Zrušení notářství.

V poslední době bylo slyšeti ojedinělé hlasy, volající po zrušení notářství. Pocházejí vesměs od jednotlivých příslušníku stavu advokátního. V přesvědčení, že hlasy ty nejsou a ani nemohou býti sdíleny oficielními kruhy advokátními a že jsou to jen výplody nespokojených duchu, již na zřeteli mají pouze materiální zisk a v advokacii hledají nikoliv úřad, nýbrž živnost, nereagovalo notářstvo na tyto projevy, ničím neodůvodněné. V posledním (desátém) čísle »České Advokacie« však uveřejněn byl pod názvem »Úvahy o notářství« od Dra V. Jacquésa článek tak útočný, že nelze notářstvu déle mlčeti.
Předpokládaje, že čtenářům našim nebude článek onen znám, podám předem jeho stručný obsah:
Autor uvádí předem, že působení notářů jest čtveré:
1. jako soudních komisařů, kterážto působnost byla not. řádem prozatímně jim zachována,
II. zřizování veřejných listin a uschování hodnot,
III. fakultativní možnost zřizovati listiny soukromé,
IV. zastupování ve věcech sporných.
JUDr. Jacques myslí, že tato rozmanitá působnost byla myšlena jen pro přechodnou dobu, že působnost pod čís. 1. uvedená závisí na pohodlnosti a přízni soudu, že působnost pod čís. III. jest jen vedlejší dovolené zaměstnání notářovo a že předním a pro budoucnost jediným předmětem činnosti notáře může býti jen působnost pod čís. II. Poněvadž provisorium toto trvá již bezmála padesát let (?), poněvadž dále oprava» soudního a veřejného (?) zřízení bude asi ještě dlouho trvati a rozmanitost notářova postavení soudům a stranám a zařízením veřejným (!) jest křiklavou, jeví se prý v zájmu veřejnosti nutným, poměr notářů k soudům a advokacii upraviti a nahraditi tento stav přechodný poměrem uspořádaným. Dále uvažuje autor, jak by se to státi mohlo a uvádí tyto možnosti:
1. aby splynulo notářství s advokacií, což nedoporučuje proto, že by tím musely býti přeneseny na advokáty výkony veřejnoprávně (sic!) pod čís. II. uvedené,
2. aby vybudována byla zvláštní pravomoc notářova ohledně působnosti pod čís. II. uvedené, což opět nedoporučuje, ježto by dle zkušenosti nestačily příjmy notářovy na zabezpečení existence, leda že by se obor působnosti notářovy rozšířil, zejména že by se naň přenesla působnost při uzavírání sňatku manželského, vedení matrik o sňatcích, narozených i zemřelých (prý jakýsi úřad statistický!) a dozor nad sirotky a sirotčím jměním, pak poručnické a opatrovnické věci a komisařství, hned ale dává v sobě samém vzniknouti pochybnosti, zdali by poplatky za to byly dostatečné a namítá sám proti svému návrhu, že práce tyto nevyžadují vlastně sil právnických a proto že by snad bylo lépe rozšíří ti působnost notářskou v soudním komisařství tím, že by se na ně přeneslo celé projednávání pozůstalosti, zejména i rozhodování, péče o sirotky a jejich jmění, opatrovnictví ve věcech nesporných, řízení úřadů a vedení knih pozemkových.
Ani tento návrh nezdá se však autoru býti vhodným i připomíná, že úkolem jeho pojednání jest vlastně, aby notářství vybaveno bylo z dosavadního neurčitého svého postavení a opatřeno bezpečnějším základem. Až do tohoto konečného upravení celého soudnictví doporučuje, aby notářství bylo zrušeno a navrhuje:
1. aby se zrušil notářský řád,
2. aby ku právním jednáním dle zákona ze dne 25. července 1881 čís. 76 bylo předepsáno osvědčení soudní,
3. aby zavedena byla vykonatelnost při takovýchto osvědčeních soudních,
4. aby ověření listin bylo svěřeno obecnímu představenstvu,
5. protesty, směnečné soudům,
6. aby poplatky zůstaly tytéž,
7. aby zkoušky notářské byly rovnocenný soudcovským a praxe notářská soudcovské.
