V nařízení o soupisu vkladů ze dne 4. března 1919 čís. 110 jest mezera. Stanoví se totiž v něm, že seznam musí podati majitel vkladu osobně, po případě poslem, není však uvedeno (na rozdíl od nařízení ze dne 25. února 1919 čís. 85 a ze dne 12. března 1919 čís. 126 ohledně válečných půjček a cenných papírů), že seznam ten má podati také depositář, což jest důležito, poněvadž se zhusta stává, že strany skládají u právních zástupců peníze, jež notář, aby neležely ladem, ukládá pro ně na úrok a strana ani neví o tomto uložení, takže není dána možnost, aby vklady ohlásila. Tomu jest rovněž tak zejména při vkladech pozůstalostních, které teprve se mají rozděliti a o nichž ani strana, ani právní zástupce neb soud neví, kolik každému dědici neb odkazovníku připadne. Z tohoto důvodu mělo by nařízení doplněno býti tím, že by povinnost hlášení vkladů byla uložena též schovatelům.