Čís. 3662.

I vyhrůžka zcela všeobecně znějící (s vámi si to spočítám, pomstím se vámi a pod.) může po případě býti pohrůžkou ublížením na cti, na svobodě, na těle nebo na majetku (§ 99 tr. zák.) a způsobilou vzbuditi důvodné obavy, směřuje-li úmysl pachatelův k tomu, uvést ohroženého ve strach a nepokoj, ohrožený pak podle jeho úmyslu (vědomí) může v oné všeobecné pohrůžce spatřovati ohlášení určitého zla a ji též jako takovou pojímá.
Subjektivní skutková podstata podle § 99 tr. zák.
(Rozh. ze dne 13. listopadu 1929, Zm I 78/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností obžalovaných do rozsudku krajského soudu v. Táboře ze dne 13. listopadu 1928, pokud čelila proti jich odsouzení pro zločin veřejného násilí podle § 99 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve směru odsuzujícího výroku pro zločin veřejného násilí podle § 99 tr. zák., v důsledku toho i ve výroku o trestu a v dalších výrocích s tím. souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl. Jinak zmateční stížnost obžalovaných zamítl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Zmateční stížnost obžalovaných jest odůvodněna s hlediska § 281, čís. 9 písm. a) tr. ř., pokud vytýká vadnost odsuzujícího výroku ve směru zločinu podle § 99 tr. zák. Namítá, že zjištěné vyhrůžky obžalovaných nezakládají skutkovou podstatu tohoto zločinu, ježto prý se jednalo o výroky nezřetelné, příliš široké a pružné, připouštějící všemožný jiný výklad, aniž lze mluviti o vyhrůžce ublížením na těle nebo na majetku. Zjištěné vyhrůžky obžalovaných ovšem nespecialisují nikterak zlo, kterým mělo býti Jaroslavu Ch-ovi hrozeno; obžalovaný H. řekl jen, »že si to s ním spočítá«, H-ová, »že se mu pomstí a pomsta jich že bude dlouho trvat«. K. pak poklepávaje na kufr, v němž byl dodatečně nalezen ostře nabitý revolver, prohodili: »nic netrvá věčně, já si to s vámi vypočítám«. Nelze pochybovati, že i vyhrůžka zcela všeobecně znějící (»s vámi si to spočítám, pomstím se vámi« a pod.) může podle konkrétních okolností býti pohrůžkou ublíženími na cti, na svobodě, na těle nebo na majetku a bytí způsobilou vzbuditi důvodné obavy, pakliže úmysl pachatelův směřuje k tomu, uvésti ohroženého ve strach a nepokoj, ohrožený pak podle jeho úmyslu (vědomí) v oné všeobecné pohrůžce může spatřovati ohlášení určitého zla a ji též jako takovou pojímá. V souzeném případě shledává rozsudek nebezpečnost oněch vyhrůžek v okolnosti, že ohrožený jimi Ch. bydlí na samotě v lese a vzhledem ke špatné pověsti obžalovaných a k útočnosti H-ové mohl míti důvodný strach, že mu ublíží na těle nebo na majetku. Rozsudek však opomíjí vůbec zabývati se subjektivní stránkou zločinu, nezjišťuje zlý úmysl žádného z obžalovaných, proč vyhrůžky ony pronesli, co jimi sledovali a co do nich vkládali, jakým zlem podle jich úmyslu mělo býti vyhrožováno. Ježto rozsudek nezjišťuje vůbec podstatnou náležitost zločinu veřejného násilí podle § 99 tr. zák., bylo jej v tom bodě zrušiti jako zmatečný a podle § 288 čís. 3 tr. ř. vrátiti věc soudu prvé stolice, by ji znovu v rozsahu zrušení projednal a rozsoudil, při čemž bude mu přihlížeti k oné části rozsudku, jež je zmateční stížností nedotčenou.

Citace:

č. 3662. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 634-635.