Č. 1760.

Řízení před nejv. spr. soudem: Rozhodnutí správního úřadu či pouhé prohlášení úřadu jako strany? (náhrada za ubytování vojska).
(Nález ze dne 18. prosince 1922 č. 10670.)
Věc: Obec města Ž. proti ministerstvu národní obrany o náhradu za ubytování vojska.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Stěžující si obec zažádala 30. března 1921 č. — u žalovaného úřadu o náhradu výloh per 51337 K 19 h vzniklých pro obec za ubytování vojska od 28. října 1918.
Nař. výnosem č. — dal žalovaný úřad prostřednictvím okresní správy politické stěžující si obci věděti toto:

»Podání a rozklady obecního úřadu spočívají částečně na mylném výkladu ustanovení ubytovacího zákona a neodpovídají v zásadě právnímu stavu z těchto důvodů:
V důsledku ustanovení § 21 zákona o válečných úkonech z r. 1912 platí pro ubytování vojska na dobu platnosti dotčeného zákona všeobecné předpisy pro přechodné ubytování vojska podle zákona ubytovacího z r. 1879, případně 1895, takže po 28. říjnu 1918 bylo všechno vojsko v čsl. republice ubytováno přechodně, pokud nebylo ve smyslu § 38 ubyt. zákona ubytováno v kasárnách. Toto přechodné ubytování trvalo všeobecně až do vyhlášení mírového dislokačního plánu výnosem ministerstva národní obrany čj. 51436/gštb. org. ze dne 29. dubna 1920 ve smyslu § 2 ubyt. zákona.
Po té trvá nárok na přechodné ubytování u všech vojenských útvarů potud, pokud nejsou tyto ještě ve své mírové posádce, určené dislokačním plánem a nejsou ubytovány v kasárnách.
Výjimku zde činí pouze ubytování vojenských gážistů v činné službě, podle zákona o úpravě služebních požitků vojska ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n.
Důvody zmíněné žádosti jsou tudíž, ježto nepřihlížejí k právnímu stavu, bezpodstatné.
Zákonem ubytovacím jsou přesně stanoveny jak povinnosti obcí, tak vojenské správy, takže po zaplacení zákonitých poplatků nemá vojenská správa vůči obcím žádných dalších závazků vyjma povinnosti plynoucí z ustanovení § 21 nebo 19 zák. o válečných úkonech z roku 1912. Intendaci zemského vojenského velitelství v Praze se zároveň ukládá, aby dala škody obcí hlášené komisionelně zjistiti.
Dále podotýká ministerstvo národní obrany, že § 30 ubyt. zákona neplatí již v plném rozsahu, nýbrž že doznal změn zákonem o úpravě služebních požitků čsl. vojska ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. (§ 2 tohoto zákona) a prováděcími předpisy k tomuto zákonu.
Cit. zákonem o úpravě požitků byla také instituce činžovních tarifů značně pozměněna.
Prováděcí předpisy k zákonu ze dne 7. dubna 1920 č. 248 sb. z. a n. byly vydány v části CIX pod č. 523 sb. z.a n. z roku 1920.
Pokud se týče požadavků v žádosti uvedených stran nezaplacených dosud vyšších poplatků ve smyslu prováděcích předpisů k novele ubyt. zákona ze dne 13. září 1920 č. 523 sb. z. a n. byla tato výplata Věstníkem ministerstva národní obrany část 545 ze dne 2. října 1920 bod 552 všeobecně nařízena.
Intendanci zemského vojenského velitelství v Praze se zároveň ukládá, vyšetřila, zda a proč se tak dosud nestalo a aby zjednala v případě potřeby nápravu.«
Nss uvažoval o stížnosti na tento výnos podané obcí takto:
Podle vývodů stížnosti samé tvrdila obec ve své žádosti ze dne 30. března 1921 výslovně, že podle jejího názoru »nelze na případ, o který jde, použíti zákonů o ubytování vojska« a tvrdila dále, že »vojenská správa« je povinna nahraditi obci shora uvedené výdaje, které nevznikly ani »trvalým ani přechodným ubytováním« podle zákona o ubytování vojska, nýbrž tedy patrně podle názorů st-lky jinakými zákroky vojenské správy.
St-lka tedy v řízení správním nezakládala svůj nárok na ustanoveních zákona o ubytování vojska. Nezakládala jej však, jak stížnost sama potvrzuje, ani na ustanoveních zákona o válečných úkonech z r. 1912.
Nedomáhala-li se tedy st-lka uvedenou svou žádostí, podanou přímo, u žal. ministerstva, rozhodnutí tohoto ministerstva ani o nárocích podle ubytovacích zákonů, ani o nárocích podle zákona o válečných úko- nech, a vyřídilo-li žal. ministerstvo, nejsouc dle § 20 zák. o ubyt. vojska ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. a dle § 33 zákona o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. příslušné v prvé stolici o nárocích právě dotčených rozhodovati, nicméně imediatní podání st-lčino, pak není důvodu spatřovati v nař. výnosu mno vůbec »rozhodnutí správního úřadu« ve smyslu § 2 zák. o ss ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 76, totiž autoritativní a právní moci schopné rozřešení konkrétního poměru právního, nýbrž je možno viděti v něm toliko »prohlášení strany«, totiž prohlášení mno jako zástupce státu, jímž tento jako strana odepřel uznati nárok st-lkou uplatňovaný a zcela zřetelně individualisovaný jako nárok na jiném titulu spočívající, nežli na jednom z obou svrchu cit. zákonů.
Ostatně žal. úřad sám v odvodním spise dává nař. výroku jenom tento výklad.
Není-li tu však vůbec »konečnčho rozhodnutí správního úřadu«, slušelo stížnost k nss-u, jehož podle §§ 2 a 5 zák. o ss možno se dovolávati právě jen proti »rozhodnutím neb opatřením« správním, odmítnouti jako nepřípustnou. Za tohoto stavu věci není ovšem nař. výrokem žal. úřadu rozhodnuto o tom, ani zda obci přísluší nárok dle citovaných zákonů, ani zda jí přísluší nárok z nějakého titulu jiného, st-lce není tím také nějak bráněno, aby se pokusila nárok posléze dotčený, pokládá-li jej za odůvodněný, příslušnými právními prostředky vymáhati.

Citace:

č. 1760. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 620-622.