Č. 1678.

Obecní a obvodní notáři (Slovensko): I. * Ustanovení § 1 č. 1, odst. 2. nař. ze dne 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n. není kryto zákonem z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., pokud vztahuje předpisy zákona tohoto na obecní neb obvodní notáře, kteří v době, kdy cit. zákon nabyl účinnosti, svůj úřad skutečně nevykonávali a je tedy v tomto směru neplatné. — II. Zákon z 22, března 1920 č. 211 sb. z. a n. platí nejen o notářích, nýbrž i o podnotářích (pomocných notářích).
(Náiez ze dne 21. listopadu 1922 č. 16419.)
Věc: Ignác W. S. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti správnímu
výboru župy Zemplinskč stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad st-lovu žádost o vy- měření pense z důvodů, že dle zprávy služnovského úřadu v S. st-l účinkoval jako notářský pomocník v s-ském okresu od 1. října 1917 do 1. května 1918, kdy dostal tříměsíční zdravotní dovolenou a dne 19. listopadu 1918 podal žádost o přeložení do výslužby. Z toho je zřejmo, že st-l vůbec nesloužil v republice čsl. a nesložil ani slibu věrnosti jako úředník. Není tedy převzatým úředníkem a nemůže míti nároku na pensi od čsl. republiky.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal nss důvodnou:
Výrokem tím rozhodl žal. úřad o pensijním nároku st-le, nesporně obvodního pomocného notáře, a to dne 28. února 1922, tudíž v době, kdy platil již zákon ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., upravující poměry úředníků této kategorie při sestátnění notářských úřadů, i bylo by se tedy zabývati vztahem tohoto zákona ke sporu, o nějž v daném případě jde.
Namítal-li zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení, že zákona toho v daném případě vůbec užíti nelze, poněvadž st-1 byl pouze podnotář či pomocný notář, kdežto zákon se vztahuje pouze na notáře, neuznal nss důvodnost této námitky, uváživ, že již z § 1 cit. zákona, je dostatečně patrno, že norma ta měla na mysli úřad noitářský, o jehož sestátnění se jí jednalo, aniž však rozeznávala při tom mezi orgány úřadu těch podle jejich určitých stupňů služebních, které tudíž při řešení otázek ze zákona toho vzcházejících jsou nerozhodné a v úvahu nepřicházejí. Kdyby názor st-lův byl správný, vedlo by to nutně k důsledku, že i při státním úřadu notářském, který podle cit. § 1 má býti nadále obstaráván pouze úředníkem státním, úřední funkce mohla by býti vykonávána osobou nemající kvalifikace státního úředníka, což by se příčilo intencím zákonem tím sledovaným, a nechová tudíž nss nejmenší pochybnosti o tom, že zákona toho užíti jest o podnotářích či pomocných notářích právě tak, jako o obecních a obvodních notářích.
Z předpisů zákona toho mohla by pro rozhodnou otázku, totiž nárok notáře do státní služby nepřevzatého na zaopatřovací požitky, přicházeti v úvahu pouze ustanovení §§ 5—7. Podle § 7 notářům do státní služby nepřevzatým zachován byl nárok na zaopatřovací požitky, pokud by jim náležel podle platných zákonů uherských, pokud ovšem nebyly zákony čsl republiky dotčeny, leč že by zde byl případ 2. věty téhož paragrafu nebo případ § 6.
Jak § 6 tak i § 7 připíná však právní účinky tam stanovené k podání nebo nepodáni žádosti o ustanovení státním notářem a navazuje tudíž na předpis § 5, který však, jak z jeho doslovu patrno, vztahuje se pouze na ty notáře, kteří v době, kdy zákon nabyl účinnosti, tudíž dne 15. dubna 1920 (§ 18 cit. zákona a § 12 zákona ze dne 22. března 1920 č. 210 sb. z. a n.) vykonávali skutečně svůj úřad. Jiných ustanovení této otázky se týkajících zákon č. 211 neobsahuje a zejména nedisponuje nikterak o notářích, kteří v kritické době svého úřadu skutečně nevykonávali.
