Č. 1494.

Užívání pozemků (Slovensko): K pojmu uživatele podle vlád. nař. ze dne 21. července 1921 č. 240 sb. z. a n. Toto nařízení je kryto zákonem ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n.
(Nález ze dne 14. září 1922 č. 12490.)
Věc: Lemi F. a Miksa F. v Mukačevu a Adolf W. v Makarjevu proti pastevnímu výboru v Mukačevu o užívání pozemků.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Ve sporu vzniklém mezi st-li a uživateli jejich pozemků o to, jsou-li tito oprávněni dáti st-lům na místě smluveného plnění naturálního úplatu ve smyslu vlád. nař. z 21. července 1921 č. 240 sb. z. a n., rozhodl pastevní výbor, že oněm uživatelům pozemku Lemi F., Mixy F. a Adolfa W., kteří jim podle ujednání měli odevzdati polovinu úrody, přiznává se celá úroda z oné půdy za r. 1921 in nátura ve smyslu nařízení vlády č. 240 ex 1921, za to však. že jim mají zaplatiti za užívání pachtovné v penězích, jak ustanoveno ve výše citovaném nařízení, případně také ještě vrátiti in nátura odevzdané jim množství semene; ohledně těch uživatelů půdy Lemi F., kteří podepsali zvláštní písemné prohlášení, usneseno v jednání pokračovati v tom směru, zda skutečně tito uživatelé prohlášení to podepsali. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolal se pastevní výbor na nařízení vlády č. 240 ex 1921, podle něhož se přiznává právo na celou úrodu netoliko pachtýřům, ale i jiným uživatelům půdy. Souhlasně s interpretací zemědělského referátu civilní správy Podkarpatské Rusi ze dne 13. září 1921 č. 7838 XVI 1921 je užívatlem ve smyslu cit. nařízení každý, kdo za užívání země dává vlastníku nebo pachtýři určitý díl celé sklizně a při tom vykonává buď celou práci hospodářskou na oné půdě neb alespoň větší její část. Za uživatele neuznává tato interpretace toliko saisonní dělníky, najaté ku př. na žně, na pokosení
obilí a t. d. Zmínění uživatelé půdy L. F., M. F. i A. W. však zemi orali, dávali po většině sami semeno k setí, vykonávali veškerou hospodářskou práci a měli za užívání půdy odevzdati polovinu celé sklizně. Jsou zde tedy na jejich straně všechny zákonné znaky, které charakterisují uživatele půdy ve smyslu vlád. nař. č. 240 ex 1921 i výše citované interpretace zemědělského referátu.
Nález nss-u je zaležen na těchto úvahách:
Čl. I. vlád. nař. z 21. července 1921 č. 240 sb. z. a n. stanoví, že pachtýři (podpachtýři) nebo jiní uživatele rolí a luk v Podkarpatské Rusi, kteří za užívání těchto pozemků jsou podle úmluvy povinni dáti druhé smluvní straně jako úplatu část naturálního výnosu těchto pozemků v r. 1921, jsou — pokud nedojde k jinaké smlouvě — oprávněni dáti místo toho úplatu podle předpisů tohoto nařízení. Citované usnesení dává toto právo tedy nejen pachtýřům (podpachtýřům), nýbrž vůbec všem uživatelům rolí a luk, tedy všem, kdož pozemky takové k užívání obdrželi, bez rozdílu, v jaké právní formě se tak stalo. Za uživatele v tomto smyslu dlužno tedy pokládati každého, kdož na základě jakékoli úmluvy s vlastníkem půdy (nebo jiným k disposici s půdou oprávněným) na oněch pozemcích fakticky hospodaří, jakmile podle úmluvy je povinen tomu, kdo mu pozemky k tomuto užívání dal, za to jako, úplatu dáti část jejich naturálního výnosu. Spadají tedy pod úmluvy takové i smlouvy společenské, uvedené v § 1103 o. z. o., na něž st-lé poukazují. Jsou-li ony podstatné momenty dány, je pak zcela lhostejno, je-li uživatel při svém hospodaření na pozemcích zcela samostatný, či vyhradil-li si vlastník nějaký vliv na způsob hospodaření, a stejně irelevantní jest, dá-li snad nad to uživateli nějaké prostředky k hospodaření, jako na př. semeno čili nic. Za uživatele ve smyslu čl. I. cit. nař. nelze ovšem pokládati toho, kdo majitelem půdy je námezdní smlouvou zjednán, aby pro něho na pozemcích práce konal; avšak poměr námezdní předpokládá, že osoba k práci zjednaná nenese sama žádného risika, nýbrž má za svou práci, kterou koná zásadně podle direktiv zjednatele, přislíbenu určitou pevnou úplatu, a je takový poměr námezdní vyloučen, když osoba práci konající dělíc se s vlastníkem v určitém poměru o výnos půdy, je spolupodnikatelem, nesoucím aspoň z části risiko podnikání.
