Rozhodnutí nejvyššího soudu.
Ustanovení fideikomisární substituce jen na to, co zbude po smrti fiduciara, zahrnuje v sobě osvobození od zajištění v §u 158. nesp. p. předepsaného.
A ustanovil ve své poslední vůli manželku svou za universální dědičku a dodal v testamentu: »Pozůstane-li něco z toho po mé manželce, má o tom tak poříditi, aby celá pozůstalost rozdělena byla na sedm dílů a tu mezi potomky mých čtyř bratrů a její tří sourozenců.«
Ve sporu vzniklém mezi universální dědičkou, která popírala, že shora uvedené ustanovení zahrnuje v sobě fideikomisární substituci, a mezi substitučním kurátorem, bylo právoplatně rozhodnuto, že nařízením testamentu stanovena byla zůstavitelem fideikomisární substituce ve prospěch naznačených sedm kmenů, ovšem jen co do objemu omezená na to, co z dědictví zůstavitelova po smrti jeho manželky, která ve vlastnickém právu nijak nemá býti obmezena, pozůstane. Do pozůstalosti otcovy patřila nemovitost a cenné papíry uložené v depositu.
Kurator substitutů žádal zajištění substitučního závazku vedle §u 158. nesp. pat. jak zápisem knihovním na nemovitostech, tak i ohledně movitostí (cenných papírů).
Pozůstalostní soud, jenž pozůstalost se závazkem substitučním v odevzdací listině uvedeným dědičce odevzdal, nenařídil přes návrh opatrovníků zajištění závazku substitučního.
Rekursní soud na stížnost opatrovníka naříkané usnesení v ten rozum doplnil, že se nařizuje, aby 1. fideikomisární substituce v tom ohledu, jak v odevzdací listině jest vytčena, byla ve prospěch potomstva zůstavitelových čtyř bratrů a tří sourozenců pozůstalé jeho manželky na pozůstalostní nemovitosti knihovně poznamenána a 2. aby dána byla pupilami jistota ohledně cenných papírů v depositu uložených, avšak jen do té výše, oč čistá pozůstalost cenu pozůstalostní nemovitosti převyšuje. Na odůvodnění se praví, že vedle §u 158. nesp. pat. každý substituční závazek dlužno zajistiti a proto, jelikož zajištění takové zůstavitel dědičce neslevil, nutno provésti toto nejen ohledně nemovitostí poznámkou do knih, ale i ohledně movitostí, avšak ohledně těch jen potud, oč čistá pozůstalost převyšuje cenu nemovitosti do pozůstalosti patřící, poněvadž jen taková částka z ceny věcí movitých byla jí odevzdaná jako pozůstalé jmění movité, kdežto zbytek použit bude na zapravení dluhů.
Na odvolací stížnost universální dědičky změnil nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 6. května 1919 R J 167/19 usnesení druhé stolice částečně v ten rozum, že se z něho odstavec druhý ohledně zajištění cenných papírů vylučuje.
Důvody: Správně uvádí stížnost, že jedná se zde o fideicommissum eius quod superaris, takže závazek substituční vztahuje se jen na to, co po smrti fiduciára, jenž v jednání mezi živými ohledně dědictví nemá býti nijak obmezen, z převzatého dědictví zbyde.
Nicméně i v takovém případě jest substitut zůstavitelem za dědice povolán a proto jest tu opravdová substituce, třeba se na ni ustanovení §u 613 obč. z. nevztahovalo.
Jelikož pak v §u 158. nesp. p. substituce, pokud se dotýkají nemovitostí, musí bezvýminečně na nemovitosti ty ve veřejných knihách býti zapsány, a zajištění toto ohledně nemovitostí nemůže ani zůstavitelem býti sleveno, takže z moci úřední na ně naléhali dlužno, správně rekurrsní soud nařídil, že substituční závazek ošem v objemu zůstavitelem určeném na nemovitostech zděděných při vkladu vlastnictví pro fiduciára v pozemkové knize zapsán býti má a ve smyslu tom též naříkané usnesení, pokud se týče odevzdací listinu doplnil.
V tom směru jeví se tedy dovolací stížnost bezdůvodnou, aniž jest třeba, aby obmezení substitučního závazku zvláště bylo ještě blíže objasňováno, poněvadž v odevzdací listině jest obsaženo a při zápisu do knich vedle §§ů 5. a 12. kn. z. poukaz na tuto listinu zajisté postačí.
Naproti tomu nelze rekursnímu soudu přisvědčiti v tom, že zde zůstavitel fiduciáru neslevil v testamentu svém dání jistoty ohledně pozůstalých svršků.
Uznáno-li mezi stranami, totiž fiduciárem a substituty právoplatně rozhodnutím vydaným ve sporu С 32/18, že zůstavitel nechtěl prvnějšího obmeziti ve vlastnickém právu, takže substituční závazek vztahovali se může jen na to, co po smrti fiduciára zbude, pak chtěl zůstavitel zajistiti substitutu zajisté jen posloupnost, neměl však úmyslu, zajistiti mu také pozůstalé jmění (dědictví). Neměl-li ale zůstavitel úmyslu zajistiti substitutu dědictví, pak leží v tom i slevení fiduciáru dání jistoty vůbec, tedy i za pozůstalé svršky, proto zajištění takové vedle §u 158. nesp. pat. ohledně svršků potřebí není a nařízení jeho k důvodné stížnosti z usnesení rekursního soudu vyloučiti slušelo, zústavši obmezeno jen na nemovitosti, pro které citovaným zákonným ustanovením kategoricky jest předepsáno.