Č. 1672.

Známky: * Pro sčítání dob užívání nezapsaného označení zboží určitého podniku stačí totožnost podniku — třeba držitelé jeho se měnili; stačí převod faktický — při dětech po otci podnik provozujících netřeba odevzdání pozůstalosti.
(Nález ze dne 20. listopadu 1922 č. 2463.)
Věc: Vilém M. v S. projti ministerstvu obchodu o výmaz ochranné známky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuta byla žaloba st-lova, kterou se ve smyslu § 4 zákona ze dne 30. července 1895 č. 108 ř. z. proti Janu K. ml. domáhal výmazu ochranné známky »Karlík«, zapsané pod č. — z r. 1917 v rejstříku obchodní a živnostenské komory v Praze pro zapisovací měřiče rychlosti těžných strojů důlních, t. zv. tachografy, poněvadž podnik Jana K. ml., když se započte dle ustanovení 2. odst. § 4 cit. zákona do doby, po kterou podnik zapsané známky užívá, také doba, po kterou užíval této známky pro tachografy předchůdce žalovaného, totiž vynálezce tachografu Jan K. st., — užívá fakticky déle označení »Karlík« pro tachografy než žalobce.
Stížnost naříká toto rozhodnutí jako nezákonné, po případě pro vady řízení.
Jako vady řízení vytýká stížnost,
1. že nebylo konáno šetření o tom, že Jan K. st., nechávaje u st-le zhotovovati tachografy, nedával mu na každý přístroj podrobné plány a výkresy, nýbrž že se st-lem po celých 10 let, co st-1 pro něj tyto přístroje vyráběl, společně tachografy — každý své — zlepšovali, zejména že o této okolnosti nebyl proveden důkaz výslechem svědka ří. P. a výslechem stran;
2. že nebyly opatřeny spisy okresního soudu na Vinohradech o pojednání pozůstalosti po Janu K. st.
Jako nezákonnost vytýká stížnost:
a) že uznáno bylo jako přípustné, aby si majitel známky Jan K. ml. započítal dobu, po kterou otec jeho Jan K. st. slova »Karlík« užíval bez zápisu k označení tachografů, které do obchodu dával, b) že nař. rozhodnutí má za nerozhodné, zda Jan K. st. měl živnostenské povolení k výrobě nebo prodeji tachografů,
c) že převod podniku Jana K. st. na jeho děti a Jana K. ml. není formálně prokázán.
Nss opřel rozhodnutí o, stížnosti o tyto úvahy:
Není sporno, že Jan K. st. vymohl si patentování svého vynálezu — tachografů, že přístroje ty sám nevyráběl, nýbrž dle objednávek u něho učiněných nejprve u rozličných zámečníků, později od roku 1905 u st-le dával zhotoviti a objednatelům na svůj účet dodávati.
Přístroje tyto byly označovány pojmenováním »tachograf patent Karlík« nebo pouze »Karlík« nebo »tachograf Karlík«.
Není též sporno, že st-l po projití patentu od r. 1912 tyto přístroje sám na svůj účet zhotovoval a dodával a že je označoval pojmenováním »Karlík« nebo »systém Karlík«.
Dále jest nesporno, že pro Jana K. ml., syna vynálezce Jana K. st., byla pod č. — u obchodní a živnostenské komory v Praze 27. prosince 1917 zapsaná známka »Karlík« určena pro podnik »obchod s tachografy v D.« pro zboží »samočinně zapisující měřiče rychlosti těžných strojů důlních t. zv, tachografy«.
St-l brojí proti nař. rozhodnutí proto, že nevzalo za prokázáno, že užíval nezapsaného označení »Karlík« pro tachografy již v době zápisu známky »Karlík«, kdežto Jan K. ml. — pro jehož podnik tato známka byla zapsána — dovolává se užívání nezapsaného označení »Karlík« po dobu mnohem delší než st-1.
Jde tedy v podstatě o to, zdali Jan K. ml., majitel podniku, pro který známka »Karlík« byla zapsána — může si započítati dobu, po kterou otec jeho Jan K. st. pro výrobky svého, podniku onoho nezapsaného označení užíval, a dobu od úmrtí Jana K. st. do ohlášení vlastní živnosti, po kterou byly objednávky na tachografy vyřizovány dětmi po Janu K. st. pozůstalými a dle nich tachografy jiným podnikem zhotovené na účet těchto dětí do obchodu dány.
Zkoumá-li se, zdali činnost Jana K. st. shora vylíčenou možné pokládati za podnik, dospěje se k názoru, že ani zákon o ochranných známkách, ani novela z 30. července 1895 č. 108 ř. z. v § 4 pro užívání známky nebo nezapsaného označení zboží nežádají podniku přesně předpisům živnostenského řádu vyhovujícího, nýbrž připouštějíce takovéto označení u zboží původní výroby, mají na zřeteli pojem podniku v nejširším slova smyslu, totiž souhrn působnosti osobní) i věcné za účelem výroby neb odbytu věcí, sloužících k ukojení lidských potřeb, jinými slovy podnikání směřující k docílení zisku. Když nař. rozhodnutí z důvodů v něm podrobně uvedených, proti kterým stížnost ničeho nenamítá, posuzuje uvedenou činnost Jana K. st. jako podnik, nelze shledati, že úsudek ten založen jest na nedostatečně vyšetřené skutkové podstatě nebo na nesprávném posouzení věci.
Dle § 9 zák. o ochraně zn. lpí právo na známku na podniku, pro který známka jest určena, a přechází při změně držby na nového držitele. Totéž podstatně platí vzhledem k účelu označení zboží a vzhledem k tomu. že ohledně označení nezapsaných nejsou odchylná ustanovení, o označení nezapsaném, když v § 4, odst. 2 nov. vyloučena jest žaloba na výmaz v případě, kdy držitel zapsané známky prokáže, že podnik, pro který známka jest zapsána, ohlášené označení zboží po stejný čas nebo ještě déle než žalobce, nezapsaně užíval.
Nař. rozhodnutí má totožnost podniku Jana K. ml., pro který známka byia zapsána, s podnikem Jana K. st. za prokázánu, poněvadž podnik ten přešel fakticky na jeho děti tím, že byl od úmrtí J. K. st. do r. 1917 na účet jejich a pro ně provozován a pak na J. K. mladšího převeden.
Stížnost nepopírá tyto skutečnosti, namítá však, že v případě úmrtí majitele známky zákon uznával kontinuitu držen' známky jen mezi zůstavitelem a vdovou a nezletilými dětmi, poněvadž však vdovy a nezletilých dětí tu nebylo, zanikl podnik J. K. st. jeho úmrtím a nemohl na účet pozůstalosti býti provozován — nový zákon ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. pak vedení podniku a užívání známky na účet dědiců vůbec nezná. Stížnost má dále za to, že, poněvadž podnik nebyl soudně odevzdán dětem, není totožnost jeho prokázána.
Tuto námitku neshledal nss odůvodněnou, neboť zákon neustanovuje ničeho o tom, jak identita podniku má býti prokázána, ani nestanoví nějaké formality převodu podniku — stačí tedy, když není pochyby, že jde o jeden a týž podnik, který během doby užívání nezapsaného označení zboží náležel postupně několika osobám.
Když nař. rozhodnutí na základě uvedených skutečností zjistilo totožnost podniku, nelze v tom seznati nesprávné posouzení nesporné skutkové podstaty.
Stížnost jeví se proto ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta, při čemž nss nemusel se zabývati namítanými vadami řízení poněvadž týkají se okolností pro spor nerozhodných.

Citace:

č. 1672. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 427-429.