Ku praksi jazykové.

V pozůstalostní věci po majiteli panství v Kopidlně-Staré Hrady, o dovolacím rekursu universální dědičky do usnesení vrchního zemského soudu v Praze jako soudu rekursního ze dne 22. března 1920, čj. R. II. 38/20-1, usnesl se nejvysší soud takto:
Dovolací rekurs vrací se stěžovatelkám k rukoum jejich vykázaného zástupce s poukazem, aby podání to, připojuje původní spis, předložil znova ve státním jazyku (českém) u soudu stolice prvé do 8 dnů ode dne doručení počítaje, jinak by, kdyby v uvedené lhůtě předloženo bylo nezměněno aneb v jazyce sice státním, avšak bez připojení původního podání, odmítnuto bylo jako k úřednímu jednání se nehodící, po případě kdyby příkazu danému bylo sice vyhověno, avšak opožděně, počítán byl den podání podle dne, kdy nově bylo předloženo.
Odůvodnění: I když se nezkoumá, jsou-li žadatelky příslušnicemi československého státu, ač ochrana národních
menšin v ohledu užívání jejich jazyka zaručuje se pouze československým státním občanům, z kteréhož důvodu také § 2. jaz. zák. dovolává se smlouvy St. Germainské, neodpovídá podání jejich, jsouc psáno v jazyku nikoliv státním, nýbrž německém, předpisu § 1. zák. ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., poněvadž tu není výjimky pro použití tohoto jazyka v § 2. cit. zák. stanovené.
Ochrana menšin jiného než státního jazyka ve státu československém neřídí se jen národností státního občana, nýbrž i povahou okresu, v němž nalézá se soud pro záležitost, o níž se jedná, příslušný. Jen tehdy, obývá-li v okresu tomto k vyřízení určité záležitosti povolaného soudu podle posledního soupisu lidu
alespoň 20% čsl. státních občanů téhož jiného jazyka než jazyka státního, jsou podle § 2. zákona ze dne 29. února. 1920, čís. 122 sb. z. a nař., soudy povinny, přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání sepsaná v jejich jazyku.
Poněvadž záležitost, o kterou jde, projednává se u zemského soudu v Praze, který byl pro toto řízení k návrhu první
stěžovatelky vedle § 31. j. n. delegován, čímž důvod místní jeho příslušnosti založen a soud ten jest v obvodu obce Velké Prahy, v níž dle posledního soupisu lidu neobývá 20% československých
občanů německého jazyka, mělo podání označené stěžovatelkami jako dovolací rekurs, sepsáno býti v jazyku státním, má-li přijato a vyřízeno býti.
Poklesky jazykové jsou zajisté vady formální i slušelo proto podání za použití analogie § 85. c. ř. s. podatelkám vrátiti k opravě, s poukazem shora uvedeným. Poněvadž revisní rekurs vázán byl lhůtou, slušelo k reprodukci jeho po provedené opravě
stanoviti novou lhůtu, jejíž nedodržení mělo by za následek, že by k podání mohlo býti přihlíženo tak, jako by se bylo stalo v den, kterého nejprve došlo. Kdyby pak poukazu vyhověno nebylo vůbec, pokládalo by se za to, že revisní rekurs nebyl ani podán, kdyby bylo sice podání znova včas předloženo, avšak
neopravené nebo opravené sice, však bez připojení původního spisu, muselo by býti v obou případech odmítnuto jako k úřednímu jednání se nehodící, poněvadž neodpovídalo by předpisům jazykovým, pokud se týče proto, že nedala by se totožnost obsahu opraveného podání s obsahem podání původního zjistiti.
Soudu stolice prvé se ukládá, aby, kdyby podání nebylo reprodukováno, projití lhůty stanovené sem oznámil. Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26.
května 1920, čj. R. I. 306/20-1.
r. z s. —l.

Citace:

Ku praksi jazykové. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 7, s. 276-277.