Čís. 3381.

Zjištění smyslu a dosahu zažalovaného článku spadá v obor skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu, jemuž jest vyhraženo právo, by si úsudek o dosahu a o smyslu článku utvořil podle volného přesvědčení; výrok soudu v tomto směru musí však býti jasný a určitý, musí odpovídati zásadám logického myšlení, musí obsahovati náležité odůvodnění, z něhož lze seznati, jakou logickou operací dospěl soud od doslovu článku k úsudku o jeho smyslu, a musí se při tom vypořádati i se všemi námitkami obžalovaného, pokud mohou býti pro posouzení věci významnými (§§ 258, 270 čís. 5, 281 čís. 5 tr. ř.). (Rozh. ze dne 25. ledna 1929, Zm I 478/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 21. června 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle § 491 a 493 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, dbaje při tom nákladů zrušovacího řízení.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze upříti oprávnění, pokud uplatňuje zmatečnost napadeného rozsudku ve výroku, zda pozastavená stať chová v sobě skutkové známky přečinu proti bezpečnosti cti ve směru objektivním. Rozsudek cituje doslovně pozastavenou stať článku a připojuje k tomu bezprostředně závěr, že obsahuje lehce srozumitelnou výtku, že soukromý obžalobce nepokládá za vodítko pro politiku Svazu zemědělců, by především bylo pomoženo zemědělství v hospodářském ohledu, poněvadž následkem svých značných příjmů nemá náležitého zájmu pro hospodářské postavení rolníků. V tom spatřuje soud vinění z opovržlivého smýšlení, poněvadž jest povinností každého poslance kterékoli strany, by hájil vždy co nejdůrazněji zájem strany a, by se nedal svésti nijak, zejména ne z důvodů sobeckých od této povinnosti, a připojuje se ještě, že z celého tenoru této statě lze jasně seznati, že se tím mělo soukromému obžalobci vytýkati, že pro své značné příjmy z lhostejnosti nemá dostatečného pochopení pro zájmy rolnictva jím zastoupeného, a že ho tedy jako poslance lze pokládati za schopna, že by nehájil tyto zájmy způsobem odpovídajícím jeho poslanecké povinnosti. Právem napadá stížnost tento výrok soudu, stavíc proti němu obhajobu obžalovaného, vykládající smysl a dosah pozastavené stati, způsobem zcela jiným, a vytýkajíc těmito svými vývody rozsudku neúplnost a nedostatek důvodů, pokud se při zjištění smyslu o významu článku s touto obhajobou nevypořádal a ve svých důvodech prostě uvádí, jaký smysl a dosah pozastavenému projevu přičítá, neodůvodniv, jakým způsobem a logickým postupem dospěl k dotyčnému alespoň z doslovu nevyplývajícímu závěru. Zjištění smyslu a dosahu pozastavené stati spadá v obor skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu, jemuž jest i tu vyhraženo právo, by si úsudek o dosahu a o smyslu článku utvořil podle volného přesvědčení; leč při této své činnosti nesmí se soud přenésti přes zásady logického myšlení a prostě, takřka autokratický vysloviti, že pokládá to neb ono za pravý smysl článku, nýbrž jsou mu při tom § 270 čís. 5 a § 281 čís. 5 tr. ř. přesně vytýčeny hranice, v nichž se při jinak volném uvažování musí pohybovati a předepsány směrnice, jak se má ono skutkové zjištění státi. I tento výrok soudu musí býti jasný a určitý, musí odpovídati zásadám logického myšlení, musí obsahovati náležité odůvodnění, z něhož lze seznati, jakou logickou operací dospěl soud od doslovu článku k úsudku o jeho smyslu, a musí se soud při tom vypořádati i se všemi námitkami obžalovaného, pokud mohou býti pro posouzení věci významnými. Obžalovaný namítal a opakuje to stížnost, že pozastavenou statí článku mělo býti jen konstatováno, že soukromý obžalobce následkem svých vysokých příjmů necítí tak těžká břemena, která musí nésti rolnictvo, a že následkem toho jest jiného názoru, než Svaz rolníků, jehož vodítkem jest pomoci v prvé řadě zemědělství ve směru hospodářském, a že dává přednost jiným zájmům rolnictva, národněpolitickým.
