Čís. 3615.Předchozí odsouzení pro čin uvedený v § 2 zákona o podmíněném odsouzení vylučuje za podmínek tam stanovených podmíněné odsouzení, i když bylo ohledně onoho předchozího odsouzení vysloveno, že se odsouzený osvědčil. (Rozh. ze dne 5. října 1929, Zm II 102/29.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 14. února 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., zločinem podvodu podle § 197, 200, 201 d) tr. zák. a přestupkem podle §§ 2, 12, 32 a 36 zbroj. pat., mimo jiné z těchto důvodů: Nalézací soud odepřel stěžovateli napadenými rozsudkem podmíněné odsouzení s odůvodněním, že podmíněné odsouzení je v souzeném případě podle § 2 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. vyloučeno, protože stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu v Jihlavě ze dne 13. ledna 1922 podmíněně odsouzen pro zločin krádeže do těžkého žaláře na pět neděl, při čemž bylo vysloveno, že čin byl spáchán z pohnutky nízké a nečestné, a ode dne, kdy bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, t. j. ode dne 18. února 1925, neuplynulo do dne, kdy stěžovatel spáchal nový trestný čin (podle rozsudku spáchal stěžovatel zločin zpronevěry podle § 183 tr. zák. dne 31. května 1927, zločin podvodu podle §§ 197, 200, 201 d) tr. zák. v červnu 1927 a přestupky podle §§ 32, 36 zbr. pat. v letech 1926 a 1927), deset let. Stěžovatel uplatňuje v tomto směru zřejmým poukazem zmatek podle § 281, čís. 11 tr. ř., tvrdě v odvolání z tohoto výroku, že tím, že bylo krajským soudem v Jihlavě usnesením ze dne 18. února 1925 vysloveno, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, zanikly veškeré právní následky odsouzení pro onen zločin krádeže, tak že nalézací soud měl případ posuzovati tak, jako kdyby stěžovatel vůbec nebyl trestán, a neměl proto stěžovateli z tohoto důvodu odepříti dobrodiní podmíněného odsouzení. Stížnosti nelze přiznati oprávnění. Druhý odstavec § 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. ustanovuje sice, že, osvědčil-li se vinník podmíněně odsouzený v době zkušební, pokládá se za to, že nebyl odsouzen, avšak § 2 téhož zákona stanoví, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší 3 měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné a neuplynulo-li do dne, kdy spáchal nový trestný čin, při zločinech 10 let ode dne, kdy bylo podle tohoto zákona vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a tato v § 2 zák. o podmíněném odsouzení stanovená zásada je pro soud závaznou. Podle řečeného uplynulo ode dne, kdy bylo krajským soudem v Jihlavě podle § 8, odst. 2 zák. o podmíněném odsouzení vysloveno, že se stěžovatel, jenž byl citovaným rozsudkem, pro zločin krádeže spáchaný z pohnutky nízké a nečestné podmíněně odsouzen, ve zkušební době osvědčil, do dne, kdy se stěžovatel dopustil nového trestného činu, deset let. Zaujal-li nalézací soud za tohoto stavu věci stanovisko, že podmíněné odsouzení je v souzeném případě podle § 2 zák. o podmíněném odsouzení vyloučeno, odpovídá toto jeho stanovisko plně posléze cit. ustanovení zákona, jehož bylo nalézacímu soudu dbáti. Rozsudek není tudíž stižen zmatkem podle § 281 čís. 11 tr. ř.