky, najmě i pro zločiny, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Zlý úmysl, jehož je třeba ke skutkové podstatě zločinu podle § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky, spáchaného tím, že pachatel přechovával bez úředního povolení některý z předmětů v tomto ustanovení zákona uvedených, vyčerpává se již ve vědomí pachatele, že přechovává, t. j. má u sebe, doma nebo na místě, kam má přístup, bez úředního povolení některý z předmětů v § 13, čís. 1 zák. na ochranu republiky vypočtených. Toto vědomí obžalovaného není však v napadeném rozsudku náležitě zjištěno. V údajích rozhodovacích důvodů, že obžalovaný sám doznal, že ruční granát, jejž obdržel od Ludvíka K-e do uschování, měl téměř 4 měsíce u sebe ve skříni uschovaný, lze sice spatřovati poukaz k tomu, že obžalovaný věděl, že přechovává v onom smyslu ruční granát, avšak rozsudek nezjišťuje, že obžalovaný byl si toho vědom, že přechovává tento ruční granát bez úředního povolení. Náležitého zjištění v,tomto směru bylo tu však třeba tím spíše, art se obžalovaný hájil při hlavním přelíčení v ten smysl, že zpravil prostřednictvím, jiné osoby policejní ředitelství v M. O. o tom, Že K. přechovává ruční granát, že ukázal policejnímu komisaři H-ovi, který ho v této záležitosti vyhledal, výkres ručního granátu K-ova a slíbil mu, že mu onen ruční granát opatří, a že, obdržev později tento granát od K-e oznámil to ihned řečenému policejnímu komisaři a naznačil mu zároveň místo, kde policie má granát u obžalovaného hledati.

Citace:

č. 3676. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 666-668.