Č. 1778.

Pozemková reforma: I. * Stížnost proti výpovědi st. poz. úřadu z hospodaření na zabraném statku, ve které se vytýká toliko porušení jiných předpisů než §§ 12—25 zák. náhr., patří před nejv. spr. soud (§ 20 zák. náhr.). — II. * Nepříčí se zákonu, když si stát chce zabrané a převzaté lesy velkostatku podržeti k účelům hospodaření na nich (§§ 5 a 10 zák. zábor., §§ 26 a sl. zák. náhr. a § 1 zák. příděl.) — — * Není třeba, aby stát byl již zapsán za vlastníka zabraného statku, když dává st. poz. úřad výpověď z hospodaření na něm (§ 23 zák. náhr.). — IV. * Byly-li v době, kdy st. poz. úřad dává výpověď z hospodaření na zabraném statku, uplatněny již nároky podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor., nesmí se výpověď vztahovati také na reklamované části majetnosti, dokud o nárocích těch nebylo rozhodnuto.1
(Nález ze dne 22. prosince 1922 č. 19610.)
Prejudikatura: K IV. srov. Boh. č. 1686.
Věc: Mikuláš d. F.-W. na H. R. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (r. z. s. Q. Skoumal) o výpovědi z hospodaření na zabrané půdě.
Výrok: Na říkané opatření, pokud jím dána byla stěžovateli výpověď také z těch nemovitostí, patřících, k fideikomisnímu velkostatku S,. jichž vyloučení resp. propuštění ze zahoru se domáhal podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor., zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 24. června 1922 č. —, řízeným na okresní soud v Tanwaldě, vypověděl stpú podle §§ 12—25 zák. náhr. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. Mikuláši d. F.-W. jako držiteli svěřenského panství S., Dru Karlu K.-B-G. jako opatrovníku svěřenství a potomstva, pak Karlu Bedřichu d. F.-W. a Kunovi d. F.-W. jako čekatelům svěřenství toho hospodaření na všech nemovitostech zapsaných ve vložce č. — čes. desk zemsk. o svěřenském panství S. do 6ti měsíců od: doručení výpovědi a navrhl, aby byla výpověď soudem doručena podle ustanov. § 18 zák. č. 329/20 s příkazem, aby vypověděné nemovitosti se vším příslušenstvím ve lhůtě shora uvedené vyklidili a odevzdali stpú-u neb osobě jím označené pod následky exekuce a s poučením o právu stížnosti dle § 20 cit. zákona, konečně aby. byla výpověď dle § 24 cit. zákona vyhlášena na desce soudní.
Mikuláš d. F. W. podal proti výpovědi této u nss-u stížnost z důvodu vadnosti a neúplnosti řízení a porušení zákona, v níž namítá:
1. že mu výpověď z hospodaření byla doručena okresním soudem v Tanvaldě prostě beze všeho soudního usnesení a beze všeho soudního poučení, protože stpú opomenul ve své výpovědi navrhnouti, aby se doručení stalo usnesením, a aby byl st-l poučen o opravných prostředcích;
2. že nejpozději s výpovědí nebyla dle § 23 zák. náhr. vykonána též poznámka zamýšleného převzetí a že nebyli o poznámce zamýšleného převzetí vyrozuměni též čekatelé svěřenského jmění a opatrovník potomstva;
3. že dle zákona (§§ 5 a 10 zák. zábor.) jest držba lesů státem vyloučena, protože není možno, aby byly věnovány vesměs účelům veřejně prospěšným nebo strategickým;
4. že stpú-u schází legitimace k výpovědi, protože dle § 26 zák. náhr. může dáti výpověď jen vlastník již v knihách pozemkových zapsaný, ale pro stát dosud na nemovitostech vypovídaných vlastnické právo zapsáno není;
5. že stpú smí vypověděti, jen zabraný majetek, ale st-l prý žádal o vyloučení různých objektů dle § 3a zák. zábor. a uplatnil také nároky dle § 11 zák. zábor. — tyto objekty tedy nejsou zabraným majetkem. Nss rozhoduje o stížnosti byl především nucen odpověděti si na otázku o své vlastní příslušnosti, a to tím spíše, když žal. úřad v odvodním spise námitku nepříslušnosti nss-u výslovně vznesl. Nemůže býti pochybnosti o tom, že výpovědí danou ať vlastníku statku, at osobě pouze na statku hospodařící, zasahá se velmi citelně v právní sféru těchto osob. Výpovědí touto, kterou se připravuje skutečné převzetí statku státem, zabraňuje se jak vlastníku, tak i event. osobě od vlastníka různé, ale buď na podkladě smluvním nebo jiném zákonném podkladě k hospodaření na statku oprávněné, aby si dále vedl jako jediné oprávněný hospodář. Tento zásah v právo vlastnické resp. ve svobodu disposiční či smluvní, nebo jen v právo hospodářské disposice se statkem, zakládá legitimaci dotčených osob, aby se proti tomuto zkracování svých práv bránili opravnými prostředky, mají-li za to, že se výpověď sama nebo její provedení stalo s porušením norem zákonných.