Přiznávám se, že když jsem bedlivě pročetl tuto úvahu, mimoděk potřásal jsem hlavou, nedoveda jednotlivé premise srovná ti se závěrem.
Autor jest pro vybavení notářství z neurčitého postavení a pro lepší zabezpečení jeho existence, navrhuje ale — zrušení notářství! Této logice nerozumím. Jest to asi tolik, jako dáti těžce nemocnému požíti jedu, aby se muka jeho skončila. Pochybuji, že bude notářstvo za tuto novou léčební methodu autoru vděčno. Myslím, že nebude již proto, že ani není tak těžce nemocno, a že diagnosa, kterou pisatel učinil ohledně notářství, není správnou.
Autor přehlíží úplně celý historický vývoj notářství, neujasňuje si jeho ideologii, jeho poslání, jeho význam v právu a ponechává úplně nepovšimnuto srovnání, jak instituce tato uspořádána jest v jiných kulturních státech.
Pokud se tkne historického vývoje notářství, není ovšem možno podati v této stati ani stručný nástin jeho; poukazuji v té příčině na spisy: Šedivá »Notářství« a Dr. Pappafava »Bilježnički Obrazník«.
Instituce notářství vykazuje stáří tisícileté. Již u starých Židů setkáváme se s pojmenováním »natar« a u Reků se slovem »nota«, z něhož vzniklo pak římské »notarius«. Kmen »not« (řecký »gnot« od »gnoskó«) nasvědčuje, že činnost notářů, již původně byli vzdělanými písaři, spočívala v tom, aby určitý případ právní byl uveden ve známost a uchován v paměti. To dělo se značkami, písmenami, notami. V zemích českých zaveden byl stav notářský ve 12. století a za Karla IV. dosáhl vývoj veřejných notářů nejvyššího stupně. V r. 1512 vydán byl první notářský řád. Jest tedy instituce notářství prastarou a zejména u nás trvale zakotvenou.
Z dlouholeté působnosti notářstva vyplynulo pak jeho ideové poslání a celá jeho povaha jako instituce, nadané veřejnou věrou (nikoliv jako státní úřad) ve službách osob soukromých, za účelem osvědčování právních jednání a skutečností.
K hlavní působnosti notářů náleží osvědčování v právu soukromém, požívající veřejné důvěry, a to ve službách soukromých.
Úkony notářské nejsou veřejnoprávní, jak mylně za to má dr. Jacques.
Z toho, co řečeno, jde na jevo zvláštní postavení notářovo v právu soukromém, postavení, jež pisatel označuje za neurčité, jež ale naopak jest zcela jasné a určité. Nejasnosti možno shledávati pouze v názorech, které o povaze notářství si mnozí nesprávně tvoří, pokládajíce notářství za úřad státní, k čemuž asi zavdalo ve starém Rakousku neoprávněné označování titulu notáře jako »c. k.«, kdežto ve všech jiných státech jest notář označován bud bez dalšího přívlastku aneb přívlastkem »veřejný«., Notář jest jediný, státem k tomu povolaný orgán osvědčovací v právu se krmném. Úkon osvědčování vztahuje se bud na osvědčování právních jednání (sepisování listin) aneb jiných skutečností a příběhů, jež mají míti účinek právní, (protesty, valné hromady, notorie) aneb osvědčování výpovědí osob (stran, svědků a znalců, t. zv. affidavit práva anglického a amerického i mexického, v našem právu dosud neznámé). Sepisování listin není nic jiného, nežli osvědčování určitých právních jednání. Tomu nasvědčuje německý výraz »Urkunde« — »Beurkundung«.
Jde-li o právní jednání obzvlášť důležité, kde záleží na tom, aby pravá vůle strany došla výrazu beze vší pochyby, předpisuje právo, že státi se musí jednání to listinou zvláště kvalifikovanou, t. zv. veřejnou, jejíž zřízení jest podmínkou platnosti jednání. Listiny takové důležitosti může zřizovati pouze osoba státem k tomu určená a fide publica nadaná a tou jest notář.
