Čís. 3440.Zločin utrhání na cti udáním ze zločinu poškození cizího majetku podle § 85 písm. a) tr. zák. (politím prádla) předpokládá jak tvrzení, že škoda tím vzešlá nebo zamýšlená převyšuje 200 Kč, tak i tvrzeni, že poškozeni (zničení nebo znehodnocení prádla) bylo zamýšleno; škodou není celá cena (prádla), nýbrž jen částka její rovnající se znehodnocení.Úmysl, význam a dosah projevu jest posuzovati podle celého jeho obsahu a vnitřní souvislosti jeho částí.(Rozh. ze dne 11. dubna 1929, Zm I 488/28.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. května 1928, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu první stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Zmateční stížnost, jež uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., není sice v právu, pokud namítá, že souzený projev nebyl udáním V-é ze zločinu zlomyslného poškození cizího majetku, protože škoda způsobená podle udání V-ou činila jen 90 Kč a protože stěžovatelka nevěděla, že výše škody přes 200 Kč činí zlomyslné poškození cizí věci zločinem. Avšak důvodnou je stížnost, pokud v úvahách, byl-li stěžovatelkou udán zločin, uplatňuje též okolnosti svědkem K-erti uvedené, avšak rozsudkem opomenuté a vytýká tímto zřetelným poukazem, že výrok soudu o skutečnostech rozhodných jest neúplným, protože nepřihlíží k seznání svědka K-e, že se při vyšetřování příběhu, stěžovatelkou udaného, ptal stěžovatelky na cenu věcí, z jejichž poškození V-ou obvinila. Zločinem utrhání na cti jest projev, který jest podle povšechné své povahy s to a směřuje podle úmyslu mluvčího k tomu, by byl — přímo (první věta) nebo nepřímo (druhá věta § 209 tr. zák.) — u vrchnosti vyvolán nesprávný předpoklad, že určitá osoba od mluvčího různá spáchala určitý skutek zločinný. Předpoklad takového rázu jest výsledkem úvah, kterými srovnává vrchnost obsah projevu pachatelova s dotčenými ustanoveními trestního zákona. Ježto se úvahy ty dějí ihned v době projevu pachatelova, nemůže v nich vrchnost přihlížeti k okolnostem, o nichž se doví teprve po projevu, a jest proto pro posouzení, udala-li stěžovatelka V-ou pro zločin, lhostejno, mohlo, či mělo-li býti a bylo-li pak skutečně v soudním řízení dodatečně zjištěno, že škoda, z jejíhož způsobení byla V-á stěžovatelkou u četnictva obviněna, nedosahuje zločinné hranice. Vykládá-li se pak — jak nutno — trestní zákon při jeho srovnávání s obsahem projevu pachatelova správně, nemohoiu býti různými předpoklad pachatelův a předpoklad vrchnosti, jaký jest právní význam toho, co pachatel o nařčené osobě udal. Odchylné hodnotění pachatelem bylo by výronem neznalosti (včetně nesprávného výkladu) trestního zákona, jehož neznalost jest podle § 3 tr. zák. bezvýznamná. Proto nezáleží na tom, že stěžovatelka — jak stížnost uplatňuje, avšak rozsudek nezjišťuje, ovšem také nepopírá — nevěděla, že zlomyslné způsobení škody větší 200 Kč na cizím majetku je zločinem. Stejně z téhož důvodu nemůže býti udateli (obviňovateli) na újmu, připojuje-li ke skutkovým údajům právní závěry při správném výkladu zákona mylné o tom, že nařčená osoba spáchala udanými na ni skutečnostmi zločin nebo že naplnila jimi tu kterou zákonnou známku dotčeného zločinu. Nikoliv takové závěry, úsudky, názory udatelem (obviňovatelem) k vrchnosti vyslovené, nýbrž jedině skutečnosti jím vrchnosti sdělené mohou býti opodstatněním předpokladu vrchnosti, že nařčená osoba spáchala určitý zločin, předsevzala skutek, v němž jsou veškeré skutkové složky, jichž třeba k naplnění skutkové podstaty určitého zločinu jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. V souzeném projevu stěžovatelčině může tedy býti shledáno udání V-é ze zločinu zlomyslného poškození cizího majetku podle § 85 písm. a) tr. zák. jen tehdy, je-li