Která stolice jest při tom příslušným forem, bude arciť určeno především tím, od kterého orgánu nař. rozhodnutí pochází. Skládat se výpověď ze dvou podstatných složek, a to jednak z usnesení stpú-u, resp. jeho obvodové úřadovny, že výpověď se má dáti, jednak z opatření příslušného okresního soudu (§ 18 zák. náhr.), jímž se ona výpověď doručuje osobě, proti které má působiti. Jedna i druhá z těchto složek jeví se jako důsledek kogniční neb nařizující činnosti úřední, mají tedy obě charakter úředního rozhodnutí neb opatření, právní moci schopného a tudíž i v cestě instanční přezkoumání připouštějícího. To platí zejména též při »doručném aktu« soudním, ježto soud nemůže se obmeziti na to, že by výpověď tak, jak mu byla úřadem pozemkovým sdělena, straně prostě dodal, nýbrž musí zkoumati jak její obsah se stanoviska předpisů §§ 12 a násl., tak i její podmínky s hlediska § 23, a výpověď vyříditi tak, aby vyhověla všem oněm normám, které o jejím obsahu i formě i o způsobu sdělení stanoví předpisy částky I. lit. c) náhr. zákona.
Že tomu tak jest, dokazuje § 20 zák. náhr., jenž připouští proti tomuto aktu soudnímu stížnost k nadřízenému soudu, kterou může býti uplatňováno každé nešetření »ustanovení tohoto zákona«, resp. — jak praví přesněji novela z 13. července 1922 č. 220 sb. z. a n. — každé nešetření ustanovení části I. c) tohoto zákona. Ovšem tato stížnost soudní zůstává ve směru objektivním omezena vždycky jen na to, že nebylo šetřeno předpisů §§ 12—25 zák. náhr.
Tvrzeno-li, že výpověď doručená soudem nedbá jiných předpisů, pak necelí již proti oné složce její, o které má a může rozhodovati soud, nýbrž brojí proti oné části, která pochází od stpú-u a která musí býti pojímána jako výrok úřadu správního, proti němuž jest pak — poněvadž jde o výrok poslední instance správní — přípustná stížnost k nss-u.
Uvažuje o přípustnosti stížnosti s těchto hledisk, dospěl nss k těmto závěrům:
ad 1. První z námitek stížnosti nemohl nss uznati za přípustnou. Ná- mitkou tou vytýká se tohko porušení předpisu § 18, event. i 24 zák. náhr. o tom, jak se má výpověď soudem doručiti straně hospodařící. Namítá-li stížnost, že výpověď stpú-u byla nedostatečná, neobsahujíc určité návrhy stran doručení, lze v tom spatřovati jen výtku, že pro tuto vadu neměla býti na soud přijata a doručena. Nebéře se tedy v odpor nějaké rozhodnutí neb opatření, vycházející od stpú a schopné právní moci, nýbrž opatření soudní, proti němuž iest přípustná stížnost jen k nad- řízenému soudu (§ 20 cit. zákona a § 3 a) zák. o ss).
ad 2. Také tato námitka jest ve stížnosti k riss-u po rozumu hořejších úvah nepřípustná, neboť se v ní pouze tvrdí, že se stpú nezachoval dle předpisů §§ 19 resp. 23 zák. náhr. čili jinými slovy, že soud neměl pro tuto vadu výpověď meritorně vyříditi — tedy opět výtka, kterou lze podle § 20 cit. zákona uplatniti jen u nadřízeného soudu.
ad 3. Touto námitkou uplatňuje st-l porušení jiných předpisů než §§ 12—25 zák. náhr. a jest tedy námitka ta s hlediska § 20 cit. zákona ve stížnosti k nss-u zásadně možna. Ale nss nemohl ji přes to v daném případě uznali za přípustnou z jiného důvodu, totiž proto, že výpověď st-li doručená neobsahuje žádného výroku o tom, co se stane s nemovitostmi, z jejichž obhospodaření byl stěžovatel vypovězen, takže veškeré úvahy stížnosti po této stránce, zejména pokud jde o otázku, zda stát sám smí podržeti zabrané lesy velkostatku a za jakých podmínek, jsou bezpředmětné (§ 5 zák. o ss).
