Čís. 93 dis.

Třetí osoby mohou si stěžovati do usnesení kárné rady, jímž bylo odmítnuto zahájení kárného řízení, jen, byly-li kárným přečinem ve svém právu zkráceny; takové zkrácení může nastati u přečinů proti povinnostem povolání, nikoli však u přečinů proti cti a vážnosti stavu.
Porušení povinnosti povolání může se advokát dopustiti nejen proti svým klientům, nýbrž i proti osobám třetím.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1929, Ds I 29/29.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie odmítl, případně zamítl stížnost firmy A. K. do usnesení kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 12. září 1929, jímž bylo vysloveno, že není důvodu ke kárnému stíhání obviněného.
Odůvodnění:
Podle § 53 kárn. stat. mohou si do usnesení kárné rady, jímž bylo odmítnuto zahájení kárného řízení, stěžovati zástupce komory a vrchní státní zástupce a kromě toho i osoby třetí, tyto však jen, byly-li kárným přečinem ve svém právu zkráceny. Takové zkrácení může nastati u přečinů proti povinnostem povolání, nikoli však u přečinů proti cti a vážnosti stavu. Ohledně přečinů proti cti a vážnosti stavu přísluší jejich stíhání kárné radě, pokud se týče zástupci komory (§ 23 a 29 kár. stat.), neboť jen tito jsou orgány povolanými hájiti čest a vážnost stavu a zakročovati proti jejich porušení. Třetí osoby mohou sice advokátní komoře nebo kárné radě oznámiti skutečnosti čest a vážnost stavu ohrožující, nemají však nároku na kárné zakročení pro prohřešení se proti cti a vážnosti stavu. Musí proto, když kárná rada neshledá důvod ke stihání pro poklesek proti cti a vážnosti stavu a zástupce komory se s tím spokojil, zůstati při tom, že se kárné řízení nezahájí. To plyne i z ustanovení § 47 kárn. stat., podle něhož nepřísluší z nálezu kárné rady, jímž byl obviněný zproštěn z obžaloby pro přečin porušení cti a vážnosti stavu, odvolání ani vrchnímu státnímu zástupci ani třetím osobám. Činy obviněného, pro které ho stěžovatelka u advokátní komory oznámila, přicházejí v úvahu jako poklesky proti cti a vážnosti stavu, a stěžovatelka sama v oznámení uvedla, že se jí jedná o zachování vážnosti a důstojnosti advokátního stavu a že i ve své stížnosti v konečném návrhu výslovně uvádí, že tuto věc předkládá k rozhodnutí nejvyššímu soudu, zda takové jednání advokáta je slučitelné s jeho ctí. Není tedy podle toho, co uvedeno, firma A. K. oprávněna, by si do odmítavého usnesení kárné rady stěžovala, a její stížnost bylo jako nepřípustnou odmítnouti. Kdyby se však při zvlášť volném výkladu obsahu oznámení a stížnosti firmy A. K. mělo za to, že obvinění stěžovatelkou proti obviněnému vznesená dotýkají se i porušení povinnosti povolání, jehož se může advokát dopustiti nejen proti svým klientům, nýbrž i proti osobám třetím (srov. rozh. býv. víd. nej v. soudu uveřejněná v Manzově vydání advok. řádu u § 9 pozn. 1 str. 684 vyd. z roku 1915 — VI svazek Taschenausgabe), bylo by stížnost jako věcně neodůvodněnou zamítnouti, poněvadž její vývody nejsou způsobilé, by seslabily nebo vyvrátily správnost důvodu v napadeném usnesení uvedených pro názor, že tu nejde o porušení povinnosti povolání v žádném směru. Bylo proto stížnost případně i zamítnouti.

Citace:

Čís. 93 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 813-814.