Č. 1560.

Pozemková reforma: K podání žádosti, aby bylo uznáno, že nemovitost od zabraného statku odprodaná jest objektem podle § 3 a) zák. zábor. ze záboru vyloučeným. Jest legitimován nejen dosavadní vlastník, nýbrž i kupec.
(Nález ze dne 10. října 1922 č. 14204.)
Věc: Bohumír a Anna K. v Ch. (adv. Dr. F. Navrátil v Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. rada Dr, Kaňka) stran vyloučení hospody čp. — v Ch. ze záboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zkušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-lů ze dne 15. června 1921 za vyloučení hospody čp. — v Ch. s pozemky ze záboru velkého majetku pozemkového, patřícího bavorskému knížeti T. T. a ležícího v území republiky čsl., a to proto, že žadatelé nejsou k žádosti za vyloučení objektu toho ze záboru legitimováni, poněvadž 1. k hospodě té nemají dosud práva vlastnického, neboť pouhý návrh čili osnova trhové smlouvy nezjednal jim žádného titulu aniž odevzdání, 2. jak z předloženého návrhu kupní smlouvy, jehož se ve své vylučovací žádosti výslovně dovolávají, takže zůstává směrodatným, na jevo vychází, chce T.-T. prodej s nimi uzavříti jen s výhradou souhlasu stpú, z čehož prý plyne, že tento vlastník sám neprojevuje vůli, aby jeho hospoda čp. — v Ch. byla ze záboru vyloučena,, nýbrž vůli, aby stpú její zamýšlený prodej schválil, a že tedy jejich vylučovací žádost jest v odporu s vůlí vlastníkovou. Neměl prý tedy stpú příčiny blíže zkoumati tuto jejich žádost.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí manželi Bohumírem a Annou K. podané, vycházel nss z těchto úvah:
Žal. úřad zamítl žádost st-lů za vyloučení zmíněné hospody ze záboru jedině proto, že je nepokládal za legitimovány k ní.
Nss může tudíž přezkoumati nař. rozhodnutí toliko po této stránce a jest proto nepřípustno zabývati se vývody stížnosti, pokud se týkají meritorni otázky vyloučení samého. Eventuelní petit stížnosti, aby nss uznal po případě právem, že hospoda č. — v Ch. s pozemky záboru nepodléhá a se z něho vylučuje, jest ostatně nemístný i vzhledem na předpis § 7 zák. o ss, dle něhož může nss přezkoumati pouze zákonitost rozhodnutí nebo opatření administrativních úřadů, sám však rozhodovati a opatření takové vydati nemůže.
Ve věci sporné legitimace st-lů uvážil nss, že ze stejných důvodů, z jakých tento soud ve svých četných nálezech uznal za oprávněna k žádosti za schválení smlouvy zcizovací stran zabraných pozemků podle § 7 zák. zábor. nejen knihovního vlastníka pozemků těch, nýbrž i kupce jejich — nemůže býti právo to odepřeno kupci také tehdy, když jde o vymezeni výroku stpú o tom, že smlouva zcizovací o pozemcích takových schválení podle § 7 zák. zábor. nepotřebuje, protože jde o objekt podle § 3 a) téhož zákona ze záboru vyloučený.
Žal. úřad stojící dle obsahu naříkaného rozhodnutí asi na stejném stanovisku, odepřel st-lům legitimaci v první řadě proto, že pouhý návrh čili osnova trhové smlouvy nezjednala st-lům žádného titulu aniž odevzdání. Tím však reagoval žal. úřad jen na jednu část vývodů žádosti st-lů, za vyloučení hospody čp. — v Ch. ze záboru, totiž na předloženou jimi opětně osnovu smlouvy kupní, o jejíž schválení svého času zažádali. St-lé však ve své vylučovací žádosti výslovně tvrdili a tvrdí i ve stížnosti, že hospodu zmíněnou koupili již roku 1920 od tehdejšího plnomocníka bavorského^ knížete T.-T. s výhradou schválení stpú, a že jen písemná smlouva nemohla býti pro úmrtí plnomocníka toho podepsána, takže musili učiniti smlouvu novou s novým plnomocníkern a zažádati na její schválení. Dozvěděvše se však před vyřízením této žádosti, že tu jsou vlastně podmínky pro to, aby hospoda jimi koupená byla vyloučena ze záboru dle § 3a) zák. zábor., že podali příslušnou žádost. St-lé tedy tímto svým tvrzením naznačovali, že byla mezi nimi a plnomocníkern vlastníka uzavřena již roku 1920 ústní kupní smlouva o, sporné realitě, přirozeně arciť s výhradou schválení stpú, bez něhož by učiněná smlouva dle § 7 zák. zábor. neměla proti státu právních následků, a že za tím účelem předložili osnovu písemné smlouvy, v nové žádosti za vyloučení ze záboru reprodukovanou.
Žal. úřad buď sobě nepovšimnul těchto tvrzení, nebo jim nepřikládal žádné váhy, neboť se o nich ve svém rozhodnutí nezmiňuje. V obojím případě jde o podstatnou vadu řízení, neboť povinností žal. úřadu bylo, aby se těmito tvrzeními strany, která jimi ve smyslu výše zmíněného stanoviska, také nss-em zastávaného, zdůvodňovala svoji legitimaci k žádosti za vyloučení objektu ze záboru, meritorně zabýval, a nechtěl-li jim dáti víry, aby ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč tak činí a proč má za to, že mezi st-li a knihovním vlastníkem1 hospody čp. — nepředcházela žádná perfektní ústní úmluva o prodeji, nýbrž toliko pouhé sepsání nezávazné osnovy kupní smlouvy, kterou se st-lé ještě nestali kupci objektu toho.
Připojuje-li žal. úřad jako druhý důvod zamítací, že z tchoto návrhu kupní smlouvy vychází na jevo, že prodávající chce prodej uzavříti jen jen s výhradou souhlasu stpú, že tedy sám neprojevuje vůli, aby byla hospoda ze záboru vyloučena, nýbrž vůli, aby stpú její zamýšlený prodej schválil, čili že vylučovací žádost st-lů jest v odporu s vůlí vlastníkovou, stačí k tomu podotknouti, že když v řízení správním přísluší v daném případě postavení strany i kupci, jest irelevantním, zda prodávající dal k zakročení jejímu souhlas čili nic. Ostatně nemá zmíněná argumentace žal. úřadu opory v osnově kupní smlouvy, ve které se toliko vzhledem k platnému předpisu § 7 zák. zábor. výslovně vytýká potřeba úředního schválení. Možnost zakročení o vyloučení objektu ze zaberu není tím nijak dotčena.
Snaha st-lů paralysoval; hořejší — jak ukázáno — bezpodstatnou námitku žal. úřadu poukazem na to, že žádost za vyloučení podali prostřednictvím advokáta Fr. R, který jest náhodou také zástupcem knihovního vlastníka, byla by ovšem jinak marnou, když zástupce ten ani slovem v ní souhlas knížete T.-T. neprojevily ba ani žádost sám nepodepsal. K dodatečnému prohlášení jeho pak, obsaženému teprve ve stížnosti na tento soud, ostatně Drem Fr. N-em opět jako stranou nepodepsané, by nebylo lze hleděti již dle § 6, odst. 1 zák. o ss. Ježto tedy, jak uvedeno, trpí řízení ve sporu tom podstatnou vadou, bylo rozhodnutí naříkané zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1560. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 152-154.