Z toho nevyplývá, jak mylně dedukuje Dr. Jacques, že notář jest vlastně povolán jedině k sepisování, těchto veřejných listin. Naopak, notář jakožto veřejný orgán osvědčovací jest katexochen k tomu povolán, vykonávati všechna osvědčování, tedy i listiny soukromé, a výhradně povolán osvědčovati právní jednání listinami veřejnými. To vyplývá zcela jasně z ustanovení IV. hl. not. ř. pojednávající o činnosti notářů vůbec a cont. hl. V. not. ř.. pojednávající o vedení úřadu při listinách veřejných a § 20. sazby not., kdež výslovně stanoví se odměna za sepisování listin soukromých. Jest to dále zřejmo i z toho, že žádný jiný zákon náš neuděluje jiným osobám nežli notářům, právo, aby sepisovali listiny a že zejména ani v tarifu advokátním není sazby žádné pro listiny.
Jest proto zcela nesprávným náhled Dra Jacquesa, že zřizování listin soukromých jest jen vedlejším, jaksi trpěným zaměstnáním notářů, neboť i tyto listiny spadají do oboru osvědčovacího a tudíž do působnosti notářovy, jakožto jediného veřejného osvědčovacího orgánu v právu soukromém. Jest tedy postavení notářovo zcela určité a při pokračující dělbě práce (jež přes opačný náhled Karla Marxe všude kol nás ve skutečnosti se objevuje a šíří), bylo by krokem nazpět, kdybychom usilovali, jak o tom uvažuje Dr. Jacques, o splynutí notářství s advokacií neb jeho sestátnění.
To odporovalo by též zcela právní povaze a ideologii všech těchto tří stavů, neboť právní povaha těchto tří stavů jest zcela různou a každý praktik musí přiznati, že způsob myšlení, celý myšlenkový pochod jest jiný u advokáta, jiný u soudce a jiný u notáře.
Advokacie jest povolána hájiti právo stran a veškeré úsilí a mozková činnost advokáta směřuje k tomu, aby získala své straně co největšího prospěchu, činnost soudcova záleží v rozhodnutí o předložených mu již hotových otázkách, jež soudce přezkoumává a dle nich právo přisuzuje, práva však netvoří; soudce ani nemá dosti času věnovati se cele stranám, jest příliš úřední a strany též vždy jen tuto úřední osobu v něm vidí a ne svého důvěrníka, kdežto notář, zcela neodvislý a snažící se uspokojit i strany obě, nadán nad to důvěrou veřejnou, může nejlépe býti prostředníkem mezi stranami a vypátrati a vyjádřiti pravou jejich vůli. Jest-li soudce nad stranami, jest advokát po boku strany své a notář mezi stranami. Osoba, osvědčující právní jednání oboustranná, má nesporně veliký vliv na rozhodnutí stran, na úpravu právního jednání, jeho vyjádření listinou a jeho obsah, i musí požívati důvěry obou stran, jimž za správnost vyjádřené vůle jest zodpověděn. Důvěry takové nejspíše požívati může osoba zcela nepředpojatá a nemající zájmu na tom, aby se straně jedné více hovělo nežli straně druhé.
Takovou osobou není zástupce pouze jedné strany a nemůže býti osoba nad stranami, která jest stranám úplně cizí a jež snad v budoucnosti bude musiti rozhodovati o právním jednání. Svobodu advokacie nelze též srovnati s úředním rázem osvědčování a advokacie nesnesla by ani takového úřadu.
Také z ohledů sociálních nedoporučovalo by se sestátnění notářství, poněvadž by bylo sociálně nespravedlivo, aby stát, (t. j. všechno poplatnictvo) bylo zatěžováno placením služného notářů za služby, které se dějí v zájmu pouze jednotlivé strany a to obyčejně zámožnější. Služby ty nechť zaplatí ten, kdo jich požaduje. Konečně sestátnění notářství zatížilo by nesmírnou měrou statní état, neboť stát musil by nejen převzíti všechny notáře do státních služeb a sice vesměs do vyšších kategorií, odpovídající nynějším jejich příjmům, ale musil by též převzíti celý notářský personál.