V této souvislosti — dovozuje dále stížnost — lze v pozastavené stati spatřovati jen zjištění pravdivé a nikterak nečestné skutečnosti, že soukromý obžalobce má značné příjmy, kteroužto skutečností jest podmíněn samozřejmý následek ve směru hospodářském, že nemůže cítiti tak břemena, jimiž je zatíženo rolnictvo, jakož i zjištění stejně pravdivé a v žádném směru nepočestné nebo nemravné skutečnosti, že soukromý obžalobce sleduje ve své politické činnosti směr — rozdílný od směru Svazu rolníků — hájiti především zájmy národněpolitické. S touto obhajobou se musil soud vypořádati. Jest zajisté připustiti, že zjišťování hospodářsky zcela přirozeného zjevu, že břemena rolnictva pro soukromého obžalobce jakožto rolníka zámožného nejsou tak tíživá a nejsou jím také tak tíživě pociťována, není o sobě nic nepočestného a že není urážlivou výtka, že vodítkem politiky soukromého obžalobce jest především hájení zájmů národněpolitických, jimž musí ustoupiti hospodářské zájmy. Leč soud osvojil si jen odůvodnění obžalovacího spisu, neuvažoval vůbec o obhajobě obžalovaného a, což jest základní vadou rozsudku, neuvádí důvody pro závěr, takže nelze seznati, jakým způsobem dospěl k názoru, že článek obsahuje výtku, že obžalovaný nemá »náležitého zájmu« pro hospodářské postavení rolnictva, že bere své poslanecké povinnosti na lehkou váhu, že ho lze pokládali za schopna jednání příčícího se těmto povinnostem, a to dokonce »z důvodů sobeckých« a »z lhostejnosti«. Soud by musí uvésti přesně ony věty neb obraty nebo slova pozastaveného projevu neb ostatního obsahu článku, z nichž vysvítá, že nepředpojatý čtenář mohl závadný projev tak pojímati a jemu tak rozuměti, jak se to děje v rozsudku. Tomuto nedostatku nelze odpomoci obratem, že to je »lehko srozumitelné« a »z celého tenoru článku jasně poznatelné«; naopak musí přesnými skutečnostmi a logickými úvahami býti doloženo, proč je to tak »srozumitelné« a »jasně poznatelné.« Při těchto nedostatcích nelze vůbec zkoumati, jakým způsobem nalézací soud dospěl k závěru o smyslu a o dosahu článku, a zda k němu dospěl způsobem zákonu odpovídajícím, hlavně logickým. Jest proto rozsudek zmatečným předem v základní složce, zdali vůbec objektivně pozastaveným projevem jest založena skutková podstata trestného činu proti bezpečnosti cti. Nebude od místa, by v této spojitostí též soud neuvažoval — a tu se přibližuje stížnost již subjektivní stránce, již odbyl soud prostým poukazem »k jistému stupni inteligence obžalovaného« — o obhajobě obžalovaného, že ony věty byly míněny jen jako odpověď na útoky, uveřejněné na stránce 7 a 8 časopisu »S. B.« ze dne 17. prosince 1927, namířené proti krajské organisaci svépomocného svazu rolníků — a že byly jen tímto útokem podmíněnou a jeho povaze přiměřenou kritikou počínání si soukromého obžalobce; nestačí říci jen, že tento předchozí článek není postačitelným, by takovou kritiku opravňoval, aniž se uvádí, proč není postačitelným a aniž se uvažuje blíže o obsahu tohoto článku a o případném jeho účinku právě pro hospodářsky slabší vrstvy rolnictva. Již z těchto úvah bylo zmateční stížnosti vyhověti a za předpokladů § 5 nov. k tr. ř. věc odkázati k novému projednání a rozhodnutí soudu prvé stolice. O dalších námitkách stížnosti, obzvláště pokud jde o způsob řešení otázky důkazu pravdy po případě beztrestnosti podle § 4 tisk. nov., netřeba se v této souvislosti dále zmiňovati, ano je na snadě, že by se tyto důkazy, kdyby soud dospěl k jiným názorům o smyslu a o dosahu pozastavených vět, musily pohybovati i jiným směrem, po případě by se staly vůbec bezpředmětnými.

Citace:

č. 3381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 49-52.