Čís. 83 dis.

Zlehčení cti a vážnosti stavu, uzavřel-li advokát, súčastniv se jako dražitel ve vlastním jméně (a jménem své manželky) dražby nemovitosti, s dalšími spoludražiteli za dražebního roku ujednání, že — vydraží-li nemovitost jako celek — přenechá jim část za cenu, jež bude určena poměrem mezi cenou odhadní a nejvyšším podáním, avšak potom se zdráhal ujednání splniti, namítaje mimo jiné neplatnost smlouvy podle dvor. dekr. ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 1. června 1929, Ds II 1/29.)
Nejvyšší soud jako odvolací soud v kárných věcech advokátů nevyhověl po neveřejném líčení odvolání obviněného do nálezu kárné rady slezské advokátní komory v Opavě ze dne 29. prosince 1928, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu. Důvody:
Odvolání vytýkající nálezu nesprávné hodnocení důkazů, nesprávná zjištění, nesprávné právní posouzení věci, rozpory v jednacím protokole, neúplnost řízení i zmatečnost, není v žádném směru oprávněno. Vývody odvolacího spisu nejsou s to, by něco změnily na podstatě věci, kterou ani obviněný nepopírá a která záleží v tom, 1. že obviněný advokát, súčastniv se jako dražitel ve vlastním jméně a jménem své manželky dražby nemovitostí s dalšími spoludražiteli, veřejnými společníky firmy Eduard F., uzavřel s nimi za dražebního roku dohodu, podle níž slíbil, že vydraží-li nemovitosti jako celek, přenechá řečené firmě zadní dům s částí skladiště a dvora za cenu, jež bude určena poměrem mezi cenou odhadní a nejvyšším podáním, 2. že obviněný skutečně vydražil nemovitosti za nejvyší podání, které vylučovalo předražek, že však se 3. zdráhal po vtělení práva vlastnického pro něho a jeho manželku splniti dohodu, namítaje, že nejde o závaznou smlouvu, protože a) chybělo přesné označení předmětu kupu a určení kupní ceny, b) šlo o dohodu za dražby, která odporuje zákonným předpisům. Tyto námitky učinil obviněný již v první odpovědi ze dne 17. listopadu 1925 na žádost řečené firmy, by splnil dohodu, a opakoval je i v dalším dopisu ze dne 4. ledna 1926. Takto uplatňoval obviněný jednak nedostatek podstatných náležitostí smlouvy, jednak narážkou na dvorní dekret ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s. neplatnost smlouvy, kterou sám se spolusmluvníky, laiky, uzavřel. Podle své vlastní námitky jednak mařil dohodou účel řečeného dvorního dekretu, jenž jest pro každého, zvláště pro právníka, snadno poznatelným a čelí k tomu, by při veřejných dražbách byly k vůli docílení co nejpříznivějšího podání v zájmu dlužníka i jeho věřitelů vyloučeny jakékoliv úmluvy, které by odrazovaly od podávání nabídek nebo je stlačovaly; jednak označoval svou vlastní smlouvu za nezákonnou a neplatnou. Nepadá na váhu, zda obviněný v čase dohody znal citovaný dvorní dekret, ač opak jest těžko uvěřitelný, neboť pak se naň při nejmenším neměl odvolávati. Takové jednání odporuje příkře poctivosti a bezelstnosti, kterou má v obchodním styku zachovávati každý čestný člověk, tím spíše advokát, jemuž § 10 odst. 2 adv. řádu zvláště za povinnost klade, by poctivostí a čestností ve svém chování dbal cti a vážnosti stavu. Obviněnému nemůže prospěti, naopak spíše ještě přitížiti, odvolává-li se na to, že úmluva byla i pro jiné nedostatky nezávazná, neboť pak bylo jeho povinností jako práva znalého muže, by otevřeně druhou stranu na tyto nedostatky upozornil, nebo, vylučovaly-li to poměry, vůbec se do jednání nepouštěl. To správně zdůraznil i kárný nález. Žádnou měrou nesměl obviněný ponechávati spolusmluvníky v domněnce, že strany uzavřely platnou a jasnou smlouvu, na jejíž splnění mohou spoléhati a že následkem toho spolusmluvníci nemusí již po dosažení tří čtvrtin odhadní ceny (§ 195 ex. ř.) činiti další podání. Za tohoto stavu věci jest bez významu výtka nesprávného hodnocení průvodů a rozporů ve výpověděch svědků co do předmětu prodeje, protože pro rozhodnutí věci stačí, co obviněný sám v dopisech ze dne 17. listopadu 1925 a 4. ledna 1926 narážkou na citovaný dvorní dekret uváděl. Za tohoto stavu věci netřeba zabývati se s otázkou, zda tu byly podstatné náležitosti kupní smlouvy, předmět a cena, jasně ujednány, protože nejde v tomto řízení o splnění smlouvy, nýbrž o chování advokáta zlehčující čest a vážnost stavu. Proto není ani třeba obírati se otázkou knihovních břemen a skutečné ceny vtělené služebnosti bytu. Nezávažným jest posléze tvrzený rozpor jednacího protokolu se skutečností ohledně výslechu svědka »F-a«, a nelze mluviti o zmatečnosti, najmě v odůvodnění napadeného nálezu, jež jest jasné a srozumitelné. Obviněný byl právem uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu.

Citace:

Čís. 83 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 796-798.