Pokud se týká soudního komisařství, bylo svěřeno notářům jednak proto, aby se soudům ulehčila agenda, jednak proto, že sepisování úmrtních zápisů, inventářů a odhad věcí, jakož i celé projednání pozůstalosti, jež má za účel zjistiti, kdo jest dědicem, a nároky dědické pokud možno smírně vyrovnati, jest jen jiný způsob právního osvědčování, jež z tohoto důvodu právě svěřeno býti může veřejnému orgánu osvědčovacímu, ježto to odpovídá jeho působnosti osvědčovací. Mohla by se snad také, jak navrhuje pisatel i ostatní agenda nesporného řízení, poručenství a opatrovnictví a komisařství úpadkové, svěřiti notářům, neboť agenda ta souvisí namnoze s agendou osvědčovací, avšak možno též proti tomuto návrhu namítati, že odporovalo by přenesení zejména poručnictví a opatrovnictví na notáře postavení notářů jako orgánu ve službách strany, jež znamená, že notář intervenuje jen ku přání strany a na její útraty, ježto v jejím zájmu, kdežto poručenství a opatrovnictví děje se v zájmu celé veřejnosti a na útraty státu i bylo by nutno, aby práce ty honorovány byly notářům státem, čím by se právní povaha instituce notářské měnila.
Nehodilo by se však nikterak, aby před notáři uzavírány byly sňatky manželské (jak navrhuje pisatel), neboť sňatek manželský není obyčejnou smlouvou, zakládající pouze soukromoprávní poměr osob, nýbrž má i význam veřejnoprávní, na níž má zájem i stát sám a proto dlužno úkon ten svěřiti orgánu státnímu, rozhodně nehodí se notářství k vedení matrik, neboť vedení to spadá nesporně pod úřad státní. Pokud mi známo, stanoveno bylo pouze v Norsku zákonem ze dne 16. července 1845, že sňatek občanský má se uzavírati před notářem, jenž uzavření to ohlásí pastorovi k cíli zapsání do matriky; podobně volno vcházeti ve sňatek před notářem ve státě Floridě.
Návrh na zrušení notářství odporuje nejen celému historickému vývoji a ideovému poslání notářstva, nýbrž i též platnému právu ve všech kulturních státech. V Německu zejména v Sasku, Prusku, Holštýně, Hessensku, v Reuss, sloučen byl v r. 1871 stav notářský s advokacií tím způsobem, že starším advokátům bylo uděleno právo vykonávati též úřad notářský, avšak zařízení to se neosvědčilo a před světovou válkou, zejména v Berlíně, jmenováno bylo 50 nových notářů, jichž úřad jest neslučitelný s advokacií. Neslučitelnost ta platila ode dávna v Bavořích, Hannoversku, Hamburku a v Elsasku, kdežto v Badensku a Wirtembersku zavedeno jest státní neboli soudní notářství jako placený úřad státní. Ve všech jiných státech evropských i amerických, dále v Egyptě a Japonsku, zavedeno jest notářství jako úřad osvědčovací tu s menší, onde s větší působností. Nejširší působnosti požívá notářství ve Francii, Italii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku, kdež požaduje se výlučně notářské listiny i ku každému zřízení práva zástavního, hypotekárního (čl. 2122 cod. civ. franc., cl. 1978 codic. civ. ital., čl. 76 zák. z r. 1851 v Belgii, čl. 1217 obč. zák. holandského, čl. 2027, 2158 a 1250 cod. civ. luxemb.). dále v Portugalích, ve Španělsku, v Mexiku, v Bolivii, v Peru, v Řecku atd., kdež požaduje se listiny notářské ke všem téměř důležitějším právním jednáním, pokud převyšují určitý peníz, zejména ke všem listinám, určeným k zápisu do knih pozemkových, neboli t. zv, »registro publico«.
Z evropských států nezavedeno notářství pouze v Srbsku, kdežto v Rumunsku zavedeno notářství soudní. Tento stručný přehled jasně ukazuje, že instituce notářská, převzatá všemi kulturními státy, jest vymožeností kultury, jest nutným článkem hospodářské organisace každého kulturního státu, kterému na tom záleží, aby soukromoprávní poměry obyvatelstva byly náležitě opatřeny.
Své poslání notářstvo též vždy a všude svědomitě plní, neboť není tajno, že těší se co Hej větší oblibě všeho obyvatelstva, požívá vším právem plné důvěry jako snad žádný jiný stav a jest pravým důvěrníkem a rádcem rodinným tak, že za dlouhou dobu svého trvání vžilo se v obecenstvo, které nemohlo by ani více notářství postrádati.
