Čís. 3592.

Podle § 13 odst. 2 zák. ze 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n. zůstává zachován i po zrušení zákona z 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. nárok na zahlazení odsouzení, který kdo již měl podle tohoto zákona v den, kdy onen nový zákon nabyl účinnosti.
I podle zákona čís. 111/1928 lze zahladiti i vide odsouzení, lze-li je rozděliti na skupiny, mezi nimiž uplynula lhůta zákonem stanovená.
Odsouzení pro trestný čin jiné povahy než v § 1 odst, 2 naznačené jest odčinění jiného odsouzení na překážku jen, došlo-li k němu ve lhůtě § 2 zákona; ve smyslu § 3 zákona jest každé jednotlivě odsouzení posuzovati samostatně, zejména potud, nevadí-li novému nabytí zachovalosti jiné odsouzení, ještě neodčiněné, a jest i k pozdějšímu) odsouzení přihlížeti jen, pokud k němu došlo ve lhůtě § 2 zákona a pokud jím zahlazení dřívějšího odsouzení může býti vyloučeno.
(Rozh. ze dne 21. září 1929, Zm II 184/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. března 1929 a usnesením vrchního soudu v Brně z 29. března 1929 byl porušen, zákon v ustanovení § 13 odst. druhý zák. ze dne 14. června 1928, čís. 111 Sb. z. a n. a v ustanovení §§ 1, 2 a 3 zákona z 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. Usnesení se zrušují a nařizuje se soudu prvé stolice, by o žádosti Rudolfa H-a o zahlazení odsouzení z rozsudku okresního soudu v Uherském; Ostrohu z 31. října 1916, č. U 606/16 znovu rozhodnul.
Důvody:
Ze spisů lze seznati tento skutkový stav: I. Rozsudkem okresního soudu v Uherském Ostrohu ze dne 21. října 1916, č. j. U 606/16 byl Rudolf H., tehdy 14½ roku starý, uznán vinným přestupkem krádeže ryb v ceně 1 K 50 h podle § 460 tr. zák. a byl za to odsouzen do vězení na 12 hodin. Tento trest si odpykal dne 3. listopadu 1916. II. Rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. června 1921, Vr 1379/19 byl Rudolf H. odsouzen pro zločin krádeže podle §§ 171, 174-I c) tr. zák. a pro zločin podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) tr. zák. do žaláře na 14 dnů; tyto trestné činy spáchal 9. listopadu 1918. Trest byl mu podmínečně odložen na dvě léta a bylo usnesením z 29. prosince 1926, potvrzeným ve II. stolici, právoplatně rozhodnuto, že se odsouzený osvědčil. V trestním rejstříku tento trest však dosud nebyl vymazán. III. Rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. října 1922, Vr 1027/21 a rozsudkem vrchního zemského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1922, Ba 599/22 byl Rudolf H. odsouzeni pro zločin nedokonané krádeže, spáchaný v noci na 14. prosince 1920, vzhledem na ustanovení § 265 tr. ř. do těžkého žaláře na 1 měsíc s jedním postem za 14 dnů a podmíněný odklad výkonu tohoto trestu nebyl mu povolen. President republiky rozhodnutím ze dne 16. září 1927 prominul mu tento trest pod podmínkou, že nebyl a v budoucnosti nebude odsouzen pro trestný čin ze ziskuchtivosti spáchaný po 18. říjnu 1922 do tří let ode dne 16. září 1927. Pří tom jest v intimujícím výnosu ministerstva spravedlnosti č. 24706/27 výslovně uvedeno, že žádosti Rudolfa H-a za prominutí následků odsouzení nebylo vyhověno. IV. Rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. listopadu 1927, Tk 1146/27 byl Rudolf H. odsouzen pro zločin podle § 214 tr. zák. a § 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky a to podle rozsudku nejvyššího soudu ze dne 7. května 1928, č. j. Zm II 23/28 do žaláře v trvání 3 měsíců, zostřeného a doplněného jedním postem měsíčně a trest prohlášen rovněž nepodmíněným. Tento trest obviněný dosud neodpykal. Rudolf H. zažádal dne 8. března 1929 o zahlazení odsouzení pod I. uvedeného, žádost ta však byla zamítnuta usnesením krajského soudu ze dne 15. března 1929, Nt 851/29 s odůvodněním, že ani mezi jednotlivými odsouzeními ani od posledního odsouzení neuplynula lhůta zákonem stanovená. Stížnost Rudolfa H-a proti tomuto usnesení zamítl vrchní soud v Brně usnesením ze dne 29. března 1929, Tsv 92/29 a uvádí v důvodech, že nelze povoliti ani podle §§ 1 a 3 zák. čís. 111/1926 ani podle zákona čís. 108/1918 a podle § 13 poslední odstavec prve citovaného zákona odčinění odsouzení z roku 1916 pro přestupek krádeže, ježto nelze současně povoliti odčinění ostatních odsouzení. Vrchní soud uvádí dále správně, že k odsouzení pod II. nelze přihlížeti, poněvadž se stěžovatel ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení osvědčil, nelze prý však pustiti se zřetele odsouzení pod III. proto, že milostí byl prominut jen trest, a to ještě pod podmínkou, kdežto výrok odsuzující a jeho následky tím nezanikly, jak výslovně bylo uvedeno ve výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 20. září 1927, čís. 24706/27. Posléze uvádí vrchní soud, že mezi prvním a druhým odsouzením uplynulo sice více než 5 let, avšak mezi druhým a třetím a po třetím odsouzení neuplynuly lhůty zákonem stanovené. Nelze tedy všechna shora uvedená odsouzení prohlásiti za zahlazená a proto také nelze ani pro první odsouzeni samo o sobě zahlazení povoliti.