Ale i kdyby bylo lze za to míti, že stpú si před podáním výpovědi dal na otázku st-lem zde nadhozenou jako na prejudicielní otázku odpověď v ten smysl, že může lesy podržeti pro stát, nebylo by lze uznati, že odpověď ta se příčí platným zákonům, neboť předpis § 5 zák. zábor., který jako účel pozemkové reformy uvádí přejímání a přidělování majetku zabraného, nechtěl vysloviti, že stát z každého statku převzatého jest povinen také přidělovati. Slovy »přejímati a přidělovati majetek zabraný« vyznačeny jsou jen ony dva hlavní účely, které celá akce pozemkové reformy sleduje, naprosto však nelze ze slov těch vyčísti, že každý zabraný statek musí sloužiti současně oběma těmto cílům.
Ostatně i kdyby věc sama nebyla již jasná a nepochybná ze znění § 5 zák. zábor., nelze zapomenouti, že zákon záborový jest jen zákon rámcový, jehož bližší provedení obsahují zákony další. Odpověď detailní na jednotlivé otázky nutno tedy hledati v těchto zákonech specielních. Pokud pak jde o převzetí statku státem a příděl pozemků jednotlivým osobám, nezůstavují předpisy §§ 26 a násl. zák. náhradového pochybnosti o tom, že stát může pro sebe ponechati celý statek zabraný, aniž by jednotlivým oprávněným subjektům cokoli z něho přidělil. Totéž hlásá nepochybně i § 1 zák. příděl. mluví-li úplně v souhlase s textem v § 10 zák. zábor. o tom, že stát přidělí zabranou a převzatou půdu, pokud ji sám nepodrží.
St-l ovšem stojí dále na stanovisku, že i když stát podrží zabraný majetek pro sebe, může tak učiniti jen pro účely všeobecně prospěšné, což prý u lesů jest vyloučeno.
Jest pravda, že z textu § 10 zák. zábor., jenž užívá obratu »pokud stát nepodrží převzatého majetku pro účely všeobecně prospěšné«, dalo by se snad dovozovati, že statek státem smí býti podržen jen, je-li určen pro účely všeobecně prospěšné. Ale zákon přídělový tento úzký výklad vyvrací, když již ve svém § 1 rozeznává tři druhy půdy zabrané a převzaté, a to půdu:
a) kterou stát pro sebe podrží,
b) které použije k účelům všeobecně prospěšným a
c) kterou přidělí osobám v zákoně přídělovém vypočteným. Z toho plyne, že podržení půdy státem nemusí sledovati současně cíle všeobecně prospěšné, nýbrž že se může státi i z důvodu čistě soukromohospodářského.
Proti tomuto závěru nedá se ničeho odvozovati z dalších předpisů zákona přídělového, ježto všecky tyto předpisy upravující příděl zabraně půdy jednotlivým osobám a subjektům jsou dány právě jen pro ten případ, že stát zabranou a převzatou pudu nepodrží pro sebe.
ad 4. Upírá-li st-l žal. úřadu legitimaci k výpovědi, protože stát dosud není zapsán za vlastníka zabraného statku, a odvolává-li se na podpoi u svého názoru na § 26 zák. náhr., vytýká formálně ovšem porušení jiného předpisu než odst. I. c) zák. náhr. Ale názor stížnosti, že toliko knihovně zapsaný vlastník zabraného majetku smí dáti výpověď, jest naprosto lichý, jak vidno již z § 23 zák. náhr., jehož nezachování stpú-em st-l sám pod č. 2 — arciť bezvýsledně — vytýkal a jenž výslovně mluví o případě, že je dávána výpověď, aniž bylo již pro stát vloženo právo vlastnické.
ad 5. Co se konečně týče námitky, že stpú dal st-li neprávem výpověď z celého velkostatku, ač st-l podal již žádost jednak za vyloučení některých objektů ze záboru podle § 3 a) zák. zábor., jednak uplatnil své nároky podle § 11 téhož zákona, dlužno uvážiti toto:
Výpověď stpú-u neobsahuje výslovného rozhodnutí žal. úřadu o nárocích st-lových podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. přes to, že odvodní spis žal. úřadu přiznává, že žádost příslušná již byla podána. Žal. úřad se totiž ve svém odvodním spise staví na stanovisko, že nebylo jeho povinností, aby o vznesených nárocích podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. rozhodl předem, než přistoupil k výpovědi, protože výpověď lze podle § 3 zák. náhr. podati současně s oznámením zamýšleného převzetí a toto ještě nutně nepředpokládá, že bylo rozhodnuto o návrzích podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. (§ 7 zák. náhr. a § 7, odst. 1 zák. o pozemkovém úřadě).
Ale názor tento nelze uznati za správný.
Všechny zákony reformy pozemkové vybudovány jsou na myšlence, že se nemá reformou pozemkovou sáhnouti na onu půdu. která má dle § 11 zák. zábor. býti ponechána vlastníku.
