Kdo koupil zboží k dalšímu zcizení, nemá podle §u 2. zák. ze dne 28./5. 1919 č. 299 s b. z. a n. nároku na náhradu přeplatku a nesmí se domáhati takovéto náhrady ani před lidovými soudy cenovými, a o i před řádnými soudy.

Lidový soud v P. odmítl pro věcnou nepříslušnost žalobu Š. B. proti H. H. o vrácení přeplatku 10000 K. poněvadž dle obsahu žaloby jde o náhradu za předměty k dalšímu zcizení získané, kteréž však se dle §u 2. zák. z 28./5. 1919 č. 299 sb. zák. a nař. domáhati nesmí ten. kdo je získal — tedy žalobce — ani před lidovými soudy cenovými, ani před soudy řádnými. Proto nelze o této žalobě zavésti řízení dle §u 6. a 7. cit. zák. pro lidové soudy cenové předepsaného, kteréž předpokládá žalobu k řízení tomu způsobilou, tedy soudům těm prikázanou. Soud rekursní proti usnesení tornu podané stížnosti vyhověl a zrušiv je, uložil lidovému soudu cenovému, aby nehledě k důvodu, ze kterého žalobu odmítl, ji vyřídil a dále po zákonu jednal. Rozhodnutí své odůvodnil takto:
Stížnost jest oprávněna, neboť soud rekursní pokládá právní názor prvního soudce, z něhož tento vycházel, odmítnuv žalobu pro věcnou soudní nepříslušnost (správně mělo býti patrně řečeno pro nepřístupnost pořadu práva), za právně mylný.
Podle §u 2. zák. ze dne 28./5. 1919 č. 299 sb. z. a n. nesmí se domáhati náhrady přeplatku ceny zaplacené za předměty potřeby ten, kdo je získal k dalšímu zcizení, nebo kdo proti svému původnímu úmyslu jich dále nezciziti, je přece dále zcizil, a při tom neměl bud vůbec ztráty, nebo ztrátu z jiného důvodu než z toho, že zboží získal za přílišnou cenu. Z ustanovení toho plyne, že nárok na náhradu přeplatku, vyloučen jest zásadně za dvou podstatných předpokladů, totiž: 1. že zcizení zboží bylo bud zamýšleno nebo alespoň fakticky provedeno a 2. že kupující neutrpěl ztráty vůbec, nebo že tato nastala následkem jiné okolnosti, než přílišností kupní ceny. Obojí tyto podmínky musí tedy býti splněny zároveň, aby mohl býti z nich odvozen důsledek zákazu, domáhati se nároku na náhradu přeplatku a vyloučení pořadu práva v §u 2. cit. zák. vyslovený. V daném případě opírá strana žalující svůj nárok na náhradu přeplatku o tvrzení, že koupila od žalovaného zboží za ceny přílišné, že je byla nucena prodati za ceny nižší než nákupní, případně, že část zboží ještě má, o němž však nebude lze důvodně pochybovati, že je také koupila za účelem dalšího zcizeni, byť i výslovně v žalobě toho neuváděla a tvrdí dále, že utrpěla škodu jen proto, že cena zboží byla přílišná, převyšujíc značně cenu směrnou, případně cenu v době koupě běžnou. Ztrátu v žalobě udanou odůvodňuje tedy výhradně tím, že získala zboží k dalšímu zcizení určené a z části již zcizené za přemrštěnou cenu. Z toho vysvítá, že formálně jsou tu dány obě svrchu naznačené podmínky pro zahájení řízení ve smyslu cit. zák., neboť zkoumání příslušnosti soudní, případně přípustností pořadu práva, díti se má podle §u 41. odst. 2. j. n. na základě údajů žalobcových, kterýžto předpis platí podle §u 9. cit. zák. obdobně i pro řízení před lidovým soudem cenovým.
Názor prvního soudu, že žaloba jest nepřípustnou již proto, poněvadž jde o náhradu přeplatku za předměty k dalšímu zcizení získané, jest tedy neudržitelným a mylnost jeho tkví v tom, že přehlíží, že okolnost tato sama o sobě pro nepřípustnost žaloby ještě nestačí, nýbrž, že musí tu býti zároveň také další podmínka shora pod č. 2. uvedená, což zákon v §u 2. jasně a výrazně stanoví slovy: »...a při tom«. Nejvyšší soud usnesení soudu rekursního změnil, obnovil usnesení soudu prvého s tím, že žalobu odmítl nikoli pro věcnou nepříslušnost, nýbrž pro nepřípustnost pořadu práva z těchto důvodů:
Pokud se především týče otázky přípustnosti dovolá cíli o rekursu do zrušujícího usnesení rekursního soudu, má soud dovolací za to, že, ačkoli v usnesení rekursního soudu není ustanoveno, že teprve, až nabude právní moci předsevzat býti má výkon příkazu soudu první stolice uděleného, dovolací rekurs ustanovením 2. odstavce §u 527. c. ř. s. není vyloučen, ježto soudu první stolice nebylo uloženo, aby vyslechnuv strany, učinil rozhodnutí nové.
U věci samé uváženo bylo toto:
Výklad, jehož se dostalo §u 2. zákona ze dne 28. květnu 1919 č. 299 sb. z. a n. se strany soudu rekursního, jest mylný. Správný slohový a logický výklad vede spíše k tomu, že věta »a přitom neměl buď vůbec ztráty nebo ztrátu z jiného důvodu měl z toho, že zboží získal za příslušnou cenu« se vztahuje jen k tomu, »kdo proti svému původnímu úmyslu, nezciziti předmětu potřeby, je dále zcizil,« nikoli však k tomu, »kdo získal předměty potřeby k dalšímu zcizení,« neboť jen při dalším zcizení, ne však při získání lze posoudit i, zdali kdo má ztrátu, po případě z kterého důvodu má ztrátu. Že tento výklad jest správný, zřejmě vysvítá z porovnání §u 2. s §em 13. č. 1., odstavec 2., kde při stanovení podmínek beztrestnosti toho, od něhož zboží získáno, opětně rozlišují se dva případy totiž; a) případ, získám-li zboží k dalšímu zcizení, a
b) případ, získáme-li sice ne za tím účelem, a bylo-li přece dáte zcizeno, buď beze ztráty nebo jen se ztrátou z jiného důvodu než toho, že zboží bylo získáno za přílišnou cenu.
Zde nemůže býti pochybnosti o tom, že předpoklad nenastalé ztráty neb ztráty z jiného důvodu, než získání za přílišnou cenu nastalé, přichází v úvahu pouze u toho, kde nezískal zboží za účelem dalšího zcizení.
Z důvodů vnitřní souvislosti zákona dlužno míti za to, že zákonodárce v 2. a v §u 13. vycházel se stejného stanoviska.
Tu pak soud dovolací souhlasí plné s názorem v dovolacím rekursu vysloveným, že úmysl zákona jest patrně ten, že ten, kdo kupuje zboží, aby je dále prodal, může a má posouditi, zda cena, za kterou kupuje, jest přiměřena. Obchodníku, který kupuje zboží nepřiměřeně draho proto, že počítá s tím, že je přes to se ziskem prodá, nemá býti dovoleno, domáhali se náhrady tenkrát, když se ve svém výpočtu zklamal a prodělal, tím méně pak, když neutrpěl ztráty.
Ježto pak žalobce, jak patrno ze žaloby, koupil zboží k dalšímu zcizení, nemá podle §u 2. dotčeného zák. nároku na náhradu přeplatku a nesmí se domáhati takovéto náhrady ani před lidovými sondy cenovými, ani před řádnými soudy; pořad práva jest tedy pro takové nároky vyloučen. K nepřípustnosti pořadu práva dlužno však dle §u 240., odst. 3. c. ř. s. přihlížeti vždy z povinnosti úřední. Právem tedy soud stolice prvé odmítl žalobu, arci správně ne pro věcnou nepříslušnost, nýbrž pro nepřístupnost pořadu práva a slušelo tudíž k rekursu žalovaného obnovili usnesení prvého soudu s opravou vyplývající z úvahy právě uvedené.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. října 1919 č. j. R 1 407/19-1.1 R. z. s. Dr. J. Říha.

