Č. 1568.

Stavební právo: I. * V řízení podle § 119 stav. ř. pro Prahu nemá nájemník budovy, jejíž zboření je nařízeno, postavení strany. — II. * Prohlášení stěžovatele při ústním líčení před nejv. spr. soudem, že otázka legitimace Podle § 119 stav. ř. pro Prahu nemá více praktického významu vzhledem k tomu, že stavení bylo již zbořeno, nezbavuje nejv. spr. soud povinnosti rozhodovati o stížnosti, potírající výrok žal. úřadu, že stěžovatel nemá rekursní legitimaci.
(Nález ze dne 12. října 1922 č. 14197.)
Věc: Rudolf F. v P. (adv. Dr. VI. Schulz z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran legitimace ke stížnosti do příkazu demoličního.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením z 3. září 1920 nařídil městský úřad na Král. Vinohradech na základě § 119 stav. řádu majitelům domu č. p. — na Král. Vinohradech, aby dali dvorní přístavby v domě tom zbourati.
Stavební sbor ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou zamítl nař. rozhodnutím stížnost Rudolfa F., podanou proti tomuto nařízení z důvodu, že Rudolfu F. jakožto pouhému nájemníku budov nepřísluší právo stížnosti.
Další stížnost Rudolfa F. zamítl z důvodů v odpor vzatého nálezu zemský správní výbor v Praze.
Stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem odepřelo st-li rekursní legitimaci, neboť jednak i jako pouhý nájemník jest na věci podle stavebního řádu interesován, jednak odporuje stanovisko zemského správního výboru i zákonným ustanovením daným k ochraně nájemníků a § 1118 o. z. o., jichž celá tendence směřuje k tomu, aby zrušení smlouvy nájemní bylo přípustným jen tehdy, jeví-li se materielně potřeba nové stavby, takže není-li tomu tak, jest nájemce jakožto osoba dotčená ve svých právech na poskytnutí veřejnoprávně ochrany práv nájemních, k rekursu legitimován.
Nss rozhoduje o stížnosti řídil se těmito úvahami:
Pro posouzení rekursní legitimace st-lovy jest rozhodnou jediné otázka, zdali ve stavebním řízení, pokud běží o funkci stavebního úřadu, kterou na něj vkládá předpis § 119 stav. řádu, jsou stranou vedle vlastníků (majetníků) budovy též osoby, které mají na zachování budovy zájem z důvodů jiných než právě z důvodů práva vlastnického k budově.
Podle ustanovení stavebního řádu i dle podstaty věci lze příkaz k zboření stavby dle § 119 stav. řádu dáti jen vlastníku domu, poněvadž pouze tomuto přísluší právo volného nakládání s budovou. Že tomu tak jest. vysvítá ze souvislosti předpisů § 119 stav. řádu, které upravují dozor nad stavebními závazky uloženými »vlastníkům« budov, rozkazy přestavby »majetníkům« budov, kteří v případě neuposlechnutí mohou býti z vlastnictví vypuzeni. Když takto příkazy dle § 119, týkající se nakládání s podstatnou věcí, mohou býti dány jediné vlastníku objektu a nositelé jiného práva věcného nebo práva obligačníhoi nemusí býti k řízení přibráni, v podstatě pak jde o opatření v zájmu veřejném, kterémuž zájem soukromý musí ustoupiti — nelze shledati právního základu pro nárok, aby v řízení dle § 119 stav. řádu hleděno bylo k právům nájemníka nebo s ním bylo jednáno o opravě neb znovuzřízení budovy sesutím hrozící.
Právo nájemce ze smlouvy nájemní nelze proto uplatniti v řízení stavebním, nýbrž pouze podle předpisů práva soukromého (§§ 1113, 1118 a 1119 o. z. o).
Pokud st-l uplatňuje zájem na takovémto stavebním rozhodnutí z důvodů veřejnoprávně ochrany nájemníků, kteráž prý se opatřením stává ilusorní, jest míti na zřeteli, že předpisy zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 83 a 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n., pokud mluví o rozvázání poměru nájemního, jsou v podstatě pouhými omezeními vlastníka ve volném nakládání s budovou, tudíž opatřením práva soukromého, že připouštějí výpověď v případě znovuzřízení budovy dle § 1118 o. z. o. a v případě, když pronajímatel prokáže úřední povolení k užitečnější stavbě, nemajíce ustanovení, které poskytuje nájemci veřejnoprávní nárok na zachování budovy ve stavu, v kterém ji nájemce právě užívá. Nelze proto shledati ani vady řízení, ani nezákonnosti v tom, že v řízení dle § 119 stav. řádu nebyl vzat zřetel na práva nájemníka a k předpisům o ochraně nájemníků.
Vycházel-li tudíž žal. úřad z názoru právního, že nelze považovati st-le v řízení za účelem vydání stavebního opatření, o kteréž jde, za stranu, nelze shledávati v tom nezákonnost i slušelo stížnost zamítnouti jakožto bezdůvodnou.

Citace:

č. 1568. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 167-168.