Předpis § 11 mluví osem ve svém textu především o »přídělu« půdy vlastníku, čímž by mohl vzbuditi zdání, jakoby vlastníka chtěl vsunouti v řadu oněch osob, kterým se teprve, když již půda státem byla převzatta, jejich díl jako ostatním uchazečům o příděl přiznává, ale hned sám § 11 tento zdánlivě možný výklad vylučuje, praví-li. že těmto osobám »lze propustiti ze záboru« i 500 ha půdy.
Tímto obratem dává již záborový zákon na jevo, že titulem pro nárok na půdu dle § 11 jest jediné dosavadní vlastnictví, jemuž zábor sám musí ustoupiti.
Myšlenka, že vlastníku ze zabraného statku má majetnost ve výměře v § 11 nezkráceně býti zachována a tudíž akcí související s reformou pozemkovou tzůstati nedotčena, vyslovena jest ještě jasněji v zákonech k provedení zákona záborového vydaných.
V tom směru poukázáno budiž na §§ 18 a 20 zák. přídělového, které ukládají stpú-u, aby sdělávaje povšechný plán pracovní pro příděl půdy přihlížel »k právu vlastníka na propuštění části majetku ze záboru dle § 11 zábor. zákona a na § 20 téhož zákona, který používá stejných obratů.
Předpis § 63 příděl. zákona má rovněž o to péči, aby ani přenechá- ním půdy v prozatímní vnucený pacht právo vlastníka z § 11 zábor. zákona plynoucí nebylo dotčeno, a § 3 zák. náhr. nejenom stejné hoví myšlence, nýbrž pečuje dále ještě o formální zabezpečení tohoto práva tím, že vlastníku, když již jde o převzetí statku státem, tedy vlastně o úkon, kterým poměry vlastnické pro futuro mají definitivně býti upraveny, skýtá možnost, aby vlastník, byv na své právo v § 11 úředně upozorněn, je formálně uplatnil.
Arciť nemohl zákon ve své péči o vlastníka jíti tak daleko, že by se sám ex offo staral o formalisování tohoto práva. Vždyť při uplatnění práva dle § 11 záleží na volném projevu a rozhodnutí vlastníka sama, který tohoto svého práva se buď vůbec nebo — má-li možnost je v různých případech uplatniti — pro určitý případ může vzdáti.
Tato okolnost si vedla k tomu, že vyjma případ § 3 zák. náhr., kdy jde již o nejzazší úkon budoucí úpravy poměru mezi vlastníkem a státem, pozemkový úřad se nestará ex officio o formalisování tohoto práva, nýbrž přenechává iniciativu vlastníku samu.
Když však vlastník pudy právo své uplatnil, pak nesmí stpú tento jeho nárok při svých dalších úkonech ignorovati, nýbrž musí napřed o tomto nároku rozhodnouti a svůj úkon jen na ony části zabraného majetku vztáhnouti, který po uspokojení tohoto uplatněného nároku zbývá.
Zásady tyto platí, i pokud jde o výpověď. Nebyl-li nárok dle § 11 zábor. zák. v době výpovědi ještě uplatněn, pak ovšem nemusí stpú, dávaje dle § 12 náhr. zák. výpověď, na nárok tento pozírati, nýbrž může výpověď dáti ohledně celého statku. Vznesl-li pak vlastník ve lhůtě § 3 náhr. zák. dodatečně nárok dle § 11 na statek vypovězený, musí stpú o tomto nároku rozhodnouti a uznal-li jej za důvodný, výpověď svou ohledně dílců propuštěných ze záboru odvolati.
Byl-li však nárok dle § 11 již před danou výpovědí uplatněn, pak nesmí, aniž napřed rozhodl o tom, zda reklamovaná část majetnosti má býti vlastníku ponechána čili nic, dáti výpověď, v níž by byly zahrnuty i reklamované části.
Všechno to, co řečeno jest o § 11, platí tím spíše o, nároku dle § 3 lit. a) zábor. zák. vzneseném, ježto nárok tento jest svým titulem ještě silnější, opíraje se o tvrzení, že tu není vůbec co do vylučovaného objektu ani záboru, který tvoří nezbytný podklad každého dalšího úkonu v akci reformy pozemkové.
V daném případě není, jak řečeno, sporu o tom, že st-1 před vydáním výpovědi uplatnil jak nárok na propuštění nemovitostí ze záboru podle § 11 zák. zábor., tak i nárok na vyloučení některých objektů ze záboru dle § 3 a) cit. zákona. Neměl tedy dle toho, co svrchu řečeno, stpú výpověď svoji vztáhnouti také na nemovitosti, jichž vyloučení, resp. propuštění ze záboru se st-l domáhal, dokud nerozhodl o těchto nárocích st-lových. Učinil-li tak přece, pak rozhodnutí jeho, pokud se vztahuje na nemovitosti, ohledně nichž st-l nároky podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. uplatnil, odporuje zákonu, a bylo je proto v tomto směru zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Tak konstantní judikatura nss-u.

Citace:

č. 1778. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 662-667.