Č. 1642.

Železnice: Poshovění zmíněné v § 11 zák. o železničních koncesích ze 14. září 1854 č. 238 ř. z. může státní správa uděliti, i když o ně bylo požádáno teprve po uplynutí lhůty předepsané v koncesní listině pro dokončení stavby dráhy nebo jednotlivých tratí a po započetí provozu.
(Nález ze dne 11. listopadu 1922 č. 16161.) Věc: Dr. Kilián F. a spol. v K. V. (adv. Dr. L. Sacher z K. Var) proti ministerstvu železnic v Praze (odb. rada Dr. Nevole) stran prodloužení doby pro dokončení stavby a zahájení provozu elektrické malodráhy v Karlových Varech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vyhláškou ze dne 16. září 1914 č. 253 ř. z. udělilo ministerstvo železnic podle zákona o drobných drahách z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z., dohodnuvši se s ministerstvy zúčastněnými, městské obci Karlovým Varům koncesi ke stavbě a provozu sítě úzkokolejných malodrah s elektrickým pohonem v bodech 1, 2 a 3 jmenovitě uvedených v Karlových Varech a okolí a zavázalo koncesionářku, aby stavbu uvedených železničních linií dokončila nejdéle do tří roků ode dne 16. září 1914 a hotové železniční linie odevzdala veřejnému provozu a je po celou dobu kon- cese udržela v nepřetržitém provozu. Tato do 16. září 1917 sahající lhůta byla prodloužena vyhláškou ministerstva železnic z 12. května 1916 č. 140 ř. z. do 15. září 1920.
Lhůta tato byla na žádost obce Karlovarské podanou dne 19. října 1920 u ministerstva železnic, vyhláškou ministerstva železnic ze 7. dubna 1921 č. 230 sb. z. a n. prodloužena do 20. září 1923.
O stížnosti do tohoto prodloužení lhůty Dr. Kiliánem F. a společníky podané uvažoval nss takto:
Stížnost namítá po stránce věcné jediné, že udělená koncese zanikla, ježto lhůta pro dokončení stavby a zahájení provozu sítě úzkokolejných malodrah s elektrickým pohonem v Karlových Varech a okolí, na niž byla obci Karlovarské koncese udělena, nebyla zachována, městská obec Karlovy Vary před uplynutím lhůty této nezažádala o lhůtu novou a státní správa sama lhůtu stanovenou před jejím uplynutím neprodloužila.
Z vývodů stížnosti jest vidno, že stojí na stanovisku, že státní správa, povoluje-li prodloužení lhůty teprve po, jejím uplynutí, uděluje městské obci Karlovým Varům novou koncesi, k čemuž není oprávněna nebo že nové udělení koncese odporuje zákonu, ježto tím nebyly zachovány předpisy o řízení, jež má předcházeti udělení koncese.
Náhled tento není správný.
Dle § 11 zák. o železničních koncesích ze dne 14. září 1854 č. 238 ř. z. zaniká udělená koncese, nebyla-li zachována lhůta, v koncesní listině pro dokončení stavby dráhy nebo jednotlivých tratí a pro započetí provozu výslovně předepsaná, avšak jen tenkráte, když v tomto směru nebylo z důvodů zvláštního zřetele hodných vymoženo u státní správy zvláštní poshovění.
Z toho plyne, že zákon uděluje státní správě oprávnění, aby prominula zmeškání této lhůty a tím zachovala udělenou koncesi v účinnosti. Zákon při tom nestanoví podmínky pro udělení tohoto poshovění, zejména nestanoví, že by se poshovění nemohlo povoliti, zažádá-li koncesionář o delší lhůtu teprve po uplynutí původní lhůty.
Jde nyní o otázku, v jakém poměru je koncesní listina ze dne 16. září 1914 č. 253 ř. z. k tomuto zákonu, zdali snad neobsahuje ustanovení, jež by odporovalo zákonu.
§ 16 koncesní listiny stanoví, že státní správa může prohlásiti koncesi za zaniknou, nebudou-li splněny závazky v § 2 uložené o započetí a dokončení stavby a započetí provozu dráhy, pokud by případné překročení stanovené lhůty nemohlo dle § 11 b) zákona o udělení koncese dráhy býti ospravedlněno. Ustanovení toto není v rozporu se zákonem, neboť se jím právě tak, jako v § 11 ad b) železnič. konces. zákona jediné vyslovuje, že nespiní-li koncesinářka závazky jí uložené, je zůstaveno uvážení státní správy, bud" průtah prominouti nebo vysloviti deklaratorním výrokem zánik koncese.
Jde dále o otázku, zda st-lé vůbec mohou odvozovati z toho, že koncesionářce prominuto bylo zmeškání lhůty, porušení nějakého subjektivního práva jim příslušejícího.
Z § 11 b) zákona o udělení koncese dráhy jde na jevo, že státní správa muže, uplynula-li lhůta v koncesní listině určená a nebylo-li koncesionáři porušení závazku prominuto, koncesi pro stavbu téže dráhy jinému podnikateli uděliti aneb může ji sama na náklad státu provésti.
Z tohoto ustanovení dlužno usuzovati, že zákon nechce, aby v případě zmeškání lhůty řízení, jež předcházelo udělení koncese, znova bylo opakováno, nýbrž že státní správě se uděluje zmocnění, aby přenesla původní koncsi na jinou osobu neb aby jí sama použila.
V takovém případě zůstávají tedy nedotčeny objektivní výsledky řízení, před udělením koncese provedeného, které nezávisí na osobě oprávněncově, tudíž veškeré věcné předpoklady, na nichž spočívá udělení koncese. Zaniká pouze subjektivní právo dosavadního podnikatele na použití koncese a nastává toliko změna v osobě oprávněného subjektu, který vstupuje do právního poměru, jenž udělením koncese byl založen mezi státní správou a koncesionářem. Z toho, že udělením koncese vzniká jen právní poměr mezi státem a koncesionářem, jehož obsah a existence závisí na podmínkách koncesní listiny, plyne pak, že tu nevzniká právní poměr k osobám třetím a proto nevznikne ani právní nárok pro třetí osoby na to, aby byla zachována veškerá ustanovení neb omezení, jež byla pojata do koncesní listiny v souhlase se zákonem.
Není-li však takového nároku, nelze tvrditi, že bylo porušeno nějaké subjektivní právo osob třetích tím, že po uplynutí dané lhůty bylo koncesionářce zmeškání její prominuto.
Z těchto úvah bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1642. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 358-360.