Čís. 3406.

Přesvědčení pachatelovo, že má za okradeným pohledávku a že je oprávněn podržeti si věc k zabezpečení oné pohledávky až do zaplacení, vylučuje po případě zlý úmysl v § 1 tr. zák. předpokládaný a tím i trestnost krádeže.
(Rozh. ze dne 7. března 1929, Zm I 354/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 20. dubna 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 176 II c) tr. zák. a přestupkem zpronevěry podle §§ 183, 461 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Co do rozsudkového výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 176 II c) tr. zák., nelze zmateční stížnosti upříti oprávnění již s hlediska dovolávaného důvodu zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř. Podle doplněného protokolu o hlavním přelíčení opakoval obžalovaný při hlavním přelíčení písemné důkazní návrhy, zejména průvodní návrhy o své vzájemné pohledávce za soukromým účastníkem. Nalézací soud nepřipustil nabízené důkazy pro nerozhodnost se zřetelem na dosavadní výsledky průvodního řízení a opřel v rozsudku své přesvědčení o tom, že obžalovaný nemá proti soukromému účastníku pohledávání, o svědeckou výpověď soukromého účastníka Josefa Š-a, jenž jen uvedl, že obžalovaný nemá proti firmě žádného pohledávání. Naproti tomu obžalovaný, čině zejména návrh na výslech svědka Františka J-a a na předložení knih soukromého účastníka Josefa Š-a o příjmech a vydáních a výplatních listin, tvrdil kromě jiného také, že »Josef Š. byl nařízením Živnostenského soudu ze dne 1. února 1928 uznán povinným zaplatiti obžalovanému dotyčnou pohledávku pod exekucí«. Podle toho neomezil se obžalovaný na pouhé tvrzení o jsoucnosti své pohledávky, nýbrž uvedl k prokázání jejímu takové konkrétní poukazy, které by při posuzování věci padaly nebo aspoň, mohly padati na váhu. Když za takového stavu věci nalézací soud zamítl důkazní návrhy obžalovaného, porušil tím zásadu rovnosti stran na újmu obžalovaného, nevyčerpav zúplna závažné důkazní prostředky, jež byly způsobilými přivoditi náležité objasnění věci. Důvod zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř. je proto opodstatněn (posl. odst. § 281 tr. ř.) a podotýká se jen ještě, že při zjišťování subjektivní viny může míti význam též okolnost, zda obžalovaný nebyl aspoň subjektivně opravdově o tom přesvědčen, že má za Josefem S-em pohledávku a že je oprávněn k zabezpečení jejímu podržeti si dotyčné věci až do zaplacení. Takové přesvědčení vylučovalo by zlý úmysl v § 1 tr. zák. předpokládaný a tím i trestnost jednání (viz zejména sb. n. s. čís. 1668).

Citace:

č. 3406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 121-122.