Č. 1585.Administrativní řízení (Morava): * Opomenul-li samosprávný úřad na Moravě připojiti k svému rozhodnutí neb opatření právní poučeni podle § 3, odst. 1 zák. z 21. července 1914 č. 55 mor. z. z., může se strana domáhati odklizení této vady podle posl. odst. téhož § s úspěchem jen rekursem, jenž vyhovuje náležitostem vytčeným v § 1 cit. zák., zejména je-li podán v zákonité lhůtě 14denní.(Nález ze dne 19. října 1922 č. 14797.)Prejudikatura: Boh. č. 1472 adm.Věc: Gustav W. v Z. proti moravskému zemskému výboru v Brně stran včasného podání rekursu proti propuštění ze služby.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Usnesením městské rady ve Znojmě z 21. dubna 1921 č. — byl st-l suspendován; proti tomu rekurs nepodal.Usnesením městské rady z 24. srpna 1921 byla suspense potvrzena a st-l vzhledem k trestnímu odsouzení administrativní cestou propuštěn z obecní služby. O tom byl vyrozuměn výměrem ze 6. září 1921 č. — bez poučení o opravných prostředcích a výměr mu byl doručen dne 9. září 1921.Odvolání podané z usnesení toho z důvodů věcných dne 24. září 1921 u městského úřadu bylo usnesením obecního zastupitelstva z 20. října 1921 zamítnuto jako opožděné. O tom vyrozuměn st-l výměrem městské rady z 29. října 1921 č. — zase bez poučení o opravných prostředcích. Dne 4. listopadu 1921 podal st-1 nový rekurs proti usnesení městské rady z 24. srpna 1921, jímž vytýkal, že citovaný intimát jeho neměl poučení o opravných prostředcích ve smyslu zákona z 12. května 1896 č. 101 ř. z., a žádal, aby nař. usnesení bylo mu s připojením poučení o opravných prostředcích nově intimováno.Dalším rekursem de pres. 6. listopadu 1921 domáhal se z téhož důvodu nové intimace rozhodnutí městského zastupitelstva z 20. října 1921. Městská rada na to výměrem z 8. listopadu 1921 č. — žádání posléze uvedenému vyhověla, k rekursu prvnímu pak podotkla, že rekurs st-lův, podaný proti usnesení městské rady z 24. srpna 1921, byl usnesením městského zastupitelstva z 20. října 1921 zamítnut, takže se jedná o věc městským zastupitelstvem jako instancí odvolací již rozhodnutou.Další odvolání podané formálně z tohoto výměru zemský výbor zamítl a rozhodnutí městského zastupitelstva z 20. října 1921 potvrdil. Rozhodnutí to odůvodnil v podstatě tak, že st-l měl dle § 3, posl. odst. zákona z 21. července 1914 č. 55 mor. z. z. právo domáhati se samostatnou stížností doplnění intimátu usnesení městské rady z 24. srpna 1921 poučením o opravných prostředcích, avšak jen ve 14denní rekursní lhůtě; domáhal-li se toho až po uplynutí lhůty té, bylo rekurs jako opožděný zamítnouti.Stížnost spočívá na názoru, že rozhodnutí neb opatření, které proti předpisu zákona z 21. července 1914 č. 55 mor. z. z. není opatřeno po- učením o opravných prostředcích, je zmatečné, pročež nemůže nikdy nabýti právní moci, a že onen nedostatek lze samostatnou stížností ve smyslu § 3, posl. odst. cit. zák. uplatňovati kdykoli beze všeho omezení časového. Z tohoto hlediska dovozuje,, že usnesení městské rady ze dne 21. dubna 1921 a z 24. srpna 1921 nemohla nabýti právní moci, a že rekurs st-lů proti nim podaný neměl býti jako opožděný odmítnut, nýbrž meritorně vyřízen, resp. že novou intimací obou usnesení opatřenou poučením o opravných prostředcích měla straně poskytnuta býti možnost, aby je meritorně naříkala.Nss shledal, že základní názor st-lův není správný.Zákon z 21. července 1914 č. 55 mor. z. z. — kterého jest tu výlučně použíti, ježto