Č. 1766.Úředníci býv. státu uherského: I. Rozhodnutí gener. fin. ředitelství v Bratislavě, vydaná ve věcech pensionování úředníků býv. státu uherského, jsou konečná podle § 5 zák. o spr. s. — II. Výhody vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n. neplatí pro zaměstnance býv. státu uherského, kteří vstoupili do výslužby až po 30. dubnu 1920. — III. Nejv. spr. soud zkoumaje zákonitost rozhodnutí správ, úřadu, není vázán právními důvody, jež úřad ve svém rozhodnutí uvedl.(Nález ze dne 19. prosince 1922 č. 19007.)Věc: Petr M. v K. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran pensijních požitků.Výrok: Stížnost do rozhodnutí ze dne 17. února 1921 č. — zamítá se jako nepřípustná, stížnost do rozhodnutí ze dne 11. června 1922 č. — jako bezdůvodná.Důvody: Rozhodnutím generálního finančního ředitelství v Bratislavě ze dne 17. února 1921 č. — byl dán st-1 — bývalý uherský státní vrchní katastrální inženýr — dnem 28. února 1921 do. výslužby a byly mu přiznány tyto roční pensijní požitky od 1. března 1921: 1. trvalá pense 2520 K, 2. bytová pense 560 K a 3. válečná podpora 480 K.Dne 15. října 1921 učinil st-1 u státního berního úřadu v Košicích písemnou přihlášku za účelem uplatnění nároků na zvýšení pense podle vl. nař. ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n. Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. června 1922 č. _ st-li oznámilo, že nemá nároku na zvýšení pense podle vl. nař. ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n., poněvadž byl pensionován podle § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n.O stížnosti podané do obou těchto, rozhodnutí uvážil nss toto:Především dlužno poukázati k tomu, že obě rozhodnutí v záležitosti pensijních požitků bývalého státního, úředníka bývalého uherského státu zaměstnaného v oboru správy finanční byla vydána generálním finančním ředitelstvím, tedy orgánem, který vzhledem k vyhlášce ministra s plno.u mocí pro správu Slovenska ze dne 30. prosince 1918 č. 12 sb. z. a n. z roku 1919 vystupoval v daném případě ve funkci ministerstva financí, a jsou proto rozhodnutí jeho konečnými rozhodnutími ve smyslu § 5 zák. o ss; jest tedy nss s hlediska § 5 zák. o ss povolán jednati o stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím.Ve věci samé vycházel pak soud z těchto úvah:Rozhodnutím ze dne 17. února 1921 vyslovil žal. úřad, že dává st-le, bývalého státního úředníka bývalého uherského státu, do, výslužby dnem 28. února 1921 a že mu přiznává počínaje dnem 1. března 1921 určité pensijní požitky. Rozhodnutím ze dne 11. června 1922 vyslovil pak žal. úřad, že odepírá st-li nárok na zvýšení pense, který st-1 uplatňoval — jak ze spisu správních patrno — písemnou přihláškou podanou dne 15. října 1921 u stáního berního úřadu v Košicích podle vl. nař. ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n.Ze srovnání obou rozhodnutí jde tedy zcela jasně na jevo, že výrok o tom, které pensijní požitky a v jaké výši žal. úřad přiznal st-li při jeho penzionování, jest obsažen toliko v rozhodnutí ze dne 17. února 1921.St-l brojí ve stížnosti:I. jednak proti výměře pensijních požitků přiznaných mu při jeho pensionování,II. jednak proti tomu, že mu byl odepřen nárok na zvýšení pense uplatňovaný podle cit. vl. nařízení.ad I. Vzhledem k ustanovení §§ 2, 5, 7, 14 a 18 zák. o ss může nss přezkoumávati v konkrétním případě — v mezích námitek stížnosti — pouze onen výrok úřadu správního, který obsažen jest v rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost ve lhůtě zákonem stanovené.Mohl by se tedy nss zabývati námitkami stížnosti, pokud směřují proti výměře pensijních požitků přiznaných st-li při jeho pensionování jediné tehdy, kdyby stížnost do výroku o tom, které pensijní požitky a v jaké výši byly st-li přiznány při jeho pensionování, tedy do, výroku obsaženého v rozhodnutí ze dne 17. února 