Není překážky, aby firma, která dosud byla zapsána v obchodním rejstříku jen německy, provedla dodatečně zápis a to celý, nikoli pouze znění firmy, v jazyku českém.
Firma A. která dosud registrována byla pouze německy, zažádala o zápis v jazyku českém.
Obchodní soud povolil zápis jen pokud se týče znění firmy. V ostatním návrh zamítl, jelikož § 16. nař. min. vnitra a spravedlnosti ze dne 19. dubna 1880 č. 14 z. z., jež. dosud zrušeno nebylo, předpisuje, že zápisy do obchodního rejstříku vykonati se mají v řeči opovědí ústní neb písemné, pokud se týče usnesení o ní vydaného. Zápisy tyto — vyjma zápisy znění firmy se týkající — mají se ale díti jen v jediné řeči, ve které usnesení zápisu svědčící vydáno bylo. V daném případě jsou veškeré sloupce, jichž opětný zápis se navrhuje, již v jazyce německém zapsány, pročež opětný jich zápis, pokud se netýká znění firmy, ať v jazyce německém, ať v jazyce českém, jeví se být i nepřípustným, ježto nejsou ani novou změnou, ani dodatkem zápisu již provedených.
Vrchní soud usnesením ze dne 19. února 1919 R. IV. 47119 stížnosti nevyhověl z důvodů:
Soud rejstříkový správně se dovolává ministerského nařízení ze dne 19. dubna 1880 č. 14 z. z., z jehož §u 10. ustanovujícího, že zápisy do knih pozemkových a do obchodního rejstříku díti se mají v jazyku podání, plyne, že zápisy tyto prováděti se mají jen v jednom jazyku zemském, což účelu rejstříku obchodního právě tak, jako knih pozemkových, úplně vyhovuje. Výjimku činí pouze znění firmy, jejíž zápis v různých jazycích ve smyslu výnosu min. spravedlnosti ze dne 18. ledna 1883 č. 20176 jest přípustný, ač-li ovšem v těchto různých jazycích od sebe se liší.
Byl proto návrh, aby zápisy v obchodním rejstříku při firmě A již provedené, staly se též v jazyku českém, správně zamítnout. Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 1. dubna 1919 R. 1. 110/19 dovolacímu rekursu vyhověl a nařídil soudu rejstříkovému, aby nehledě k důvodu pro zamítnutí návrh stěžovatelův vyřídil. Z důvodů:
Účelem rejstříku obchodního jest jisté právní skutečnosti obchodních živností se týkající ve stálé patrnosti chovati a u veřejnost uvésti (čl. 12. až 14. obch. z. §§ 11 až 18. uv. z.). Tomuto účelu hoví lépe zápis v obou jazycích v zemi obvyklých, nežli omezení zápisů na jediný jazyk, tak jako užívaní firmy dvojjazyčné také v rejstříku obchodním zápisem obojího znění výrazu dochází. Zákonem není zakázáno zapisovati tytéž, záznamy v obou řečech. Nařízení ze dne 19. dubna 1880 č. 14. z. z. řeší v §u 10. pouze otázku, ve které řeči se má stati zápis do rejstříku, předpokládaje, že nebylo žádáno o užití určitého jazyka anebo snad obou jazyku zemských, neboť neobsahuje toto ustanovení výslovného předpisu, že zápis pouze v jedné řeči smí být i proveden. Pozdější nařízení o užívání zemských jazyku v úřadech ze dne 24. února 1898 č. 16. z. z. určuje, kterého jazyka užívati mají úřady jako jazyka služebního se v §u 13. stanoví, že soudy, s jejichž řečí služební se neshoduje řeč žádosti o zápis do knih veřejných a rejstříku, provésti mají zapiš v řeči žádosti a připojiti překlad v řeči služební, k němuž též při výtazích zřetel bráti dlužno. Toto nařízení bylo nařízením ze 14. října 1899 č. 59 z. z. zrušeno. Z toho však nenásleduje, že mezi ustanovením § 13. nař. z roku 1898 a § 10. nař. z 19. dubna 1880 č. 14 z. z. byl zásadní rozpor a že obnovením stavu právního tímto posledním nařízením (z r. 1880) zavedeného stal se zápis do rejstříku ve dvou jazycích nepřípustným. Dlužno ovšem přisvědčiti, že z pravidla dostačí zápis pouze v jedné řeči vykonaný. Má-li však býti zodpověděna otázka, zdali zákon zakazuje takové zápisy a bylo-li tedy zamítnuti návrhu po zákonu správné či protizákonné (§ 16. nesp. pat. z roku 1854), nezbývá nežli prohlásiti odepření žádaných zápisů v jazyku českém za protizákonné, pročež dovolacímu rekursu bylo vyhověno.