Č. 1491.

Zabírání budov: I. Úvodním slovům § 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. »pokud není vhodných místností« rozuměti jest tak, že zabrání je nepřípustno jen, když veřejný účel, o nějž jde, má již sám vhodné místnosti k disposici, že tedy zabrání cizích místností pro něj není třeba. — II. Podle § 1, odst. 3 č. 8 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. jsou ze zabrání vyloučeny budovy a části budov, které až dosud skutečně sloužily veřejnému zdravotnictví, nikoli ty, které mu měly v blízké budoucnosti teprve býti odevzdány.
(Nález ze dne 12. září 1922 č. 12503.)
Věc: Isr. spolek Ch. K. v Mukačevě (adv. Dr. V. Wahl z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě o zabrání budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím županského úřadu v Mukačevě z — byla ve smyslu zákona z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. zabrána celá budova K-ova kastelu v Mukačevě pro týž úřad.
Civilní správa Podkarpatské Rusi, referát veřejných prací, v Užhorodě rozhodnutím z— rekurs st-lův zamítla a zabrání potvrdila z těchto důvodů: Tvrzení spolku Ch. K., že jest ve svých právech omezen, nelze uznati, poněvadž zákon č. 332 mluví v § 2 o účelech, kterým sloužily zabrané místnosti, místnosti zabrané však nesloužily účelům nemocničním, nýbrž jsou určeny pro nemocniční účel, kterážto okolnost se zabráním nezne- možňuje. Ustanovení to neodporuje ani nyní platnému zákonu z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n., který v § 1, 3 č. 8 vylučuje ze zabrání »budovy a části budov« v nichž jsou umístěny ústavy léčebné a lidumilné, jakož i ústavy sloužící veřejnému zdravotnictví. Na základě toho není také nutnosti, aby se zabírající úřad postaral o místnosti náhradní, o nichž mluví § 2 uv. zákona. Námitka, že rodina K-ova by mohla zrušiti kupní smlouvu, nezdá se býti též na místě, poněvadž se zabráním účel budovy nemění. Pokud se týče námitky rekursu, že zabrání mělo se státi až v případě, kdyby v místě nebylo vhodných místností, jak předpisuje § 1 zák. cit., nutno konstatovati, že šetření ukázalo., že v Mukačevě není jiných vhodných místností pro umístění županského úřadu.
Nss neshledal stížnost důvodnou:
Podle § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. rozhodne zabírací úřad po šetření, provedeném s vlastníkem a uživateli předmětu, o nějž jde, a se zástupci zúčastněných úřadů a zájemníků. Předmětem šetření jsou skutkové okolnosti pro rozhodnutí důležité. Všem zájemníkům musí býti poskytnuta příležitost, aby se o nich vyjádřili. Z toho plyne, že řízení jest jen tehdy podstatně vadné, když úřad některému ze zájemníků neposkytl příležitost, aby se vyjádřil o skutkových okolnostech pro rozhodnutí důležitých.
Stížnost, činíc námitku vadnosti vychází patrně z názoru, že okolností pro rozhodnutí důležitou byla otázka, existují-li vůbec v Mukačevě jaké- koliv jiné místnosti, jež by se pro umístění županského úřadu hodily. Tento názor není správný, neboť slovům obsaženým v úvodní větě § 1 »pokud není vhodných místností« rozuměti lze jedině tak, že zabráni jest nepřípustno jen, když účel veřejný, o nějž jde, sám již vhodné místnosti k disposici má, že tedy zabrání cizích místností pro něj není třeba. To vyplývá z úvahy, že zákon ani nestanoví pořadí, v němž by se měly místnosti pro veřejné účely zabírati, ani nedává majiteli právo, odvrátiti zabrání své budovy poukazem na jiné budovy (na př. prázdné nebo pro účel vhodnější), takže by odkazováním na jiné vhodné nebo vhodnější budovy všemi vlastníky budov účelu, jehož zákon chce dosíci, nebylo lze vůbec vyhověti. Netvrdí-li tedy stížnost, že županský úřad sám místnosti potřebné k svému rozšíření již k disposici má, jest okolnost, že by snad bylo lze v Mukačevě pro úřad ten zabrati jiné vhodné nebo vhodnější místnosti nerozhodná a nebylo tu tedy vytýkané vadnosti řízení ani tehdy, kdyby žal. úřad vůbec nebyl konal o tom žádného šetření.
Ze spisů správních jest však kromě toho patrnc, že zástupci stěžujícího si spolku byli nejen k šetření konanému I. stolicí, nýbrž i ke komisionelnímu jednání ze dne 1. července 1921 přizváni, skutečně se dostavili a při něm poukazovali na domy č. — a č. — v — ulici jako, na vhodné a že úřad, ač domy ty nejsou k disposici županskému úřadu a ač tedy k šetření o jejich vhodnosti nebyl vůbec povinen, přece šetření to konal. Jest tedy námitka stížnosti v tom směru činěná jednak v odporu se spisy, jednak věcně neodůvodněna.
Podle § 1, odst. 3, č. 8 uv. zákona jsou ze zabrání vyloučeny budovy a části budov, v nichž jsou umístěny ústavy sloužící veřejnému zdravotnictví. Již z tohoto znění jest zřejmo, že zákon předpokládá budovy a části budov, jež veřejnému zdravotnictví až dosud skutečně sloužily. Tomu svědčí i znění 2. a 3. odst. § 2 téhož zákona (arg. slova »k sledování účelu, jemuž zabraná budova sloužila« resp. »sledování účelu, jemuž zabrané místnosti sloužily«). Vyloučil-li však zákon podle svého jasného znění ze zabrání jen budovy a části budov, jež již před zabráním skutečně sloužily veřejnému zdravotnictví, nelze zajisté ze zabrání vylučovati budovy, jež jsou dosud jen určeny veřejnému zdravotnictví, třebas měly účelu tomu býti odevzdány již v blízké budoucnosti.
V předloženém případě není však sporu o tom, že K-ův zámeček v Mukačevě v době zabrání židovské nemocnici ještě nesloužil a nelze tedy shledati nezákonnost v tom, potvrdil-li žal. úřad zabrání zámečku toho. Pak není však nezákonnost ani v tom, že nebyly stěžujícímu si spolku přiděleny náhradní místnosti, neboť náhradní místnosti přiděliti dlužno podle 1. odst. § 2 zák. jen za místnosti, jež již sloužily některému z účelů uvedených v § 1 a jen k žádosti uživatelů zabraných budov nebo místností, kdežto stěžující si spolek za přidělení náhradních místností ani nežádal.
Jest tedy stížnost neodůvodněna a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 8-9.