Č. 1593.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: I. * Nárok na osvobozeni od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle § 3 č. 3 nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. není vyloučen tím, že parcela v době převodu neměla kvalifikaci parcely stavební ve smyslu stavebního řádu. — II. Právní věty jako I. a III. u č. 1210 (nedostatek legitimace nabyvatele nemovitosti ke stížnosti na vyměření dávky; k § 3 č. 3 vl. nař. č. 545 z r. 1920).
(Nález ze dne 21. října 1922 č. 15090.)
Věc: Josef B., velkoprůmyslník v P., společně s Českou společností pro průmysl cukerní v Praze (adv. Dr. A. Urban z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost České společnosti pro průmysl cukerní v Praze odmítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti Josefa B. zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 28. prosince 1920 prodal Josef B. dům č. p. — v Praze, pozemkovou parcelu č. kat. —, stavební parcelu č. kat. — se zahradou č. kat. — České společnosti pro průmysl cukerní za ujednanou cenu 4000000 Kč s podmínkou, že dávku z přírůstku hodnoty zaplatí strana kupující.
Platebním rozkazem magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. dubna 1921 č. — byla z převodu uvedených nemovitostí předepsána dávka z přírůstku hodnoty 1094627 K 31 h a zamítnuta žádost, aby z převodu pozemkových parcel č. kat. — a —, na nichž nabyvatelka hodlá postavit novou budovu, s jejíž stavbou již bylo započato, dávka z přírůstku hodnoty ve smyslu § 1 ad 4 zákona ze dne 30. března 1920 č. 209 sb. z. a n. vyměřena nebyla, poněvadž podle tohoto zákona nepodléhají dávce z přírůstku hodnoty pouze převody stavebních parcel.
Zemský správní výbor v Praze rozhodnutím ze dne 24. června 1921 č. — stížnost Josefa B. do platebního rozkazu zamítl z následujících důvodů:
»Strana domáhala se ohledně převodu pozemkových parcel č. kat. — a — osvobození od dávky podle § 1, č. 4 zákona ze dne 30. března 1920 č. 209 sb. z. a n. Vyměřovací úřad této žádosti nevyhověl, poněvadž zmíněné ustanovení jest obmezeno na převody stavebních parcel. Zmíněné ustanovení jakožto výjimku nelze vykládati extensivně a sdílí proto rekursní instance právní názor vyměřovacího úřadu. Dlužno i na zřeteli míti, že dle odstavce druhého téhož § jest osvobození vázáno také na podmínku, že se stavba v letech 1920 neb 1921 stavebně dokončí, nym však tato podmínka splněna není.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Pokud stížnost podána byla Českou společností pro průmysl cukerní v Praze, shledal nss, že tato jako nabyvatelka k stížnosti není legitimována, neboť dle § 13 vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb., jenž předpisuje, že dávku z přírůstku hodnoty platí zcizitel, že vyměřovací řízení se provádí výhradně se zcizitelem a toliko jemu se dávka předpisuje, jest v řízení vyměřovacím stranou pouze zcizitel, pouze jemu rozhodnutím o vyměření dávky přírůstku hodnoty může v jeho právech býti ublíženo a proto pouze i on jest oprávněn, podati stížnost na nss. Pouhý materielní zájem nabyvatelky na rozhodnutí o vyměření dávky nestačí k tomu, aby z něho dovezena byla její legitimace dle znění cit. nař. výhradně zciziteli příslušející; proto ani okolnost, že dle odst. 3 cit. § 13 nabyvatel ručí při nedobytnosti dávky u zcizitele za ni, nemůže onen účinek míti, neboť dle tohoto ustanovení může ovšem nabyvatel žádati, aby vyměřující úřad výši dávky, nad kterou na něm nemůže býti ručení požadováno, nejkratší cestou a bez závazku vůči zciziteli vyšetřil a jemu oznámil, leč takováto zvláštní žádost za vyšetření a zjištění maximální výše dávky, nespadá do řízení vyměřovacího a nebyla v daném případě ani podána.