zákon z 12. května 1896 č. 101 ř. z. st-lem dovolaný platí pouze pro řízení před státními úřady politickými — propůjčuje stranám v odst. 4. § 3 samostatný opravný prostředek, jímž mohou se domáhati toho, aby rozhodnutí samosprávného úřadu, postrádající proti předpisu § 3, odst. 1 poučení o opravném prostředku, bylo připojením náležitého poučení doplněno. Tím kvalifikuje však zákon sám rozhodnutí bez právního poučení právě jako akt jen naříkatelný, a již tím je řečeno, že podle vůle zákona nedostatek právního poučení nepůsobí zmatečnost aktu touto — jen naříkatelnou — vadou stíženého.Ani názor, že rozhodnutí neopatřené právním poučením není způsobilé nabýti formální právní moci a může proto bráno býti v odpor opravným prostředkem kdykoli podaným, není správný. Zákon z 21. července 1914 v odst. 1. § 1 stanovil všeobecně lhůtu, v níž opravné prostředky proti rozhodnutím samosprávných úřadů s právním účinkem mohou býti podávány. Kdyby byl zákon, jenž generelně upravuje, lhůty k opravným prostředkům v řízení před samosprávnými úřady, chtěl z předpisu § 1/1 vyjmouti opravné prostředky podávané proti rozhodnutím neopatřeným právním poučením o lhůtě rekursní, nebo zvláštn' opravný prostředek normovaný v § 3, odst. 4, byl by tak musil učiniti předpisem zvláštním. který by takovou výjimku ze všeobecné normy § 1, odst. 1 výslovně stanovil. Takového výjimečného předpisu však v zákoně není, a dlužno proto všeobecné ustanovení odst. 1 § 1 vztahovati i na opravné prostředky proti rozhodnutím, jež právním poučením opatřena nejsou, resp. i na opravný prostředek daný v § 3, odst. 4.Jest ovšem pravda, že strana, jíž se právního poučení nedostalo, jest i přes opravný prostředek daný jí v odst. 4 § 3 vzhledem k tomu, že tento je vázán na určitou lhůtu, v jisté nevýhodě proti straně úřadem řádně poučené, a to potud, že nepříznivé důsledky úředního opomenutí ji stihnou, když nepodá rekurs ve lhůtě § 1, odst. 1. Ale právní řád nechrání a podle povahy věci nemůže chrániti procesních stran všeobecně proti škodlivým důsledkům, které jim mohou vzniknouti z neznalosti práva; ochrana taková vyžaduje výslovného positivního předpisu. Zákon z 21. července 1914 uznává pak předpisem § 3, odst. 2 a 3 jediný důvod za tak závažný, aby vyloučil nepříznivé procesní důsledky nezachování náležitostí opravného prostředku, totiž ten, když strana nesprávným poučením právním byla ohledně náležitostí opravného prostředku úřadem uvedena v omyl. Poněvadž jiného zvláštního předpisu v tom směru v zákoně není, nelze z něho a ani ze všeobecných zásad právních dovoditi, že by strana byla ochráněna proti následkům neznalosti zákona i tehdy, když úřad v omyl ji neuvedl, nýbrž toliko opomenul právní poučení dáti jí vůbec.Aplikují-li se výsledky předchozích úvah na konkrétní případ, podává se tento důsledek:Usnesení městské rady z 21. dubna 1921 č. — nebylo st-lem vůbec naříkáno a usnesení z 24. srpna 1921, intim. 6. září 1921 č. — teprve po uplynutí zákonné 14denní lhůty. Obě usnesení nabyla tedy proti st-li právní moci, a obecní zastupitelstvo usnesením z 20. října 1921 právem proto rekurs proti usnesení městské rady z 24. srpna 1921 odmítlo jako opožděný, a městská rada výměrem z 8. listopadu 1921 správně odepřela vydati st-li nový, právním poučením opatřený intimát obou výše uvedených, již pravomocných usnesení městské rady.Nař. rozhodnutí odpovídá tudíž zákonu, pročež bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.