Č. 1716.

Administrativní řízení: I ve správním řízení platí zásada, že ten, kdo se chce správního řízení zúčastniti zmocněncem, musí zmocnění jeho úřadu přiměřeným způsobem v čas osvědčiti.
(Nález ze dne 30. listopadu 1922 č. 18111.)
Věc: Emerich B. ve F. (adv. Dr. V. Dvořák z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o zvýšení mostního mýta.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ředitelství lázní v Píšťanech podalo v zastoupení st-le žádost, aby mýtné poplatky, jež výnosem uherského ministra obchodu ze dne 14. dubna 1918 č. 16982 povoleno bylo st-li vybírati za používání mostů č. 1 a 2 župní cesty Píšťany-Trebatice přes řeku Váh v Píšťanech, byly zvýšeny tak, aby výnosem jich mohly býti kryty výdaje spojené s udržováním obou mostů.
V důvodech žádosti uvedlo ředitelství, že od posledního určení mýtní sazby vzrostly nepoměrně udržovací náklady obou mostů, zejména následkem stoupnutí cen dřeva a mezd, takže průměrné vydání za poslední tři roky činí 39890 Kč, kdežto průměrný příjem za touž dobu dosahuje pouze částku 7078 Kč, a při tom ani nelze očekávati, že by v dohledné době udržovací výlohy zase klesly.
Správní výbor župy nitranské, jemuž žádost byla zaslána k vyjádření, dle svého usnesení ze dne 30. listopadu 1920 souhlasil s tím, aby žádosti bylo vyhověno, a zároveň navrhl novou sazbu mýtného.
K návrhu tomu prohlásilo ředitelství lázní, že ani správním výborem navržená sazba není s to zjednati rovnováhu mezi příjmy z mýtních poplatků a vydáními spojenými s udržováním mostů a podalo samo návrh na úpravu mýtného žádajíc zároveň, aby stát v případě, že by žádosti za zvýšení mýtného nebylo lze vyhověti, převzal udržování mostů.
Ministerstvo veřejných prací výnosem ze dne 15. dubna 1921 č. — prohlásilo, že neschvaluje svrchu uvedené usnesení správního výboru župy nitranské, a to z těchto důvodů: Žádost, o niž jde, není podepsána majitelem mýtného práva E. E., na kterého výslovně zní příslušný povolující výnos král. uh. ministra obchodu ze dne 14. dubna 1918 č. 16982/1 B 1918. Žádost podalo »Riaditelstvo kúpelov. Pišťany« jako zástupce zmíněného majitele mýtného práva, aniž však právní existenci takového zastupování něčím doložilo nebo prokázalo.
Vedle toho nelze opomenouti, že příslušná povolující listina vydána
byla teprve dne 14. dubna 1918, tudíž v době poměrně nedávné.
V žádosti uváděný značný schodek na mýtních příjmech v letech 1917 až 1919 nemůže býti pro požadované zvýšení mýtních sazeb směrodatným, neboť uvedené roky spadají do do,by válečné a poválečné, kdy provoz na mýtních objektech následkem značně zmenšené návštěvy lázní píšťanských byl rovněž umenšen. Jisté zlepšení jest však možno očekávati pro příště i dle náhledu administrativního výboru.
Proti tomuto rozhodnutí podal majitel koncese k vybírání mýta dne 2. července 1922 stížnost, o níž nss uvážil takto:
Výrok úřadu, proti němuž stížnost směřuje, stojí na stanovisku, že se st-l o zvýšení mýtních poplatků neucházel, ježto sám dotčenou žádost nepodepsal a ředitelství lázní, jež o zvýšení poplatků jménem st-lovým zakročilo, nemělo k tomu potřebné legitimace, ježto neprokázalo, že k zakročení tomu st-lem bylo zmocněno.
Odepřel tedy žal. úřad rozhodnouti o žádosti za zvýšení mýtních poplatků z důvodu, že o zvýšení to neuchází se subjekt, jenž jedině k tomu jest povolán.
Ovšem žal. úřad neomezil se pouze na odmítnutí stížnosti pro nedostatek legitimace podatele žádosti, nýbrž sdělil ředitelství jisté skutkové okolnosti, z nichž možno souditi, že úřad ani věcně nepokládá žádost za důvodnou. Sdělení to však činí úřad pouze k vůli informaci ředitelství lázní (arg. slova! »nelze opomenouti«), jež svým podáním výrok žal. úřadu vyvolalo, nikoli však za tím účelem, aby jím bylo in merito rozhodnuto o podané žádosti, a aby rozhodnutí to jevilo právní účinky také vůči majiteli mýtního práva. Naopak žal. úřad pokládá za to, že majitel mýtního práva) v řízení správním jako strana vůbec nevystoupil, a že nebylo zde jeho žádosti, o níž by mohl rozhodnouti.
Za tohoto stavu nemohl se nss zabývati výtkami stížnosti, směřujícími proti domnělému meritu nař. rozhodnutí, nýbrž musil se omeziti pouze na zkoumání, zda úřad mohl právem odmítnouti rozhodnutí ve věci samé z důvodu, že nárok na vyvolání úředního rozhodnutí nebyl vznesen osobou k uplatnění jeho jménem st-le legitimovanou.
Stížnost se domnívá, že této části nař. rozhodnutí může dostatečně čeliti tím, když st-1 zároveň se stížností předložil dodatečně plnou moc pro ředitelství lázní v Píšťanech a zmocnil je, aby za něho žádost o zvýšení mýtného podalo. Názor ten však jest mylný, neboť plná moc ona nebyla předložena úřadu správnímu, aby o významu jejím pro zmocnění ředitelství lázní rozhodoval, a proto nemůže ani nss, jenž má jen pře- zkoumati rozhodnutí úřadu správního na podkladě skutkové podstaty jemu za) základ sloužící, k této plné moci přihlížeti.
Ostatně dotčená plná moc jest datována teprve dne 16. června 1921, tedy po vydání nař. rozhodnutí a po skončeném řízení správním a nemohla by proto ani již z toho důvodu pokládána býti za průkaz o zmocnění ředitelství lázní v řízení správním.
Jde tedy pouze o to, zda snad úřad neměl o žádosti podané ředitelstvím lázní věcně rozhodnouti, třeba ředitelství zmocněním majitele mostního mýta se nevykázalo. V tom směru platí i pro správní řízení zásada, že ten, kde se chce správního řízení zúčastniti nikoliv osobně, nýbrž zmocněncem, musí zmocnění jeho úřadu přiměřeným způsobem osvědčiti.
Neučiní-li tak, pak se vydává v nebezpečí, že úřad neuzná legitimaci osoby za něho ve správním řízení vystupující a že podání její pro nedostatek legitimace odmítne.
Dle toho nelze v postupu úřadu shledati nějakou nezákonnost neb vadnost řízení a proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1716. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 526-528.