Pozn. zas. Usnesení lidového soudu cenového vydáno bylo bez účasti přísedících pouze jeho předsedou. Ani rekursní ani nejvyšší soud nezabývaly se otázkou, netkví-li v tomto postupu zmatečnost ve smyslu §u 77. č. 4., příp. 6. c. ř. s. proto, že rozhodující soud nebyl dle předpisu obsazen, příp., že straně žalující nezákonným postupem odňata byla možnost jednat i před soudem. Mám za to, že ono usnesení jest skutečně zmatečným, neboť ani zák. o lidových soudech cenových, ani nař. jej provádějící ze dne 21. června 1919 č. 347 sb. z. a n. neobsahují nikde ustanovení, z nichž dalo by se odvoditi oprávnění předsedy takového soudu, aby sám bez součinnosti přísedících usnesení žaloby, konečně vyřizující vydával. Jemu vyhrazeny jsou úkony rázu jen formálního jako určování roku k jednání smírnému (§ 6.) nebo ústnímu (§ 8.) а p. V oprávněních těch není a také nemůže zahrnuta býti moc odmítati samostatně žaloby z důvodu v §u 2. uvedených. Nařizuje-li zák. v §u 6., že již k smírnému jednají i o podaných žalobách, jež jest obligatorní, nutno přizvati přísedící, jest tím spíše odůvodněn úsudek, že odmítati žaloby pro nedostatek zákonných podmínek žalobního nároku a rozhodovali tak vlastně zároveň věcně o jeho neoprávněnosti, může jen lidový soud cenový řádně obsazený, t. j. s přísedícími. — Pro názor opačný nelze dovolávati se §u 9., jenž jedná výhradně jen o ryze formálním postupu řízení a ničeho nedokazuje.

Citace:

Kdo koupil zboží k dalšímu zcizení, nemá podle § 2 zák. ze dne. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 9, s. 108-109.