Č. 1504.

Pozemková reforma: K výkladu § 7 zák. zábor. o schvalování prodeje zabrané půdy.
(Nález ze dne 18. září 1922 č. 9140.)
Věc: Arcibiskupství Olomoucké a Karel K\, velkoobchodník v K., proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran neschválení kupní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení. Důvody: - Odepření souhlasu ke zcizení dle § 7 zábor. zák. motivuje žal. úřad jednak tím,
a) že nabyvatel Karel K. není osobou, která by podle §§ 1 a 2 příděl. zák. měla nárok na příděl půdy, jednak
b) tím, že o objekt ten uchází se za účelem zřízení sanatoria »Valašská župa lékařská«, která sledujíc účel lidumilný a obecně prospěšný má podle § 1 č. 6 příděl. zák. nárok na příděl zabrané půdy a že schválením zcizení odňata by byla možnost, jí objekt ten přiděliti.
Stížnost dovozuje, že žal. úřad vůbec nebyl oprávněn dovolávati se přídělového zákona, poněvadž velkostatek S. není posud státem převzat.
V tom směru nelze stížnosti dáti za pravdu. Neboť úředního souhlasu podle § 7 zábor. zák. je potřebí již ke zcizení zabraného majetku pozemkového a je právem i povinností žal. úřadu, aby již v tomto stadiu vzal v úvahu a zkoumal, zdali zcizení zabraného majetku neodporuje účelu, sledovanému zákonem záborovým a zákony k provedení reformy směřujícími, k nimž zajisté náleží i zákon přídělový.
Avšak okolnost, že Karel K. nepatří k osobám v § 1 zák. příděl. uvedeným, není zákonným důvodem pro odepření souhlasu k zamýšlenému zcizení. Neboť záborovým zákonem nebyla zrušena každá možnost, zabraný majetek zciziti. § 7 zábor. zák. zásadně možnost tu připouští, ovšem žádá k tomu souhlasu stpú. Ani v tomto paragrafu ani v pozdějších zákonech o pozemkové reformě není však ustanovení, že by zcizení zabraného majetku nemovitého smělo se státi jen osobám uvedeným v § 1 příděl. zákona.
Nabytí zabraného majetku jinými, než právě těmito osobami, není tedy výslovně zakázáno a nedá se právem tvrditi, že by bylo v rozporu s účelem sledovaným záborovým zákonem, pokud ovšem v nějakém směru na př. že má býti objektu použito k účelu zákonem sledovanému, není na překážku provádění pozemkové reformy. Že by tomu tak bylo, žal. úřad zde neuvádí. Vybočil tedy žal. úřad, uplatňuje tento důvod zamítnutí, z mezí daných mu účelem záborového zákona a bylo by ovšem nař. rozhodnutí, kdyby se opíralo jen o tento důvod, v rozporu se zákonem.
Ale žal. úřad uvádí pro odmítnutí souhlasu ještě další důvod pod b) zmíněný.
Tento důvod nelze ovšem shledati nezákonným. Neboť uvažoval-li žal. úřad, že udělením souhlasu pozbyl by možnosti prodávanou nemovitost přiděliti osobě či korporaci vzpomenuté v § 1 příděl. zák., pak zajisté nepřekročil mezí, daných jeho úvaze účelem záborového zákona, který sleduje mimo jiné také cíl, aby osoby v příděl, zákoně jmenované dostaly nemovitosti státem zabrané.
Ve spisech chybí však podklad pro zjištění, že »Valašská župa lékařská« hodlá se o příděl zámku ucházeti, chybí i podklad pro to, že je osobou právnickou, jež by požadovala zámku k účelům lidumilným a obecně prospěšným, i pro to, že by se zámek event. k účelu takovému hodil.
Ve spisech je pouze připiš jmenované župy, obsahující usnesení výboru, že zámek hodí se pro sanatorium. Připiš ten pro svrchu uvedené zjištění nemůže býti podkladem dostatečným. Pokud však svrchu uvedené okolnosti nebudou na jisto postaveny, chybí skutkový podklad pro premissu, z níž vycházel žal. úřad, uváděje, že zamýšlené zcizení bylo by na úkor možnosti, přiděliti prodávaný objekt osobě podle § 1 č. 6 př. z. k přídělu půdy oprávněné, a muselo proto býti naříkané rozhodnutí v tomto směru zrušeno pro vady řízení.

Citace:

č. 1504. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 32-34.