Z toho vyplývá, že nutno rozeznávati dvě kategorie notářů, a to s jedné strany ty, kteří v. den účinnosti zákona svůj úřad skutečně vykonávali, s druhé strany pak, při kterých tomu tak nebylo, a dále že se zákon vztahuje pouze na kategorii onu, nikoliv však na tuto, pro niž žádných předpisů nemá a ohledně níž tedy v dosavadním právním stavu žádné změny nepřivodil.
Na tomto právním názoru nss-u nemůže nic měniti ta okolnost, že podle § 1, č. 1, odst. 2 vlád. nařízení ze dne 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n. pro otázku podání žádosti za ustanovení je lhostejno, zda ten který notář svůj úřad v rozhodné době skutečně vykonával, čímž by ovšem uvedený rozdíl mezi oběma kategoriemi zmizel a platnost zákona č. 211 by byla rozšířena na všechny obecní a obvodní notáře bez ohledu na onu okolnost, neboť teto ustanovení vládního nařízení odporuje zřejmě zákonu stanovícímu povinnost žádati jen pro ty notáře, kteří svůj úřad v dané době skutečně vykonávali, jak patrno nejen z doslovu § 5 cit. zákona, nýbrž i ze spojení tohoto §u s §em 6, dle něhož o osobách žá- dost nepodavších má se za to, že se vzdávají bez nároku místa dosud zastávaného.
Potom však nařízením tím překročeny byly v tomto bodu meze zákona, k jehož provedení bylo určeno (§ 55 úst. listiny), a nemůže ono ustanovení sloužiti za základ rozhodnutí nss-u.
Posuzuje daný případ z vyloženého právního stanoviska, dospěl nss k tomuto závěru:
Žal úřad nedovolává se ve svém výroku výslovně zákona č. 211 z r. 1920. Pro předpoklad, že k zákonu tomu přihlížel, svědčila by okol- nost, že jako důvod odmítnutí uvedl, že st-l nesložil slibu věrnosti a že nebyl do služeb republiky převzat, jak vyžaduje 2. odst. § 5 vl. nař. č. 383 určeného k provedení onoho zákona, proti předpokladu tomu pak to, že nepřihlížel k ustanovení §u 6 cit. zákona.
Leč pochybnost tatc jest nerozhodná, když by výrok žal. úřadu v obou případech odporoval zákonu. Jak z výroku toho a ze správních spisů (zpráva služného ze dne 7. prosince 1921) jest patrno, zjistil úřad a položil za základ svému rozhodnutí, že st-1 nejpozději od listopadu 1918 v republice nesloužil, tudíž úřadu svého skutečně nezastával, kteréžto zjištění není ani st-lem vzato v odpor a jde tudíž o skutkovou okolnost mezi stranami nespornou. Potom však zákon č. 211, jak svrchu vyloženo, se na něho vůbec nevztahoval a bylo-li ho přes to použito, jest rozhodnutí to nezákonné. Nepoužil-li však úřad zákona toho, náleželo mu řešiti spor podle platných uherských předpisů, jež zákonem tím výslovně byly uznány (§ 7) a jež shledávati je v § 66 zák. čl. XXII. z r. 1886 a v příslušném pensijním statutu, jímž jest dle správních spisů statut č. XLIV, vydaný pod č. 242/9177 z r. 1916. kterým však důvody úřadem uvedené již podle své povahy odpovídati nemohou.
Neodpovídá tudíž výrok v odpor vzatý ani v tomto případě zákonu, pročež bylo jej zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Pokud by ze stížnosti bylo lze souditi, že se st-l domáhá také uznání nároku na pensi jemu domněle již přiznaného, nemohl by se nss otázkou touto v řízení správním neřešenou zabývati (§ 5 zák. o ss), nehledí-li se ani k tomu, že st-lovo tvrzení, že mu pense byla přiznána již v roce 1918 částkou 717 K ročně, listinami, jež k tomu cíli předložil (připiš hlavního služného v S. ze dne 19. listopadu 1918 č. — a podžupana ze dne 10. listopadu 1918 č. —) doloženo není.

Citace:

č. 1678. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 437-439.