Čís. 3576.

Podmínkou účinné lítosti jest, by pachatel vrátil věc dobrovolně.
Beztrestnost podle § 187 tr. zák. jest vyloučena, odhodí-li při horkém činu přistižený pachatel ukradenou věc, an nemůže počítati s tím, že by ji mohl pro sebe zabrániti.
Ani zákon v § 188 a) tr. zák. nepovažuje vrácení zla dobrovolné; když stíhaný pachatel odhodí odcizené věci.
(Rozh. ze dne 5. září 1929, Zm I 195/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 1. února 1929, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 176 II a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
K výtce vnitřního rozporu rozsudku ohledně nemožnosti uniknutí a toho, že obžalovaná byla teprve druhý den zatčena, stačí podotknouti, že nalézací soud posuzuje nemožnost uniknutí zřejmě jen ze subjektivního, hlediska obžalované, podle toho, že musela s tím počítati, že bude jako pachatelka zadržena; logický rozpor zakládalo by snad objektivní zjištění nemožnosti uniknutí, toho však rozsudek neobsahuje. Ostatně jest otázka pronásledování obžalované pro správné posouzení věci bezvýznamnou, neboť nalézací soud vyloučil účinnou lítost v prvé řadě správně již s hlediska § 187 tr. zák., dovodiv, že obžalovaná neměla možnosti uniknouti a musela počítati s tím, že bude zadržena, ana Anna R-ová byla na ztrátu peněženky hned upozorněna, a proto nevrátila odcizené věci dobrovolně, což jest podmínkou účinné lítosti. Nalézací soud zřejmě jen na bližší osvětlení pojmu dobrovolnosti poukázal správně k tomu, že ani zákon v § 188 a) tr. zák. nepovažuje vrácení za dobrovolné, když stíhaný pachatel odhodí odcizené věci; věc jest v podstatě táž, když pachatel byl přistižen při horkém činu a odhodil ukradenou věc, an nemohl počítati s tím, že by ji mohl pro sebe zachrániti; odhození věci — lze-li v něm vůbec spatřovati náhradu škody — nebylo tudíž dobrovolné, nýbrž nutným důsledkem pachatelova přistiženi a vylučuje proto, by se mohlo uznati na beztrestnost podle § 187 tr. zák. Ovšem uvedl nalézací soud zbytečně skutečnosti, poukazující k tomu, že poškozená obžalovanou stíhala, a dovolává se přímo i § 188 a) tr. zák., z čehož se zmateční stížnost snaží těžiti, uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. poukazem k tomu, že ukradené věci byly vráceny dříve, než kdo mohl mysliti na pronásledování. Zmateční stížnost však sama připouští, že při správném použití by se na souzený případ vztahoval § 187 tr. zák.; na něm jest pak založen i odsuzující rozsudek v rozhodující části svého odůvodnění a proto netřeba se blíže obírati vývody rozsudku ani zmateční stížnosti, pokud se vztahují na zvláštní ustanovení § 188 a) tr. zák., ana jest beztrestnost obžalované vyloučena již pro zjištěný nedostatek skutkové podstaty účinné lítosti podle všeobecného ustanovení § 187 tr. zák. Zvláště je též bez významu přesně zjišťovati, zda a kým byla obžalovaná pronásledována a zda, po případě kdy při tom peněženku odhodila, takže i formální výtky neúplnosti v tomto směru jsou bezvýznamné.

Citace:

č. 3576. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 467-468.