Čís. 3668.

Pokud jest dohledu hostinského svěřena (§ 132 tr. zák.) mladistvá kuchyňská učednice, přijatá do učení jeho manželkou.
I když pro pojem svěřen ve smyslu § 132 tr. zák. přichází v úvahu vedle duševní a mravní nedospělosti svěřené osoby i její tělesná nedospělost, není stanovena v § 132 tr. zák. určitá hranice věková; neplatí tu věková mez § 20 čís. 2 zákona o pohlavních nemocech.
Zákonná ustanovení § 132 tr. zák. a § 20 čís. 2 zák. o potírání pohlavních nemocí sledují různé cíle; ono postihuje zneužití důvěry proti osobě podléhající vedle má pachatele, účelem ochrany tohoto je mravní vývin nedospělých osob.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1929, Zm I 502/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 28. března 1929, jimiž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro zločin nedokonaného svedení ke smilstvu podle §§ 8, 132, III. tr. zák. — a odsouzen jen pro přestupek proti, bezpečnosti těla podle § 431 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil na sond prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjistil sice, že obžalovaný podnikl na patnáctileté Marii K-ové, která se učila vařit v kuchyni jeho hostinské živnosti, smilné činy, neshledal však v jeho jednání zločin podle §§ 8, 132 III. tr. zák., jak bylo žalováno, ani přestupek § 516 tr. zák., nýbrž jen přestupek podle § 431 tr. zák., a to proto, že Marie K-ová nebyla svěřena dozoru obžalovaného, poněvadž nebyla zaměstnána v jeho domácnosti, nýbrž jen v kuchyni hostinské živnosti, nad níž si vyhradila dozor manželka obžalovaného, která prý vede kuchyni zcela odděleně od druhé části živnosti (hostince), takže i účty kuchyně se vedou samostatně a obžalovanému nikdy nepříslušel dozor nad kuchyní a nad jejím personálem; proto nebylo prý osobního poměru podřízenosti a nadřízenosti, ani styku mezi obžalovaným a Marií K-ovou. Proti tomu uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství podle čís. 5 § 281 tr. ř. právem, že rozsudek jest neúplný, ježto nepřihlíží k některým okolnostem, závažným pro posouzení otázky svěření ať faktického ať výslovně ujednaného, které byly předmětem jednání při hlavním přelíčení. Pomíjí mlčením, že podle udání svědkyně Alžběty S-ové byl obžalovaný nájemcem hostince, svědkyně jen vedoucí silou; že se o hostinec stará muž, o kuchyni ona (nikoliv že ji vede odděleně a samostatně, jak praví rozsudek v rozporu se seznáním svědkyně); svědkyně udala sice, že kuchyně a hostinec účtují zvláště, ale tvrdila také, že obžalovaný dohlíží na účty v kuchyni. Již z tohoto seznání lze soudili, že nejde o dva podniky, zejména ne o samostatný a oddělený podnik kuchyně, v níž by obžalovaný jako nájemce a podnikatel celé živnosti vůbec neměl co činiti. Rozsudek přehlíží i výpověď svědkyně Marie K-ové, z níž jde najevo, že se s obžalovaným majitelem živnosti jako kuchyňská učednice stýkala a dokonce pod jeho dozorem konala práce; udalať, že s ním šla na půdu pro kávu a že s ním pracovala ve sklepě. Kdyby byl soud podle své povinnosti přihlédl k těmto okolnostem, byl by snad dospěl k jinému přesvědčení, než které vyslovil v rozsudku, že totiž mezi obžalovaným a Marií K-ovou nebylo osobního služebního poměru ani styku, poněvadž obě řečená svědecká seznání mohou svědčiti opaku. Poněvadž jde o mladistvou dívku, potřebující dozoru a ochrany v ohledu mravním, nebylo by lze popříti povinnost obžalovaného, by na ni dohlížel, jakmile by bylo zjištěno, že Marie K-ová byla i k obžalovanému jako nájemci a podnikateli živnosti, v níž. byla přijata do učení sice manželkou obžalovaného, ale v jeho přítomnosti a s jeho souhlasem a dokonce u něho bydlela, v poměru závislosti a podřízenosti a byla také s ním v častém styku, tedy tu byly okolnosti, z nichž již podle všeobecných pravidel a životních názorů měl obžalovaný povinnost bdíti nad jejím mravním chováním a nad její pohlavní neporušeností, i kdyby mu nebyla k dohledu svěřena výslovné.