1921, byla podána včas, t. j. v 60 dnech po doručení tohoto rozhodnutí (§ 14 cit. zák. o ss).Toho však v daném případě není.Ve stížnosti není sice uvedeno, kdy bylo rozhodnutí ze dne 17. února 1921 st-li doručeno, ale protože, jak ze spisů správních patrno, st-l se již podáním ze dne 4. března 1921 domáhal u žal. úřadu zrušení tohoto rozhodnutí, dlužno míti za to, že nejpozději v tento den bylo rozhodnutí ze dne 17. února 1921 st-li doručeno a dlužno 60denní lhůtu stanovenou zákonem pro podání stížn:;sti k nss-u počítsti nejpozději od tohoto dne. Stížnost, v níž st-1 brojí proti výměře pensijních požitků přiznaných mu při jeho pensionování, došla však k nss-u teprve dne 21. srpna 1922, byvši k poštovní dopravě odevzdána teprve dne 19. srpna 1922; byla tedy stížnost tato podána u nss-u po uplynutí lhůty stanovené v § 14 cit. zákona a jest, pokud směřuje proti rozhodnutí ze dne 17. února 1921, opožděná, pročež ji slušelo podle §§ 21 a 14 cit. zák. o ss odmítnouti.Nss nemohl se proto stížností, pokud namítá, že pensijní požitky přiznané st-li při jeho pensionování byly vyměřeny nesprávně, vůbec zabývati.ad II. Pokud stížnost namítá, že st-li byl neprávem odepřen nárok na zvýšení pense, uplatňovaný podle vl. nař. ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n., tedy pokud směřuje proti rozhodnutí ze dne 11. června 1922, neshledal ji nss důvodnou.Cit. vl. nař. přiznává určité výhody co do výše pensijních požitků pouze určitým bývalým státním zaměstnancům bývalého uherského státu, totiž jednak těm, kteří vstoupili do výslužby před 31. srpnem 1919 (čl. I. t. nař.), jednak pak oněm, kteří vstoupili do výslužby v době od 31. srpna 1919 až včetně do 30. dubna 1920 (čl. II. t. nař.). To jde zcela jasně na jevo jak z nadpisu článku I. a II. cit. nař., tak i z positivních ustanovení §§ 1a 14 téhož nařízení.Ze znění těchto předpisu cit. nařízení vychází tedy zcela nepochybně,že pro otázku, zda v konkrétním případě má býv. státní zaměstnanec býv.uherského státu nárok na to, by byl účasten výhod poskytovaných cit.vl. nařízením, jest v prvé řadě rozhodným den, kdy dotyčný zaměstnanec vstoupil do výslužby.Z předpisů těch jde pak dále na jevo, že se toto nařízení nevztahuje vůbec na ony býv. státní zaměstnance býv. uherského státu, kteří vstoupili do výslužby teprve po 30. dubnu 1920.Žal. úřad vyslovil opatřením ze dne 17. února 1921, že st-le — nesporně býv. státního zaměstnance býv. uherského státu — dává na odpočinek dnem 28. února 1921. Tímto výrokem, proti němuž st-1 nepodal včas stížnost k nss-u, byla otázka, kterým dnem vstoupil st-l do výslužby, pravoplatně rozřešena. Ježto pak st-1 podle tohoto pravoplatného opatření vstoupil do výslužby teprve dnem 28. února 1921 — tedy po 30. dubna 1920 — jest jasno, že se na st-le nemůže cit. vl. nařízení č. 298 z roku 1921 vůbec vztahovati.Právem tudíž odepřel žal. úřad st-li nárok na zvýšení pense, jejž st-l podle tohoto nařízení uplatňoval.Rozhodnutí ze dne 11. června 1922 jest tudíž ve shodě se zákonem.Je-li tomu tak, pak jest bez právního významu, že žal. úřad nepřiznal st-li tento nárok z toho důvodu, že st-l byl dán do výslužby podle § 6 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n., neboť nss jest povolán pouze zkoumati, zda určitým rozhodnutím neb opatřením úřadu správního byl porušen zákon, a není tudíž vázán právními důvody, jež úřad v rozhodnutí neb opatření svém uvedl.Neměl proto nss příčiny, aby se zabýval námitkami stížnosti, pokud se v nich st-1 snaží dovoditi, že, vychází-li žal. úřad v rozhodnutí ze dne 11. června 1922 s jedné strany sám z předpokladu, že st-l byl dán do výslužby podle § 6 cit. zákona, a vylučuje-li s druhé strany st-le z výhod podle cit. nařízení č. 298 z roku 1921, trpí toto rozhodnutí vnitřním rozporem.Z těchto příčin bylo stížnost do rozhodnutí ze dne 11. června 1922 zamítnouti jako bezdůvodnou.