Právní názor, z něhož žal. úřad ve svých rozhodnutích vycházel, je tedy správný. Ani po stránce skutkové nelze pak shledati nějaké závady. St-lé uvádějí v tom směru souhlasně, že není pravda, jakoby uživatelé jejich pozemků všechnu práci konali sami, a dále, že prý st-lé větší část polí sami orali a semeno^ dali, kdežto uživatelé měli jenom brambory dobýti a kukuřici skliditi. Údaje tyto odporují však deposicím st-lů při jednání před pastevním výborem, kde prohlásili, že oněm uživatelům pozemky odevzdali s úmluvou, že tito mají půdu sami zorati a ošíti (Lemi F.), že mají pozemky sami vzdělávati, při čemž ti, kdož šili oves a jařinu, dostanou polovinu semene k setí (Miksa F.), že odevzdali půdu k užívání s úmluvou, že dotyční mají půdu vzdělávati a obstarati veškeru zemědělskou práci (Adolf W.). Nelze tedy skutková zjištění žal. úřadu pokládati ze nesprávná, a k novým okolnostem ve stížnostech uváděným není možno přihlížeti, poněvadž nss je vázán správně zjištěnou skutkovou podstatou, na níž úřad svoje rozhodnutí zbudoval (§ 6, odst. 1. zák. o ss).
Zbývá tedy jen ještě námitka, že vlád. nař. č. 240 ex 1921, jemuž nař. rozhodnutí, jak dovoděno, odpovídá, je v tomto případě v rozporu s ustanovením § 109 úst. listiny, podle něhož so,ukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. Ani tato námitka není však důvodnou. Cit. vlád. nař. opírá se o zákon z 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n. § 1 t. zák. zmocňuje vládu, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo. zdravotních poměrů, způsobených válkou, použila cesty nařizovací, kde by jinak bylo třeba zákona, když se toho jeví nutná potřeba a když by průtah, spojený s předložením věci sboru zákonodárnému, byl věci na újmu. V odst. 2. vylučuje z toho zmocnění toliko úpravu poměrů ústavních a politických vůbec, a poměrů finančních, pokud se ukládají pokladně trvalá břemena nebo jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami, a dále úpravu příslušnosti trestních soudů. Z těchto výhrad může přicházeti zde v úvahu jedině výhrada úpravy poměrů ústavních. Jak však nss vyslovil již ve svém nálezu z 13. května 1922 čj. 16447/21 (Boh. č. 1360), na nějž se po rozumu § 44 jedn. ř. odkazuje, rozumí zákon »poměry ústavními« jen uspořádání základů organisace státu, nikoli však poměry, jež tkví v subjektivních právech jednotlivců, byť i tato ústavou zaručena byla jako jejich práva a svobody. I kdyby tedy vlád. nař. č. 240 ex 1921 omezovalo soukromé vlastnictví, nevybočovalo by z mezí zmocnění daného vládě zákonem č. 337 ex 1920. Zda však zákon tento sám neodporuje ústavní listině, toho nss vyšetřovati nemohl, poněvadž podle § 102 úst. listiny a § 8 zák. o ss může zkoumati toliko, byl-li zákon řádně vyhlášen, kdežto rozhodování o tom, neodporuje-li ústavní listině, vyhrazeno je dle čl. II. úvoz. zák. k ústavní listině a § 7 zák. z 9. března 1920 sb. 162 soudu ústavnímu.
Bylo pro.to stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1494. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 16-18.