Oněmi usneseními krajského soudu v Uherském Hradišti a vrchního soudu v Brně byl porušen zákon v ustanovení § 13 odst. druhý zák. ze dne 14. června 1928, čís. 111 Sb. z. a n. a §§ 1, 2 a 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. Podle prve citovaného ustanovení zůstává zachován i po zrušení zákona posléz citovaného nárok na zahlazení odsouzení, který kdo již měl podle něho v den, kdy nový, prve citovaný zákon nabyl účinnosti. Podle zásady, jež byla pro obor zrušeného zákona vyslovena v rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. června 1924, č. j. Zm II 250/24, uveřejněném pod č. 1679 sb. n. s. tr. (tak již rozhodnutí čís. 852 Sb. rozh. nejv. s.) lze podle zákona čís. 108/1918 ř. zák. zahladili i více odsouzení, lze-li je rozdělili na skupiny, mezi nimiž uplynula lhůta zákonem; stanovená. V rozhodnutích nejvyššího soudu uveřejněných ve Sb. rozh. nejv. soudu pod čís. 1058 a 1059 jest pak dále dovoděno, že odsouzení pro trestný čin jiné povahy, než v druhém odst. § 1 jest naznačeno, jest odčinění jiného odsouzení na překážku jen tehdy, došlo-li k němu ve lhůtě, stanovené v § 2 zák. a že ve smyslu § 3 zák., jest každé jednotlivé odsouzení po:sužovali samostatně, zejména potud, nevadí-li novému nabytí zachovalosti jiné odsouzení, ještě neodčiněné a jest k pozdějšímu odsouzení přihlížeti jen potud, pokud k němu došlo ve lhůtě § 2. zák. a pokud jím tudíž zahlazení dřívějšího odsouzení může býti vyloučeno, V souzeném případě jsou tyto předpoklady žádaného zahlazení odsouzení z rozsudku okresního soudu v Uherském Ostrohu ze dne 31. října 1916, č. U 606/16 splněny potud, že Rudolf H, byl až do té doby bezúhonným a že v době 5 let, jež podle uloženého trestu přichází tu v úvahu, nebyl znovu odsouzen, neboť k novému odsouzení, na něž bylo by bráti zřetel jako na překážku zahlazení odsouzení, došlo po odpykání trestu (dne 3. listopadu 1916) teprve rozsudkem shora pod III. uvedeným dne 18. října 1922. Odsouzení, uvedené pod II. nepřichází tu v počet proto, že se obžalovaný podmínečně jím odsouzený ve zkušební době osvědčil a tak se podle § 1. odst. druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. pokládá o tomto případě za to, že odsouzen nebyl. S hlediska uplynutí zákonné doby by tudíž ani vzhledem k pozdějším odsouzením, k nimž došlo až po této lhůtě, nebylo překážky proti zahlazení prvého odsouzení žadatelova a nižší soudy pochybily, když mu z toho důvodu zahlazení odsouzení odepřely. Na tomto právním základě bude teprve dále zkoumati, zda je popřípadě dána i další podmínka zahlazení podle § 1. zák. čís. 108/1918 ř. zák., že odsouzený nahradil podle svých sil způsobenou škodu, popřípadě zjistiti, že této podmínky k zahlazení odsouzení netřeba, což ovšem přísluší soudu prvé stolice. Bylo proto rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 3592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 492-495.