Č. 1578.

Pozemková reforma: Existence nároku podle zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nevylučuje kompetenci a právo st. poz. úřadu, aby dal souhlas ke zcizení zabrané půdy.
(Nález ze dne 17. října 1922 č. 14.781.)
Věc: Frant. N. ve V. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (Dr, B. Erben — za stranu spolužalovanou adv. Dr. A. Pijáček z Prahy) stran schválení kupní smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím udělil žal. úřad souhlas dle § 7 zábor. zák. s trhovců smlouvou z 25. dubna 1919, kterou manželé Josef a Františka Š. koupili od Františka Sch. pozemky č. kat. v D.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u nss Františkem N. Stížnost udává, že st-l měl svrchu uvedené pozemky v pachtu od r. 1890 a že je posud má v pachtu. Ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. opověděl svůj nárok na přiznání pozemků těch do vlastnictví ředitelství velkostatku Františka Sch. a včas i u okresního soudu v Sobotce. Proto nebyl žal. úřad oprávněn dáti svůj souhlas se zcizením oněch pozemků, poněvadž souhlasem tím dotčen byl nárok st-lův, vyplývající z cit. zákona. Žal. úřad tyto skutečnosti nevyšetřil a souhlas vyslovil, ač rozhodovati o nároku tom přísluší jedině soudu, nikoliv žal. úřadu před soudním rozhodnutím, v čemž spatřuje stížnost podstatnou vadu řízení.
O stížnosti té uvažoval nss takto:
Stížnost namítá, že se souhlas udělený nař. rozhodnutím se zcizením svrchu uvedených pozemku příčí zákonu ze dne 16. dubna 1919 č. 215 a ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., a to proto, že byl udělen, ač st-l k týmž pozemkům uplatnil nárok, příslušející mu prý jako pachtýři týchž pozemků podle zákona posléz citovaného. Porušení zákonů těch vidí stížnost v tom, že ač v příčině zemědělských pozemků státem zabraných o požadovacím nároku ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. přísluší rozhodovati jedině soudům a ač stpú s nimi sám disponovati a o žádosti za schválení zcizovacích smluv ohledně nich rozhodovati nesmí, pokud soud o nároku nerozhodne, žal. úřad přece smlouvu schválil.
Nss neshledal námitku tu důvodnou. Dle § 7 zábor. zák. a § 7, odst. 3 zák. ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. je žal. úřad povolán k tomu, aby udílel úřední souhlas ke zcizení zabrané půdy. Zákon ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., ani zákony jej doplňující nemají ustanovení o tom, *
že by pozemky, na které vznesen byl nárok dle § 1 téhož zákona, nesměly vůbec býti zcizeny a platí tedy ohledně nich — pokud jsou státem zabrány — jen ustanovení § 7 zábor. zák., že totiž zcizení jich vyžaduje úředního souhlasu. Zákony citované nemají ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že stpú je povinen odepříti souhlas se zcizením pozemků, ohledně nichž uplatněn byl nárok dle § 1 zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., nebo že je povinen vyčkati rozhodnutí soudu o takovém nároku.
Stížnost ustanovení takového neuvádí a zřejmě ani uvésti nemůže, opakujíc pouze, že o nároku dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. rozhoduje soud, nikoli žal. úřad.
V tom jest ovšem stížnosti dáti za pravdu. Je však zřejmo, že žal. úřad o žádném nároku dle tohoto zákona nerozhodl, nýbrž že dal pouze souhlas ke zcizení části zabrané pudy, jak tomu je dle § 7 zábor. zák. a § 7 zák. o pozemkovém úřadě povolán.
Je tedy výtka nezákonnosti stížností vytknutá bezdůvodná.
Jestliže však, jak dovozeno, existence nároku dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nevylučuje kompetenci a právo žal. úřadu, aby dal úřední souhlas se zcizením zabrané půdy, pak ovšem nemůže býti ani vadou, jestliže žal. úřad — jak tvrdí stížnost — nevyšetřoval, zda na pozemky ony nárok takový byl činěn a je tedy i výtka neúplnosti řízení bezdůvodná.
Pokud stížnost dovozuje, že st-li skutečně nárok dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. na pozemky ony přísluší, nemohl se nss těmito vývody vůbec obírati, poněvadž žal. úřad o nároku takovém vůbec nerozhodl a také rozhodnouti nemohl, poněvadž dle § 17 cit. zákona rozhodování o nárocích takových přísluší jedině soudům.
Z těchto důvodů shledána stížnost bezdůvodnou a byla proto zamítnuta.

Citace:

č. 1578. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 187-188.