Čís. 3407.

Vylákal-li kdo lstivým jednáním nebo předstíráním a vzbuzeným tak omylem zboží jen za tím účelem, by si výtěžkem za ně zajistil svou kauční pohledávku, nejednal po případě v úmyslu poškoditi ve smyslu § 197 tr. zák.
Odnětí věci věřitelem jen k zabezpečení jeho pohledávky za držitelem věci není krádeží, nýbrž jen svémocí.
(Rozh. ze dne 7. března 1929, Zm I 720/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. října 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c), 176 II a), c) tr. zák. a přestupkem zpronevěry podle § 461 a 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 4, 9 a) a 10 § 281 tr. ř. Dovolání se zmatku podle čís. 4 je pochybeno. Neboť obžalovaný při hlavním přelíčení neučinil ani přímo ani nepřímo důkazní návrh, takže scházejí již formelní předpoklady, za kterých jediné je přípustné onoho zmatku se dovolávati. Leč vývody zmateční stížnosti, posuzovány ve své celistvosti, poukazují k výtce neúplnosti rozsudku podle čís. 5 § 281 tr. ř. V tomto směru nelze stížnosti upříti oprávnění. Stížnost uplatňuje, že se obžalovaný hájil tím, že Josefa G-ová nebyla vůbec jeho zaměstnavatelkou, nýbrž Václav M., že tomuto odevzdal kauci 2500 Kč, o jejíž vrácení měl důvodnou obavu, že si výtěžek za prodaných 200 kg loje v ceně 1900 Kč ponechal na úhradu své pohledávky proti M-ému ve výši 2500 Kč a že si též výtěžek za prodaných 10 kg škvarků 30 Kč podržel na srážku své kauční pohledávky. Odpovídá skutečně spisům, že obžalovaný přednesl tuto obhajobu a že tvrdil nad to, že má proti M-ému také ještě k pohledávání nedoplatek na mzdě a že tento činí asi 300 Kč. O této obhajobě není v rozsudku zmínky. A přece měl se s ní nalézací soud vypořádati, poněvadž posouzení toho zda vyčerpává jednání obžalovaného skutkovou povahu podvodu, závisí především od otázky, zda směřoval úmysl obžalovaného k tomu, by někomu způsobil škodu. Jen v případě kladné odpovědi na tuto otázku přišly by ostatní znaky podvodu v úvahu. I kdyby proto obžalovaný předsevzal skutečně šálivé jednání, jak ho rozsudek zjišťuje, kdyby tedy lstivým jednáním nebo předstíráním a vzbuzeným tak omylem vylákal zboží na M-ém pokud se týče G-ové, avšak učinil tak jen za tím účelem, by si výtěžkem za zboží to zajistil svou kauční pohledávku, pak by, jak stížnost podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. správně zdůrazňuje, sotva bylo lze u něho mluviti o úmyslu někoho poškoditi a nedostávalo by se též podstatného znaku podvodu, totiž onoho, že osoba, jež byla uvedena v omyl utrpěla šálivým jednáním nějakou škodu. A kdyby dále, pokud jde o škvarky, byla správnou obhajoba obžalovaného, sotva by bylo lze mluviti o zlodějském úmyslu obžalovaného a v důsledku toho o krádeži dotyčného množství zboží, poněvadž odnětí věci věřitelem jen k zabezpečení jeho pohledávky za držitelem věci není krádeží, nýbrž jen svémocí (Sb. n. s. čís. 1668). Z toho vidno, že nalézací soud neměl obhajobu obžalovaného pominouti v rozsudku mlčením, nýbrž měl o ní uvažovati s nastíněných hledisek. Poněvadž se tak nestalo, trpí rozsudek neúplností podle čís. 5 § 281 tr. ř., zmateční stížností zjevným poukazem uplatňovanou.

Citace:

č. 3407. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 122-123.