Č. 1660.

Obecní statek: I. * Polovici peněžitého výtěžku, jež podle § 4 zák. ze dne 17. července 1919 c. 421 sb. z. a n. přísluší pro dobu 6 let podílníkům bývalého obecního statku lesního, počítati je z peněžitého výtěžku za všecky užitky, tedy i za polomy, soušky, vývratě a pod., a nikoli jen z peněžitého výtěžku za dříví stavební a palivové. — II. • Jde-li o dělení peněžitého výtěžku lesa, který do účinnosti zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. byl obecním statkem, nelze postupovati podle § 77 ob. zříz. čes., nýbrž jest podle § 4 cit. zák. odpočísti od čistého výtěžku lesa všecky veřejné dávky a potřebné náklady na řádné hospodaření, udržování a správu lesa, třeba by určité podíly byly již dříve pro obec uvolněny a výlohy ty doposud z uvolněných podílu těch byly bývaly hrazeny.
(Nález ze dne 15. listopadu 1922 č. 16922.)
Věc: Vojtěch B. v Ch. (adv. Dr. Fr. Hrdina z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o náhradu za užitky z obecního jmění lesního.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud nepřiznav á stěžovateli nárok na část peněžitého výtěžku za jiné požitky lesní než za dříví stavební a palivové, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Lesní účet obce Ch. za rok 1920 obsahoval ve příjmech tyto položky: 1. za soušky 428K 90 h, 2. za zlomky 188 K 70 h, 3. za lesní žito 402 K, 4. za dříví (paseka) 18.199, celkový příjem 19218K 60 h, celková vydání činila 1974 K 06 h, takže zbýval čistý zbytek 17244 K 54 h.
Do obecního účtu obce Ch. na rok 1920 zanesena pod položkou 5 příjmů polovice tohoto čistého zbytku 8622 K 27 h.
Proti tomuto sestavení účtu podali Josef V. a soudruzi stížnost k okresní správní komisi v B. v níž namítáno:
1. Starousedlí nemají nároku na polovici příjmů za soušky, žito a vývratě a měl tedy příjem těchto položek býti celý počítán do příjmu obce.
2. Příjmy za dříví děliti je dle § 4 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. Obec brala již vždy dříve tři díly, připadající na rozparcelované usedlosti. Tyto tři díly měly především býti odpočteny ve prospěch obce a zbytek rozdělen na polovice, z nichž jedna připadá obci, druhá starousedlým.
Rozhodnutím okresní správní komise v B. ze dne 6. října 1921 bylo nalezeno takto:
1. Bývalí uživatelé obecního lesa nemají nároků na polovici příjmu za soušky, zlomky a lesní žito a náležejí stržené peníze pouze obci.
2. Z polovice čistého výtěžku obecního, lesa patří bývalým uživatelům pouze 17/20; ostatní 3/20 náležejí obci.
Stížnost, kterou proti tomuto rozhodnutí podal st-l, byla žal. úřadem zamítnuta s tímto odůvodněním:
1. Nárok na peněžitou náhradu přiznanou §em 4 zákona ze 17. července 1919 č 421 sb. z. a n., omezen je na podílníky, kteří měli nárok na stavební nebo palivové dřevo. Veškeré ostatní požitky propadají tedy ihned a beze vší náhrady ve prospěch obce.
2. Polovice čistého výnosu peněžitého rozdělí se dle citovaného ustanovení mezi podílníky dle poměru, jak mezi ně rozdělováno dříví. V tom směru připadly dle rozhodnutí okresního výboru z 13. ledna 1910 č. —, potvrzeného, rozhodnutím zemského výboru ze dne 6. května 1910 č. —, z původních 20 dílů tři díly obci; brali tedy podílníci jen 17/20 a přísluší jim tedy pouze polovice čistého peněžitého výnosu z oněch dílů, které se naposled po právu z naturálního výnosu pasek uživatelům přidělovaly; jak se s peněžitým výnosem za tři prodané díly naložilo, je lhostejno.
Rozhoduje o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí, veden byl nss těmito úvahami:
Stížnost u nss-u může býti podána teprve tehdy, když záležitost byla v pořadí administrativních instancí vyřízena (§ 5 zák. o ss). Z toho plyne, že předmětem stížnosti té může býti jen konečné rozhodnutí poslední instance, zde tedy rozhodnutí zemského správního výboru. Pokud tedy stížnost navrhuje i zrušení rozhodnutí-okresní správní komise v B. ze dne 6. října 1921 č. — a příslušného usnesení obecního zastupitelství v Ch., je stížnost nepřípustná.
Z ustanovení § 6, 2. odst. a § 7 zák. o ss jde, že nalézací činnost nss-u je, shledá-li řízení vadným neb rozhodnutí nezákonným, činností kasační a že je věcí administrativních úřadů, aby v případě zrušení rozhodnutí učinily ve věci samé další opatření. Proto je petit stížnosti, pokud žádá, aby obecnímu starostovi v Ch. bylo nařízeno sestaviti lesní a obecní účty dle zásad stížností hájených, nepřípustný a nebylo proto ani možno zabývati se vývody stížnosti, tohoto petitu se týkajícími.
Proto mohl se nss zabývati stížností jen pokud brojí proti nař. rozhodnutí zemskéro správního výboru v Praze ze dne 27. února 1922, jež stížnost napadá ve dvojím směru:
1. jednak, pokud jím vysloveno, že starousedlíci, tedy i st-l, nemají vůbec nároku na peněžité výtěžky z lesa, pokud tyto pramení z jiných užitků lesních než z výtěžku za dříví palivové a stavební,
2. jednak, pokud jím vysloveno, že participují pouze na 17/20 z polovice tohoto čistého výtěžku.
