Č. 1539.

Vyživovací příspěvek: Prohlášení otcovo, že se bude starati a výživu dcery a její rodiny, kdyby její muž byl povolán k aktivní službě vojenské, nemůže nahraditi prohlášení zletilé dcery, kterým se jako nevěsta před sňatkem vzdává za souhlasu ženichova nároku na vyživovací příspěvek ve smyslu § 3 zák. ze dne 18. března 1921 č. 120 sb. z. a n.
(Nález ze dne 5. října 1922 č. 13875.) Věc: Marie V. ve V. proti zemské vyživovací komisi v Praze stran výživného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žádost st-lky, by jí a dvěma nedospělým dětem poskytnut byl vyživovací příspěvek proto, že její muž nastoupil dne 1. října 1921 presenční službu vojenskou, okresní vyživovací komise zamítla proto, že jí a jejím dětem nepřísluší žádný vyživovací příspěvek podle zákona ze dne 18. března 1921 č. 120 sb. z. a n., poněvadž její otec František T. podepsal dne 10. února 1920 prohlášení, jímž se zavazuje, že kdyby její muž byl povolán k aktivní službě vojenské, sám starati se bude o výživu své dcery a její rodiny.
Odvolání žal. úřad zamítl z důvodu I. stolice.
O stížnosti do toho>to rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Podle § 3 cit. zákona nárok na vyživovací příspěvek nepřísluší manželce a manželským dětem osob uvedených v § 1 č. 1. tohoto zákona tehdy, vzdá-li se manželka se souhlasem manželovým nároku toho před uzavřením sňatku prohlášením řádně ověřeným.
Nařízením vlády ze dne 28. července 1921 č. 269 sb. z. a n. v § 140, odst. 4. bylo ustanoveno s výslovným poukazem na § 3 zákona ze dne 18. března 1921 č. 120 sb. z. a n., aby v případech zřetele hodných udíleno bylo svolení ke sňatku tehdy, jestliže se nevěsta prohlášením řádně ověřeným vzdá se svolením svého ženicha nároku na poskytování vyživovacího příspěvku, jenž by jí nebo jejím dětem v případě provdání příslušel, kdyby její muž byl odveden a musel nastoupiti presenční službu.
V případě dnešního sporu vydal sice otec st-lčin prohlášení, jímž se zavazuje, že kdyby její muž byl povolán k aktivní službě vojenské, sám se bude starati o výživu své dcery a její rodiny.
Není tu však prohlášení svéprávné již st-lky, že se vzhledem k tomuto závazku otcovu vzdává nároku na vyživovací příspěvek, ani tu není svolení jejího nynějšího manžela k tomuto vzdání se nároku. Zmíněné prohlášení otce st-lčina nemůže však nahraditi prohlášení a svolení kategorickým předpisem § 3 výše cit. zákona žádané.
Za takovéhoto stavu věci scházel předpoklad požadovaný výslovným a jasným předpisem § 3 cit. zákona, aby odepřen býti mohl nárok na vyživovací příspěvek st-lce a jejím dětem.
Odepřel-li pak žal. úřad vyživovací příspěvek st-lce a jejím dvěma nedospělým dětem, dovolávaje se s poukazem na shora uvedené prohlášení jejího otce ustanovení zákona ze dne 18. března 1921 č. 120 sb. z. a n., odporuje nař. rozhodnutí zákonu a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák o ss.

Citace:

č. 1539. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 106-107.