Čís. 3453.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Tomu, kdo nabyl usedlosti v dražbu dané za dražebního řízení, nebrání tato skutečnost sama o sobě, by nemohl užitky z ní bráti, plody si přivlastniti a jich i jinak než k uspokojení knihovních věřitelů upotřebiti, děje-li se to v rámci řádného hospodaření a nejsou-li tyto užitky zasaženy vnucenou správou nebo mobilární exekucí (§ 1 zákona).
(Rozh. ze dne 20. dubna 1929, Zm I 112/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 1. prosince 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti jest přisvědčiti, vytýká-li rozsudku s hlediska zmatku podle čís. 5 a), 9 a) § 281 tr. ř. vadnost a nesprávné právní posouzení případu, pokud vyslovuje, že šlo stěžovateli o zmaření exekuce, a že jednal v úmyslu zmařiti uspokojení věřitelů, přes jeho námitku, že vykácel na svém pozemku stromy ve výkonu řádného hospodaření. Soud nalézací vyslovuje ovšem v rozsudku, že obžalovaný jednal v úmyslu znehodnotiti usedlost a poškoditi tím věřitele; — že mu šlo o to, by z nemovitosti »vyždímal« tolik peněz, kolik bylo vůbec možno; — přechází však přes námitku obžalovaného, že šlo o řádné hospodaření, jen poukazem na to, že obžalovaný byl by pak býval nucen peníze strženého použíti k uspokojení knihovních věřitelů, což neučinil nebo učinil jen částečně. Než právě tento poukaz nasvědčuje právně nesprávnému posouzení věci soudem nalézacím v naznačeném směru. Neboť třebas obžalovaný nabyl usedlosti v dražbu dané za dražebního řízení, nebrání tato skutečnost sama o sobě, by nemohl užitky z ní bráti, plody si přivlastniti a jich i jinak než k uspokojení knihovních věřitelů upotřebiti, jakmile se děje toto brání užitků v rámci řádného hospodaření a nejsou užitky ty zasaženy vnucenou správou nebo mobilární exekucí. Nesměl tedy soud nalézací, jak se to děje v napadeném rozsudku, označiti hájení se obžalovaného, že se vykácení stromů stalo u výkonu řádné správy nemovitosti jím již v období dražebním koupené, prostě bezvýznamným a dovozovati alespoň nepřímo úmysl obžalovaného čelící k částečnému zmaření uspokojení jeho věřitelů z pouhé okolnosti, že za dříví strženého peníze neužil výhradně na uspokojení knihovních věřitelů. Na tomto podkladě jeví se zjištění úmyslu § 1 zák. o zmaření exekuce vyžadovaného neúplným a ve svém důsledku právně pochybným; i bylo zmateční stížnosti z důvodů čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti k novému projednání a rozhodnutí do prvé stolice, aniž bylo třeba obírati se ostatními námitkami zmateční stížnosti. Při novém projednání bude pak na soudu prvé stolice, by vhodnými průvody zjistil, vybočuje-li pozastavená činnost obžalovaného skutečně z rámce řádného hospodaření čili nic, zda si byl obžalovaný toho vědom, že, káceje stromy, z těchto mezí vystupuje. Podotýká se, že výrok o trestu je pochybený, jelikož trest tuhého vězení by bylo lze vysloviti jen, kdyby tu byly okolnosti přitěžující (§ 2 zákona o maření exekuce), kdežto soud nalézací vyměřuje trest, neshledal žádných takových okolností.

Citace:

Čís. 3453.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 250-251.