Stížnost hájí stanovisko, že st-li jako starousedlíku přísluší podíl na peněžitém výtěžku ze všech užitků lesních, tedy i z výtěžku za polomy, vývratě, soušky atd., a to podíl počítaný nikoli pouze ze 17/20 polovice těchto čistých výtěžků, nýbrž že výtěžku za 3/20, jež dle rozhodnutí zemského výboru ze dne 6. května 1910 uvolněny byly pro obec, mělo být použito k zaplacení daní, veřejných dávek a nákladů se správou lesa spojených a teprve případný nekrytý zbytek jich měl býti z výtěžku za 17/20 kryt.
Směrodatným pro řešení obou těchto, sporných otázek jest ustanovení 1. odst. § 4 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., znějícího takto:
»Podílníkům, kteří dosud mají nárok na braní stavebního neb palivového dříví z pasek lesa obecního statku, přísluší pro dobu 6 let počínaje dnem 1. ledna 1920 polovice peněžitého výtěžku tohoto lesa po odečtení veřejných dávek a potřebných nákladů na řádné hospodaření, udržování a správu lesa, v dotčeném roce skutečně učiněných. Polovice ta rozdělí se mezi podílníky podle poměru, v jakém bylo naposled mezi ně rozděleno stavební neb palivové dříví z pasek obecního statku lesního.«
Řeše první ze sporných otázek postavil se žal. úřad na stanovisko, že starousedlí a tedy i st-1 vzhledem na slova v cit. místě zákona použitá: »nárok na braní stavebního neb palivového dříví« a »poměru, v jakém bylo naposled mezi ně rozděleno stavební neb palivové dříví z pasek« participuje na peněžitém výtěžku pouze za toto dříví docíleném, kdežto stížnost, opírajíc se o slova »polovice peněžitého výtěžku tohoto lesa« dovozuje, že st-l participuje i na peněžitém výtěžku, plynoucím z ostatních užitků lesa.
Nss nemohl tomuto nározu stížnosti upříti oprávnění.
Zákon ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. stanovil v § 2 zásadu, že práva podílníků, užívati nemovitostí obecního statku, zanikají bez náhrady, pokud v §§ 3 a 4 není jinak nařízeno. § 4, jednající o lesích, které až do vyhlášení tohoto zákona byly obecním statkem, stanoví především, koho sluší považovati za podílníky lesního statku obecního a stanoví, že podílníkem je ten, kdo měl nárok na braní stavebního neb palivového dříví z pasek jeho.
V dalším pak určuje § 4, jaká náhrada podílníkům těm za onen nárok přísluší, a tu stanoví, že přísluší jim po dobu 6 let počínaje dnem 1. ledna 1920 polovice peněžitého výtěžku tohoto lesa po odečtení veřejných dávek a potřebných nákladů, s dalším omezením dle odst. 2 tohoto §u, které však v daném případě vůbec v úvahu nepřichází. Stanově náhradu tu, nemluví zákon více o polovici peněžitého výtěžku za stavební neb palivové dříví, nýbrž všeobecně o výtěžku lesa, který se má děliti mezi podílníky v poměru, v jakém bylo naposled mezi ně rozdělováno stavební neb palivové dříví z pasek obecního statku lesního. I zde tedy neomezuje zákon podílníky nikterak pouze na peněžitý výtěžek za dříví stavební neb palivové, nýbrž užívá slov těch pouze k označení poměru, v jakém podílníci o peněžitý výtěžek lesa mají se děliti.
Není tedy názor žal. úřadu, že st-li jako podílníku na obecním statku lesním nepřísluší participovati i na peněžitém výtěžku za jiné užitky lesní než za stavební a palivové dříví a že veškery požitky — kromě tohoto dříví — propadají dle tohoto ustanovení zákona ihned ve prospěch obce beze vší náhrady, ve shodě s citovaným ustanovením § 4 a muselo býti nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušeno jako zákonu odporující.
Pokud jde o otázku, na jaké části peněžitého výtěžku st-l participuje, je spor o to, mají-li veřejné dávky a potřebné náklady na řádné hospo- daření, udržování a správu lesa býti hrazeny předem z 3/20 dle svrchu citovaného rozhodnutí zemského výboru pro obec uvolněných, jak to žádá st-l, či z celého výtěžku. Je tedy vlastně spor o to, má-li se v té příčině postupovati dle ustanovení § 77 obec. zřízení, jak chce tomu stížnost, či nikoli.
Tento názor stížnosti však nss nesdílí. Neboť v tom směru jest ustanovení § 4 cit. zák. zcela jasné, stanovíc, že veřejné dávky a potřebné náklady na řádné hospodaření, udržování a správu lesa v dotčeném roce skutečně učiněné jest odpočísti od peněžitého výtěžku lesa. Vzhledem na toto ustanovení zákona nemůže se stížnost právem dovolávati toho, jak posud náklady ony byly kryty, nýbrž nutno je krýti způsobem zákonem v § 4 určeným, jímž ovšem nastala ohledně lesů, jež až do účinnosti zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. tvořily obecní statek, změna ustanovení § 77 ob. zříz. ohledně krytí vydání s le- sem tím spojených.
Proto shledány námitky stížnosti, pokud směřují pro,ti výroku, že bývalým uživatelům obecního statku lesního v Ch. přísluší pouze polovice ze 17/20 čistého výtěžku lesa, bezdůvodnými a bylo nalezeno, jak svrchu jest uvedeno.

Citace:

č. 1660. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 395-398.