zjištěno, že stěžovatelka tvrdila četnictvu i takové skutečnosti, které naplňují jednak objektivní znak, že škod., politím prádla stěžovatelčina skutečně vzešla — aneb alespoň, což arciť v této věci nepřichází v úvahu, škoda pachatelkou zamýšlená — převyšuje 200 Kč, jednak znaku subjektivního, že poškození (zničení nebo znehodnocení prádla) bylo V-ou zamýšleno. Tvrzení skutečností, jež by naplňovaly tento subjektivní znak, rozsudek nezjišťuje. Rozhodovací důvody uvádějí jen, že obžalovaná obvinila V-ou vědomě a křivě před vrchností ze zločinu poškození cizího majetku, a že řekla výslovně strážmistrovi, že jí pachatelka způsobila škodu alespoň 260 Kč. Ani v té ani v oné větě není zmínky o zlém úmyslu a ani v ostatních rozhodovacích důvodech není úvah o tom, vychrstla-li — podle tvrzení stěžovatelčina — V-á tekutinu na prádlo v úmyslu, by prádlo zničila nebo znehodnotila, nebo jen v úmyslu, by zašpiněním prádla způsobila stěžovatelce námahu nutnou k čistění prádla, nebo po případě, zasáhla-li tekutina prádlo jen nedopatřením, tedy nedbalostí V-é. Tím nastavší nedostatek skutkového opodstatnění subjektivní stránky zločinu § 85 písm. a) tr. zák., bez něhož jest podřadění udání stěžovatelčina pod pojem udání z onoho zločinu právně mylným, není sice stížností vytýkán, avšak nutno, jelikož právní omyl činí rozsudek zmatečným podle § 281 čís. 10 tr. ř., po rozumu § 290 tr. ř. k němu přihlížeti, jako by byl stížností uplatňován. Pokud pak jde o druhý shora uvedený znak zločinu § 85 písm. a) tr. zák., uvádějí rozhodovací důvody, že obžalovaná tvrdila, že jí byla politím prádla způsobena škoda alespoň 260 Kč, pokud se týče, že označila výši škody penízem aspoň 260 Kč. Avšak nehledě k tomu, že jde ve slově »škoda« o slovo, zákonem užité, tudíž o pojem právní, bylo soudu podle zásady, že úmysl, význam a dosah projevu jest posuzovati podle celého jeho obsahu a vnitřní souvislosti jeho částí, zkoumati, zda není v projevu stěžovatelky k četnictvu, tedy v závadném udání dalších údajů, poukazujících k tomu, že jde v údaji rozsudkem výhradně hodnoceném; o pouhý úsudek, který došel dalšími současnými údaji vysvětlení a opravy a který proto nemůže podle toho, co uvedeno, býti stěžovatelce na újmu. K takovým údajům stěžovatelky poukazovalo rozsudkem opomenuté seznání svědka K-e, že se ptal stěžovatelky o ceně politého prádla. Přihlížení k tomuto výsledku hlavního přelíčení bylo by nutilo soud k úvahám, zda nebylo již v době vyšetřování oznámeného příběhu, tedy, jelikož šetření stalo se ihned při oznámení — již v době samotného udání z odpovědi, kterou dala stěžovatelka podle své obhajoby na onu otázku, a ze vzhledu politého prádla, které stěžovatelka četníkům ihned ukázala, vrchnosti zřejmo, že stěžovatelka udává jako škodu celou, po případě dokonce nabývací cenu prádla a řídí se tedy patrně nesprávným výkladem zákonného pojmu škody, kterou nemohla býti celá cena prádla, nýbrž jen částka její rovnající se způsobenému znehodnocení prádla, jelikož politím tekutinou nebylo prádlo zničeno a nestalo se naprosto nepouživatelným, nýbrž jen méněcenným. Pojetí opomenuté části výpovědi svědka K-e mohlo tudíž dáti úvahám soudu, zda byly udatelkou tvrzeny skutečnosti naplňující známku škody 200 Kč převyšující, jiný stěžovatelce příznivý směr, tak že se vytýkaná neúplnost týče skutečnosti rozhodné a činí rozsudek zmatečným podle § 281 čís. 5 tr. ř. Pro vylíčené zmatky, podle jejichž povahy nelze se obejiti bez nového hlavního přelíčení, bylo stížnosti, s jejíž ostatními vývody netřeba se zabývati, protože jimi není zmatek čís. 9 písm. a) dolíčen po zákonu, za souhlasu generální prokuratury vyhověno ihned v zasedání neveřejném podle § 5 zákona čís. 3 ř. zák. z roku 1878 a uznáno dále, jak se stalo.