Než hlavní přelíčení přineslo najevo i okolnosti, z nichž lze po případě souditi, že Václav K., přiváděje dceru do učení, svěřil ji pod dozor obžalovaného. Tak udal tento svědek v přípravném vyhledávání, že když dcera nastupovala do učení, žádal obžalovaného výslovně, by na ni dohlížel, by se jí v mravním ohledu nic nepřihodilo. Tato výpověď svědkova byla při druhém a posledním hlavními přelíčení, v němž bylo před týmž soudním sborem pokračováno a výsledky dosavadního řízení byly opakovány, dokonce výslovně přečtena a stala se tak složkou oné průvodní látky, k níž nalézací soud měl pro její závažnost podle § 258 a čís. 5 § 281 tr. ř. přihlížeti. Kromě toho udal řečený svědek při prvém hlavním přelíčení, — což zmateční stížnost rovněž uplatňuje —, že jednal se ženou obžalovaného, ale pak také s obžalovaným samým a že mu svou dceru předal; posléze seznal při posledním hlavním přelíčení toto: »Ich lies den Herm, der Pächter ist, rufen und ais dieser kam, stellte ich mich ais Vater vor . . . und sagte, dass sie 16 Jahre alt wird . . . ich sagte, dass man Sorge haben muss wegen eines solchen Kindes und dass sie hier doch gut untergebracht Sein wird. Darauf hin sagte der Angeklagte, »haben Sie keine Sorgen, da kümmert sich schon meine Frau.« Tyto důležité okolnosti, které by mohly dopouštěti závěr, že Marie K-ová byla otcem svěřena dohledu obžalovaného dokonce i výslovně, pominul soud zcela mlčením. Tím se stal rozsudek neúplným; a zmatečným ve výroku o rozhodné okolnosti, což zmateční stížnost právem vytýká. Snažil-li se obhájce obžalovaného v odvodu na zmateční stížnost poukazem na ustanovení § 20 čís. 2 zák. o pohlavních nemocech dokázati, že i pro dosah § 132 III. tr. zák. platí věková mez sváděné, osoby pod šestnácti lety, přehlédl jednak, že § 132 III. tr. zák. — i když pro pojem svěření přichází v úvahu vedle duševní a mravní nedospělosti svěřené osoby i její tělesná nedospělost — není stanovena určitá hranice věková, jednak si neuvědomil, že ona zákonná ustanovení sledují různé cíle. Kdežto § 132 III tr. zák. postihuje zneužití důvěry, kterého se pachatel dopouští proti osobě, podléhající jeho vedení, je účelem ochrany § 20 zák. o pohlavních nemocech mravní vývin nedospělých osob (sb. n. s. č. 3252). Pokud se obhájce pokoušel dovoditi, že skutkové okolnosti, o něž zmateční stížnost opírá výtku neúplnosti rozsudku podle čís. 5 § 281 tr. ř., nejsou způsobilé zvrátiti opodstatněnost dosavadního přesvědčení nalézacího soudu, musí tato snaha zůstati bez úspěchu, zvláště ano o tom nelze s konečnou platností rozhodnouti v rámci tohoto řízení zrušovacího; posouzení to jest naopak po rozumu §§ 258 a 288 číš. 3 tr. ř. vyhraženo jen soudu nalézacímu, jenž jediné je oprávněn činili skutková zjištění. Pro příznivé vyřízení zmateční stížnosti stačí, že v rozsudku nedošly výslovného hodnocení a rozboru skutečnosti, jimž nelze na prvý pohled odepříti závažnost a způsobilost vykonati buď o sobě nebo v souvislosti s ostatními výsledky průvodními vliv na přesvědčení soudu. Zmateční stížnost je proto důvodná, pročež bylo rozsudek zrušiti a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 3668. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 644-647.