Čís. 3575.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
S hlediska § 14 čís. 1 zákona stačí i bezvýsledné působení na jiné osoby, jež podle pachatelova úmyslu směřuje k tomu a je zároveň objektivně způsobilé, by v nich vyvolán byl nepřátelský stav a nálada proti demokraticko-republikánské formě státu.
Spadá sem výkřik; »ať žije sovjetské Rusko«.
Při přečinech a přestupcích proti zákonu na ochranu republiky jest se v prvé řadě obírati otázkou, zdá povolení podmíněného odkladu výkonu trestu není vyloučeno ohledem na veřejný zájem (§ 35 zákona na ochr. rep.); teprve v druhé řadě přicházejí v úvahu osobní poměry obžalovaného.
Podmíněné odsouzení nelze povoliti, řadí-li se závadný výrok svým obsahem k akci, kterou veřejný pořádek a obecný mír v republice již opětovně byl napaden.
(Rozh. ze dne 5. září 1929, Zm I 142/29.)
Nejvyšší soud jako soudí zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 17. prosince 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem, podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čte. 50 sb. z. a n., vyhověl však v zasedání neveřejném odvolání státního zastupitelství z výroku o podmíněném odsouzení a napadený výrok rozsudku změnil v ten smysl, že podmíněný odklad výkonu trestu nepovolil, mimo jiné z těchto
důvodů:
Vývody, jimiž zmateční stížnost doličuje společně oba jí číselně uplatňované důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. jsou z největší části pouhým, podle §§ 258 a 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným brojením proti skutkovému zjištění rozsudkovému, že byl to právě obžalovaný, jenž pronesl závadný výrok, zvolav — podle rozsudkového výroku vícekráte —: »Hoch, es lebe Sovjet-Russlandi«. Neúplnost rozsudku spatřuje zmateční stížnost v tom, že v jeho rozhodovacích důvodech nejsou správně, pokud se týče vůbec hodnoceny údaje svědka Dr. B-e, podle nichž jednak obžalovaný nechal se klidně zatknouti a ještě prohodil: »Ich übergebe mich in ihren Schutz«, jednak jeho výrok neměl účinku a nebylo pobouření. Zjišťuje-li však rozsudek způsobem. bezvadným, že obžalovaný pronesl závadný výrok, nebylo nezbytně zapotřebí, zmiňovati se v rozsudkových důvodech zvlášť také o prvém z obou oněch údajů svědka Dr. B-e, a zmateční stížnost tu brojí jen nepřípustně proti soudcovskému přesvědčení, tvrdíc, že se příčí logice i skutkovému ději, líčenému obžalovaným., aby byl obžalovaný nejprve demonstroval a pak se nechal se shora uvedenými slovy klidně zatknouti. Ona další výtka vysvětluje se jen tím, že zmateční stížnost zřejmě nerozlišuje mezi zákonným pojmem »pobuřování« jako trestné činnosti ve smyslu § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky s jedné strany a »pobouřeními« jako případným výsledkem této činnosti se strany druhé. Pokud v této výtce dochází nepřímo výrazu názor, že se ke skutkové podstatě přečinu podle citovaného zákonného předpisu vyžaduje, by pobuřování mělo v zápětí určitý účinek, stačí připomenouti, že k řečené skutkové podstatě stačí i bezvýsledné působení na jiné osoby, jež podle pachatelova úmyslu směřuje k tomu a je zároveň objektivně způsobilé, by v mích vyvolán byl nepřátelský stav a nálada proti demokraticko-republikánské formě státu (rozh. č. 2617, 2811 a j. sb. n. s.). Rozsudku, který výslovně zjišťuje i onen úmysl obžalovaného i způsobilost jeho projevu, by jím nepřátelské smýšlení ve shromáždění, v němž byl obžalovaný vyvoláno bylo proti statkům, chráněným v § 14 čís. 1. zákona na ochranu republiky, vytýká tudíž zmateční stížnost i neúplnost ve směru skutkovém i omyl právní neprávem. Bylo ji proto zavrhnouti jako bezdůvodnou.
Odvolání veřejného obžalobce, pokud se domáhá změny výroku o povolení podmíněného odkladu výkonu trestu obžalovanému uloženého, nelze upříti oprávnění. Při přečinech a přestupcích proti zákonu na ochranu republiky jest se vzhledem k ustanovení § 35 cit. zákona v prvé řadě obírati otázkou, zda povolení podmíněného odkladu výkonu trestu není vyloučeno ohledem na veřejný zájem. Teprve v druhé řadě přicházejí v úvahu osobní poměry obžalovaného. Nalézací soud se domníval, že veřejný zájem výkonu trestu nevyžaduje, poněvadž čin se stal před delší dobou (pěti měsíci), zůstal bez následků a upadl v zapomenutí. Při tom však nalézací soud nehleděl na to, že závadný výrok svým obsahem řadí se k akci, kterou veřejný pořádek a obecný mír v republice již opětně byl napaden, a že již z toho důvodu jest nutno, by trestným činům tohoto druhu bylo přísně čeleno, k čemuž jest zapotřebí i výkonu trestu. Poněvadž jíž z tohoto důvodu je povolení podmíněného odkladu výkonu trestu vyloučeno, není třeba obírati se otázkou, zda u obžalovaného i bez výkonu trestu lze čekati, že v budoucnu povede řádný život. Bylo proto odvolání veřejného obžalobce v tomto směru vyhověno.

Citace:

č. 3575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 465-467.