Čl. 286. obch. zák. neplatí při nároku na zrušení smlouvy, opřeném o tvrzení, že zboží prodáno bylo za cenu zřejmé přemrštěnou. — Předpokladem jeho uplatňování ve smyslu § 20 č. 5. cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. však jest, aby prodávající již před podáním žaloby byl odsouzen pro předražování.

Žalobce tvrdil, že koupil v říjnu 1918 od žalovaného k dalšímu zcizení koření za přemrštěnou cenu. Seznav prý teprve po koupi nepřiměřenost její, dal mu zboží k disposici a domáhal se žalobou zrušení kupní smlouvy. Ve sporu učiněný návrh na přerušení řízení podle § 191 c. ř. s. a postoupení spisů státnímu zastupitelstvu ku stíhání žalovaného pro předražování byl zamítnut. Zemský a vrchní zemský soud žalobu zamítly z toho důvodu, že šlo o obchodní jednání, kterému podle čl. 286 obch. zák. nelze odporovati námitkou pro zkrácení přes polovici.
Nejvyšší soud odvolání částečně vyhověl a žalobu jen pro tentokráte zamítl z těchto důvodů:
Žalobce opírá svůj nárok na zrušení smlouvy a vrácení kupní ceny o ustanovení § 20 č. 5 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., udávaje, že mu žalovaný prodal zboží v žalobě uvedené za cenu zřejmě přemrštěnou a že se tím dopustil skutku dle tohoto cís. nař. trestného. Žalobce domáhá se tedy uznání neplatnosti smlouvy nikoli jen pro přílišný nepoměr mezi tím, co žalovanému dal a co od něho obdržel (§ 934 o. z.), nýbrž pro trestný skutek žalovaným spáchaný a v § 20 cit. cís. nař. naznačený. Toto ustanovení v odst. č. 5 nečiní rozdílu v tom, zda poškozený jest obchodníkem čili nic, dávajíc každému poškozenému v případě odsouzení pachatelova právo žádati prohlášení neplatnosti smlouvy. Ustanovení zák. ze dne 28. května 1919. č. 299 sb. z. a n., vztahuje se jen na spory o zaplacení náhrady za to, že někdo zaplatil hotově za předmět potřeby cenu přílišnou, tedy na spory o vrácení přeplatku, nikoli však na spory o zrušení smlouvy a nelze proto ze znění § 2 tohoto zák. souditi, že ustanovení § 20 č. 5 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., pokud jde o nárok na zrušení smlouvy, na obchodníky se nevztahuje nehledíc k tomu, že v době podání žaloby zákon tento ještě ani vydán nebyl. Z toho plyne, že čl. 286 obch. zák. při nárocích na zrušení smlouvy opírajících se jen o důvod § 20 cit. cís. nař. místa nemá a že rozhodným jest jedině znění tohoto císařského nařízení. Opačný názor obou soudů nižších stolic sdíleti nelze a jest tedy dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v tomto směru opodstatněn.
Nárok žalobcův předpokládá však podle § 20 č. 5 cit. cís. nař. odsouzení pachatele. Otázka odsouzení pachatele není jen praejudicielní pro rozhodnutí sporu, nýbrž jest podmínkou a předpokladem vzniku nároku žalobního na zrušení smlouvy. Dokud k odsouzení pachatele nedojde, nevzniká vůbec nárok na zrušení smlouvy a nemůže býti uplatňován. Že by žalovaný byl býval pro čin žalobcem mu za vinu kladený odsouzen, tvrzeno není a z návrhu žalobcova na postoupení spisů státnímu zastupitelstvu za účelem stíhání žalovaného plyne, že ani trestní řízení proti němu dosud zahájeno nebylo. Jest tedy žaloba na zrušení smlouvy předčasná a na ten čas bezdůvodná. Poněvadž však vždy ještě jest možno, že k odsouzení žalovaného dojde a že tedy nárok žalobcův na zrušení smlouvy budoucně vzejde, bylo dovolání vyhověno částečně v tom směru, že žaloba byla zamítnuta pro tentokráte.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne však dále, že dovolací důvod § 503 č. 2 c. ř. s. opodstatněn není, neboť je jisto, že žalobci proti žalovanému dosud žádný nárok nepřísluší. Věc byla tedy k rozhodnutí zralá a nebylo třeba řízení přerušovati a vyčkávati až podmínky nároku žalobcova nastanou. Věcí žalobcovou jest, aby sám nejprve si zjednal předpoklady nároku žalobního a potom teprve žalobu s udáním právního důvodu podal.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 1920, čj. Rv-I. 599/19-1.
R. z. s. Dr. J. Říha.

Citace:

Čl. 286 obch. zák. neplatí při nároku na zrušení smlouvy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 4, s. 159-161.