Čís. 3434.

Starosta obce může býti vrchností ve smyslu § 187 tr. zák. i v případě zpronevěry, spáchané na úkor obce.
Nabyl-li starosta obce jako takový úřední vědomosti o některém z trestných činů v § 187 tr. zák. Uvedených, spáchaném na úkor obce, nelze s hlediska § 187 tr. zák. rozlišovati, zda se dověděl o trestném činu a o jeho pachateli ve své vlastnosti jako správce obecního jmění č. (aspoň též) jako vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1929, Zm I 197/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 17. ledna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 181 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc číselně zmatek podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. namítá stížnost, že rozsudek porušil zákon výrokem, že se zpronevěra stěžovateli za vinu kladená nestala beztrestnou pro účinnou lítost podle §§ 187, 188 tr. zák. Starosta obce dověděl se prý sice o zpronevěře stěžovatelem spáchané již dne 13. srpna 1927, ledy před napravením škody stěžovatelem, jež nastalo dne 29. srpna 1927, avšak přes to měl prý nalézací soud uznati, že se zpronevěra stala beztrestnou pro účinnou lítost ve smyslu §§ 187, 188 tr. zák.; neboť starosta dověděl prý se dne 14. srpna 1927 o zpronevěře stěžovatelem spáchané nikoli jako vrchnost po rozumu § 187 tr. zák., nýbrž jen jako správce obecního jmění. Že lomu tak, plyne prý z toho, že starosta neučinil ihned trestní oznámení na stěžovatele, nýbrž jednal s ním o náhradě škody a podal trestní oznámení na něho (u státního zastupitelství v Táboře) teprve v říjnu 1927, když stěžovatel odmítl vžiti zpět odvolání proti rozhodnutí disciplinární komise. Z těchto vývodů vysvítá, že stížnost zásadně nepopírá, že starosta může býti vrchností po rozumu § 187 tr. zák. i v případě, v němž jde o zpronevěru, spáchanou na úkor obce, — že starosta může býti i v takovém případě vrchností ve smyslu § 187 tr. zák., plyne ostatně nejen z §§ 24 a 84 tr. ř., nýbrž i z ustanovení čl. V., čís. 2 zák. ze dne 5. března 1862, čís. 18 ř. zák. a z ustanovení §§ 28, čís. 2 a 59 zák. ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. pro Čechy —, nýbrž že jen tvrdí, že v souzeném případě dověděl se starosta o zpronevěře stěžovateli za vinu kladené výhradně jako správce obecního jmění, nikoli tedy jako vrchnost. Rozsudek uvádí v tomto směru v rozhodovacích důvodech, že starosta vykonává funkci dvojí, funkci správce obecního jmění a funkci orgánu bezpečnostního, funkci vrchnosti po rozumu § 187 tr. zák., vyslovuje pak právní názor, že s hlediska tohoto ustanovení zákona není přípustno rozlišovati mezi funkcí starosty obce jako správce obecního jmění a jeho funkcí jako orgánu bezpečnostního, ale zkoumá pak přece otázku, dověděl-li se starosta v souzeném případě o zpronevěře stěžovateli za vinu kladené též ve své platnosti jako orgán bezpečnostní, tedy jako vrchnost po rozumu § 187 tr. zák. a dospívá při tom na základě svědecké výpovědi starosty Josefa P-y, jenž udal, že přijal dne 13. srpna 1927 hlášení městského finančního referenta Josefa E-a o zpronevěře stěžovatelem spáchané jako starosta města, k závěru, že starosta dověděl se tenkrát o zpronevěře stěžovateli za vinu kladené též ve své vlastnosti jako orgán bezpečnostní, t. j. ve své platnosti jako vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák.
Pro řešení otázky, zda se v osobě starostově dověděla o zpronevěrách obžalovaného vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák., jest rozhodným zjištění napadeného rozsudku, že Josef P. přijal dne 13. srpna 1927 hlášení finančního referenta E. o zpronevěře obžalovaného jako starosta města. Je-li tomu tak, nutno přisvědčiti nalézacímu soudu, že v případě, v němž starosta jako takový nabyl úřední vědomosti o některém z trestných činů v § 187 tr. zák. uvedených, jenž byl spáchán na úkor obce, nelze s hlediska § 187 tr. zák. rozlišovati, zda se starosta dověděl o trestném činu a o jeho pachateli ve své vlastnosti jako správce obecního jmění, či (aspoň též) jako vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák. Jdeť přece o jednu a tutéž osobu, kterou nelze rozděliti podle různých funkcí zákonem jí přikázaných, zvláště když se uváží, že je starostovou povinností, plynoucí z ustanovení § 24, 84, po případě i 86 tr. ř. a z předpisů čl. V čís. 2, 59 zákona ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. pro Čechy, by přiváděl majetkové delikty k potrestání, a že-starosta jest po zákonu povinen jednati, jakmile jsou tu předpoklady pro úřední úkon jemu náležející. Podle toho, co uvedeno, nutno v souzeném případě pokládati starostu Josefa P-u za vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák., a právem proto soud nalézací uznal, že zpronevěření stěžovatelem spáchané nestalo se beztrestným pro účinnou lítost podle § 187, 188 tr. zák., kdyžtě se starosta jako takový, tudíž jako vrchnost dověděl o zpronevěře obžalovaného již dne 13. srpna 1927, podle zjištění rozsudku před náhradou škody a ovšem i před jednáním s obžalovaným o náhradě. Z toho plyne, že beztrestnost stěžovatelova pro účinnou lítost nebyla by tu nastala ani tenkráte, kdyby byl dodržel narovnání se starostou po dni 13. srpna 1927 uzavřené. Ostatně zjišťuje rozsudek, že toto narovnání nebylo stěžovatelem dodrženo. Posuzuje-li se věc s těchto správných hledisek právních, jsou nerozhodné okolnosti zdůrazňované zmateční stížností, že starosta obce neučinil ihned trestní oznámení na stěžovatele, nýbrž že s ním o náhradě škody vyjednával a že podal na něho oznámení teprve dne 26. října 1927, když stěžovatel odmítl ustoupiti od odvolání proti rozhodnutí disciplinární komise. Bez významu je též tvrzení stížnosti, že starosta obce byl si dobře vědom, že hlášení městského finančního referenta E-a o zpronevěře stěžovatelem spáchané bylo mu učiněno jen jako správci obecního jmění, nehledíc ani k tomu, že stížnost vychází tu ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného a neprovádí tím po zákonu hmotněprávní zmatek podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. Posléze neprovádí stížnost onen zmatek náležitě, t. j. podle zásady § 288 odst. 2 čís. 3 tr. ř. ani potud, pokud tvrdí, že obžaloba nepokládala v souzeném případě starostu za vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák., nýbrž zaujímala stanovisko, že tu není účinné lítosti podle §§ 187, 188 tr. zák., proto, že stěžovatel nedodržel narovnání se starostou uzavřené; neboť stížnost neporovnává tu, jak by měla činiti při správném provádění hmotněprávního důvodu zmatečnosti, skutkový děj rozsudkem zjištěný se zákonem, nýbrž poukazuje prostě k odchylnému právnímu posouzení věci veřejným obžalobcem.

Citace:

č. 3434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 201-203.