Navrhované zrušená notářství nebylo by jistě p krokem u vývoji lidstva i jest příznačno, že tento první hlas po jeho zrušení vyšel z řad advokacie, která sama ještě v r. 1826 a opětně v r. 1840 podala vládě rakouské petici za opětné znovuvybudování notářství, jež bylo za Josefa II. r. 1781 okleštěno a která ve Francii r. 1869 v anketě, svolané společností »de la législation comparée« (sestávající z předsedy nejvyššího soudu, soudců a advokátů) za účelem uvážení o nutnosti notářství, prohlásila ústy advokáta P. Pradinesa za jednohlasného souhlasu celé komise: »Que le notariat cst une institution éminement utile« a »que le notariat est la base d'une bonne justice, quand il n’en tient pas lieu, et tout ce qui est enlevé à l’ordre et à la clarté dans la rédaction des conventions ne l’est pas seulement à la facilité des transactions, mais à l’action de la justice ellemême.« Není proto rozhodně správno dívati se na notářství z úzkoprsého stanoviska konkurenční nepřejícnosti, jež nad to není ani odůvodněnou. Jeť známo, že notářství při svých směšně nízkých sazbách nemá na růžích ustláno a že mnohdy, zejména na venkově, materielně jen živoří. Vzdor tomu za celou světovou válku věrně a poctivě plnilo notářstvo své poslání, jeť zajisté jediným stavem, jenž nezvyšoval svých odměn (20% zvýšení v r. 1917 povolené bylo tak nepatrné, že nelze je ani vážně bráti) a jenž ani nedomáhal se zlepšení svého trudného materielního postavení. Souhlasím s Drem Jacquesem, že notářství u nás vyžaduje reformy, ježto staré Rakousko zavedši instituci tu dle vzoru francouzského, zůstalo jako vždy a ve všem státi na půl cestě, neodhodlavši se vypracovati zřízení to do všech důsledků. Našemu stavu není nic tak daleko, jako zasahovati do okruhu působnosti jiných stavů, zejména advokacie, jíž neobyčejně si váží a s níž vždy v dobré shodě bylo. Že by se ale ohledně působností obou těchto stavů měla stanoviti přesnější demarkační čára, jest nesporno. Notářstvo jest vždy ochotno přistoupiti k rozhovoru o tom, zastávajíc ovšem názor, že nová úprava odpovídající duchu práva, vývoji dějinnému a legislacím jiných států, nesměla by se státi na úkor žádného stavu, nýbrž na prospěch veškerenstva a podle vzoru jiných kulturních států, zejména románských. Zasluhujeť i naše notářství nikoliv potrestání, jakého navrhuje Dr. Jacques, nýbrž uznání a podpory, nikoliv zrušení neb obmezení, ale naopak co největšího rozšíření své působnosti.
Rozšíření to bude nutno právě s ohledem na cizí státy, zejména státy s námi spřátelené, neboť notářstvo jest povoláno k tomu, aby vyplnilo veliký, ano jeden z největších úkolů kulturních, ve styku mezinárodním. Již před válkou na kongresu něm.-rakonských notářů ve Vídni v r. 1907 naznačeno a na sjezdu středoevropských hospodářských společenstev, Německa, Rakouska a Uherska ve Vídni v r. 1910 do podrobná probrána otázka, jak dalo by se použiti vykonatelné notářské listiny ve styku mezistátním. Myšlenka jednou vzniklá proklestí si vítězně cestu a jsem jist, že není daleká doba, kdy vykonatelná listina notářská stane se těsným pojítkem mezi obyvateli všech kulturních států a vylučujíc a zamezujíc zbytečné spory, jež jsou jen dissonancí harmonického práva a jichž vedení ve státě cizím jest spojeno s obtížemi a oběťmi, bude sprostředkovatelem smírného urovnání právních poměrů příslušníku různých států a tím přispívati bude k rozkvětu nejvznešenější idey moderní doby — k unifikaci světového soukromého práva mezinárodního ku blahu celého lidstva. Aby tomuto krásnému svému poslání mohlo notářstvo vyhověti; bude třeba doplniti a rozšířiti osvědčovací činnost notářů a přizpůsobiti jí vzorům práv románských a americko-anglických, tak, aby dosaženo bylo jednolité úpravy ve věcech osvědčování v právu soukromém — sub fide publica.

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Zrušení notářství. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 6, s. 65-68.