Nelze rozloučení manželství pro nepřekonatelný odpor povoliti, jestliže sice od soudního rozvodu provedeného před vydáním zákona ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. zák. a nař. uplynula doba 6 měsíců, ale nikoliv doba 3 let a druhý manžel s rozlukou nesouhlasí.

Manželství Františka H. a Marie H. bylo dne 28. března 1919, tedy před vydáním zákona shora cit. soudně rozvedeno. Dne 29. září 1919 žádal František H. za rozluku manželství z důvodu nepřekonatelného odporu. Ježto manželka rozvedená prohlásila, že s rozlukou nesouhlasí, zamítnul zemský soud v Praze žádost tu s poukazem na § 16 lit. a cit. z. a čl. II. ad I. odst. 2 nař. ze dne 27, června 1919 č. 362 sb. zák. a nař. Stížnosti Františka H. do tohoto usnesení soud rekursní nevyhověl s poukazem na správné zákonu i stavu věci odpovídající odůvodnění prvého soudu.
V dovolací stížnosti hájí dovolatel názor, že dle znění prvního odstavce §u 16 lit a) cit. zák. při rozvodu manželství, provedeném po platnosti zákona toho, stačí souhlas manželů a nepřekonatelný odpor a že není třeba zjišťovati rozvážnost počinu, kdežto z první věty druhého odstavce §u 16 lit a) je zřejmo, že jde-li o manželství před platností zmíněného zákona, stačí, když soud prostě zjistí, že nejde o čin nerozvážný. Porovná-li se toto ustanovení s ustanovením prvního odstavce, nutno při mluvnickém i logickém výkladu dojíti k tomu, že zákonodárce ustanovení to přímo vázal na ustanovení prvního odstavce a prohlásil, co stačí v tomto druhém případu k rozluce naproti tomu, co stanoveno bylo v případě prvním.
Z druhého odstavce, jednajícího o rozlukách manželství před třemi lety rozvedených, souditi a contrario, co by mělo býti v první větě, je mluvnicky i logicky nesprávné. Odvolávání se na prováděcí nařízení ze dne 27. června 1919 č. 362 sb. z. a nař. na odůvodnění zamítacího rozhodnutí, je vůbec nepřípustné, poněvadž toto nemá moc zákona a podléhá soudcovskému přezkoumání, zda se zákonem souhlasí čili nic. Nejvyšší soud dovolací stížnosti nevyhověl. Odůvodnění: S výkladem, jejž stěžovatel dává ustanovení § 16 cit. zák., nelze souhlasiti. Zmíněný § 16 pod písmenem a) v prvním odstavci zcela všeobecně praví, že soud vysloví rozluku usnesením, souhlasí-li oba manželé s rozlukou a nabude-li konaným šetřením přesvědčení, že tu jest vskutku nepřekonatelný odpor. Zákon žádá tudíž pro povolení rozluky k pouhé žádosti rozvedených již manželu zásadně jednak svolení druhého manžela, jednak zjištění nepřekonatelného odporu, zákonem pouze předpokládané! Z této zásady připouští zákon v druhém odstavci § 16 a) dvě výjimky pro případy, kdy manželství před působením dotčeného zákona bylo rozvedeno a to první pro případy, ve kterých od provedeného soudního rozvodu neuplynula ještě tři léta, druhou pak pro případy, ve kterých toto tříletí již prošlo. Jde-li totiž o manželství rozvedené před působností zmíněného zákona, neuplynula-li však ještě tři léta od provedeného soudního rozvodu, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný, t. j. zjišťování nepřekonatelného odporu odpadá a na místě toho zjišťuje se jen nerozvážnost činu, t. j. žádosti za rozluku. Tím však není řečeno, že v takovém případu nevyžaduje se souhlas druhého manžela, naopak náležitost ta zůstává nedotčena: stáváť se postradatelnou a zbytečnou teprve v případech, o nichž zmiňuje se druhá věta druhého odstavce § 16 lit. a, totiž v případech, ve kterých od rozvodu uplynula již tři léta. Tu netřeba k rozluce ani souhlasu druhého manžela, ani zjištění nepřekonatelného odporu, ani zjištění rozvážnosti činu. Že jediné takto lze rozuměti § 16 lit. a. plyne, nehledě k doslovu a vnitřní souvislosti tohoto zákonného ustanovení, též z úvahy, že kdyby zákonodárce byl chtěl učiniti souhlas druhého manžela zbytečným i před uplynutím tří let od rozvodu, byl by to vyznačil na patřičném místě, totiž v první větě druhého odstavce § 16 lit. a. Váže-li však zákon zbytečnost tohoto souhlasu v druhé větě výslovně na uplynutí tříletí, je na bíle dni, že neuplynula-li ještě doba tří let, souhlas ten zbytečný není.
Tento výklad zákona, plynoucí z jasného znění, došel výrazu i v prováděcím nařízení ze dne 27. června 1919, č. 362 sb. z. a n., jež v čl. 2. odst. první formuluje přesně zásadu zde vyslovenou a z doslovu zákona vyvozenou a takto úplně se kryje s ustanovením zákona.
Pro případ přítomný, kdy od provedení rozvodu uplynula sice doba 6 měsíců, ale nikoliv doba 3 let, jsou tedy podmínky rozluky vymezeny v první větě druhého odstavce ve spojení s třetí větou prvního odstavce § 16 lit. a. totiž souhlas druhého manžela a zjištění rozvážnosti počinu. Ježto manželka souhlas odepřela, byla žádost Františka H. právem zamítnuta.
Rozhodnutí ze dne 17. února 1920. čj. R-I. 76/20-1.
Schin.

Citace:

Nelze rozloučení manželství pro nepřekonatelný odpor povoliti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 4, s. 157-159.