Pokud však jde o stížnost Josefa B., uznal ji nss důvodnou.
Zemský správní výbor, jenž odůvodňuje své rozhodnutí tím, že výhoda uvedená v § 1, č. 4 zákona ze dne 30. března 1920 č. 209 sb. z. a n., obmezena jest na převody stavebních parcel, a že toto ustanovení jako výjimku nelze extensivně vykládati, vychází zřejmě z názoru, že výhoda ona se vztahuje jen na převody takových parcel, které mají již v době převodu kvalifikaci stavebních parcel ve smyslu § 6 resp. § 8 praž. stav. řádu.
S tímto názorem však nelze souhlasiti. Zákon přiznává citovaným ustanovením osvobození cd dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí »převodům stavebních parcel v letech 1920 a 1921, jichž bude v celé jejich výměře použito k stavbám podle tohoto zákona« t. j. k stavbám, které se v týchž letech započnou a stavebně dokončí. (Tato lhůta k stavebnímu dokončení byla prodloužena zákony o stavebním ruchu do konce r. 1922 resp. 1923; srv. § 39 zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. a § 37 zák. z 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n.) Tomuto ustanovení rozuměti jest vzhledem k účelům sledovaným všemi třemi uvedenými zákony jen tak, že výhoda měla býti poskytnuta k tomu cíli, aby usnadněno a urychleno bylo stavění. Potom však jest okolností rozhodnou pro odpověď na otázku, podléhá-li převod nemovitosti dávce z přírůstku čili nic, fakt, zda bylo parcely použito v zákonné lhůtě k provedení stavby a nezáleží na formálním momentu,,zda ona nemovitost v době převodu již stavební parcelou byla nebo byla-li v ni přeměněna teprv později. Že zákon mluví i převodu »stavebních« parcel, dochází vysvětlení úvahou, že pozemky, na nichž se mají prováděti stavby, prvé musí být na svoji způsobilost k tomu zkoušeny a ve stavební parcely proměněny resp. jako takové schváleny.
S tím je také v souhlase okolnost, že zákon ze dne 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. mluví o stavbách »na pozemku dříve nezastaveném« (§ 1 č. 1), z čeho jest rovněž patrno, že se váha klade na okolnost provedení novostavby.
Ježto zemský správní výbor následkem mylného právního názoru nepřihlížel k údajům strany, že parcel, o něž jde, bude použito k stavbě, s kterou již bylo započato a proto také nezjistil, zda dány jsou zcizitelem tvrzené předpoklady pro poskytnutí výhody, které se st-l domáhal, bylo jeho rozhodnutí zrušiti jako nezákonné.
Pokud jde o poukaz na to, že není dosud splněna podmínka, týkající se dokončení stavby ve lhůtě zákonem pro to stanovené, vyslovil nss již svým nálezem ze dne 11. března 1922, č. 2113 (Boh. č. 1210 adm.), že má strana, která uplatňuje případ věcného osvobození od dávky z přírůstku hodnoty dle § 3 vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., nárok na to, aby jí dávka nebyla vyměřena, je-li s to, aby splnění podmínky té prokázala, a že strana pro podání tohoto průkazu o tom, že stavba byla v zákonné lhůtě dokončena — nebyla-li stavba dokončena již dříve — má tak dlouho čas, pokud lhůta sama neplynula.
Činí-li tudíž zemský správní výbor své rozhodnutí o osvobození od dávky z přírůstku hodnoty dle § 3 cit. zákona závislým na podání průkazu o dokončení stavby ve lhůtě zákonem stanovené, pak nesmí je vydati dříve, než je straně možno dle skutečných poměrů důkaz ten podati. Na tomto rozhodnutí trvá nss i v tomto případě. Ježto tedy také tento důvod pro zákonnost rozhodnutí v odpor vzatého uplatniti nelze, bylo rozhodnutí to zrušiti dle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876.

Citace:

č. 1593. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 219-222.