Č. 1690.

Pozemková reforma: I. Předpis vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., stanovící trestnost i pro opožděné předložení soupisu, je kryt zákonem záborovým, resp. zákonem z 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n. — II. K subjektivní skutkové podstatě přestupku § 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. nevyžaduje se zlý úmysl. — III. Tím, že úřad ještě nepotrestal obmeškalého vlastníka zabrané půdy pro nepředložení soupisu, neprodlužuje se mlčky lhůta soupisová.
(Nález ze dne 24. listopadu 1922 č. 17426.)
Věc: Samuel a Eva W. v B. (adv. Dr. E. Kellner z Prahy) proti županskému úřadu v Trenčíně o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl potvrzen rozsudek okresního služnovského úřadu v Bánovcích ze dne 30. srpna 1921 č. —, kterým byli st-lé uznáni vinnými přestupkem dle §§ 1 a 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., spáchaným tím, že v zákonitý čas nevyhověli své soupisové povinnosti, a odsouzeni za to dle § 9 cit. nař. k pokutě 5000 K ve prospěch fondu pro podporu vnitřní kolonisace.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Nejprve dlužno se zabývati námitkou, kterou vznesl zástupce st-lů při veřejném ústním líčení, že vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. odporuje záborovému zákonu ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a doplňujícímu jej zákonu ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n., a to potud, že prý nařízení prohlašuje trestným také opožděné předložení soupisů, ačkoliv zákon dovoluje trestati jenom ty osoby povinné soupisem, které povinnosti soupisové nedostály vůbec nebo předložily soupisy neúplné nebo nesprávné.
Tohoto odporu však mezi zákonem a nařízením na jeho základě vydaným nss neshledal. § 16 zákona ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n. zmocnil vládu, aby nařízením učinila potřebná opatření k řádnému vyšetření zabraného majetku a při tom majitelům pozemků nebo jejich zástupcům uložila povinnost ohlašovací. V § 20 téhož zákona pak prohlášeny jsou trestnými jednak přestupky zákona záborového, tak i nařízení, která k jeho provedení budou vydána. Vázalo-li nařízení splnění soupisové povinnosti na určité lhůty (§ 5), které úřad může prodloužiti jen ve výjimečných případech (§ 7) a stíhá-li tresty jednak předložení soupisů nesprávných nebo neúplných, jednak opožděné podání soupisů, nevybočuje tím nijak z mezí zmocnění daného vládě zákonem, aby stanovila povinnost ohlašovací. Ležíť v pojmu povinnosti ohlašovací dostáti jí úplně a kromě toho v ustanovený čas a porušením této povinnosti jest pak nejen její naprosté nesplnění, nýbrž též nesplnění její v čase zákonem předepsaném. Proto také trestní předpisy nařízení, stíhající prohřešení se proti těmto ustanovením v obojím směru, kryty jsou §em 20 zákona svrchu citovaného. Vytýkaného odporu tedy mezi nimi není.
Po stránce věci samé stížnost nepopírá, že jest dána objektivní skutková povaha činu, jímž byli st-lé vinnými uznáni, ale projevuje názor, že k subjektivní skutkové povaze tohoto trestního činu dle § 9 vládního nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. se vyžaduje u pachatele zlý úmysl.
Tento postulát skutkové podstaty však zákon nezná, neboť v § 9 cit. nař. prohlašuje za trestné osoby soupisem povinné, jestliže nepředložily soupisů včas ve lhůtě nařízením tímto stanovené, nečině rozdílu, stalo-li se to ve zlém úmyslu či opomenutím.
St-lé doznali již v trestním řízení administrativním, že soupisů v čas nepředložili, omlouvajíce se toliko neznalostí zákona jim tuto povinnost ukládajícího, k čemuž žal. úřad právem nehleděl, neboť cit. nařízení bylo vyhlášeno ve sbírce zákonů a nařízení, jak to nařizuje § 1 zák. ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n., a neznalostí zákona řádně vyhlášeného se nemůže nikdo omlouvati. Aby byly zákony kromě toho vyhlašovány ještě způsobem v tom kterém místě obvyklým — jak mínil zástupce stížnosti při veřejném líčení — není nikde předepsáno. Stížnost má dále za to, že když lhůty v § 5 nař. uvedené může úřad prodloužiti, lhůty ty nejsou nepřekročitelné a z toho dovozuje, že úřad, dokud nepotrestal obmeškalého majitele zabrané půdy, mlčky lhůtu t~ zákoně ustanovenou prodlužuje. Názor ten jest už proto mylný, ježto vl. nařízení dovoluje lhůty prodloužiti jen ve výjimečných případech jako jest úmrtí povinné osoby, stížnost však netvrdí, že by býval takový výjimečný případ nastal. Kromě toho náhled stížnosti by vedl k důsledku, že pro lhůty, ač jsou zákonem pevně fixovány, by platila presumpce, že jsou mlčky prodloužené. Něco podobného jest zákonu cizí a nelze z něho odvoditi.
Pokud jde o výměru trestu, nemůže se nss zabývati výtkami proti výměře trestu směřujícími k hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností a musí přestati jen na přezkoumání, nebyla-li snad přestoupena výměra trestu zákonem stanovená (nález ze dne 21. října 1921 č. 13160 — Boh. č. 988 adm.). V daném případě stanoví § 9 cit. nař. nejvyšší míru pokuty obnosem 50000 Kč, nebyla tudíž hranice sazby trestní překročena, když úřad uznal na pokutu v obnosu 5000 K.
Jeví se proto stížnost bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1690. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 461-463.