Č. 1755.

Čelední věci (Slovensko): Rozhodování o náhradních nárocích hospodářských čeledínů pro bezdůvodné propuštění ze služby náleží, když nárok převyšuje 100 K, soudům (§ 62 zák. čl. XLV : 1907).
(Nález ze dne 15. prosince 1922 č. 19257.) Věc: S-ká banka, akciová společnost v S. (adv. Dr. Fr. Březina z Prahy) proti ministerstvu zemědělství, exposituře v Bratislavě, stran nároků ze služebního poměru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Josef B. vznesl u hlavního služného v Turč. Sv. Martině žalobu na stěžující si společnost, jíž domáhal se náhrady za to, že byl, jak tvrdí, dne 1. listopadu 1920 jako hospodářský sluha beze vší příčiny a bez náležité výpovědi propuštěn. Požadovanou náhradu ocenil sám na 1600 K. Hlavní služný provedl sám ve věci šetření se stranami, prohlásil se však po té za nepříslušného ve věci rozhodovati a odkázal B-e, aby se domáhal uznání svého, nároku na okresním soudě. Župan turčanské župy rozhodnutím ze dne 4. března 1921 č. — k odvolám J. B. onen výrok I. stolice zrušil a prohlásil hlavního župana za kompetentního.
Odvolání S-ské banky z tohoto rozhodnutí pak žal. úřad zamítl a to pokud se týče otázky kompetence k rozřešení vzneseného sporu s odůvodněním, že nepříslušnost administrativních úřadů nelze vyvozovati z ustanovení §§ 62 a 63 zák čl. XLV/1907, »poněvadž požadavek náhrady mzdových požitků při neoprávněném propuštění (§ 48) za nedodrženou lhůtu výpovědní nelze považovati za náhradu škody ve smyslu §§ 62 a 63 cit. zák. článku a jsou k rozhodování o těchto nárocích příslušné administrativně vrchnosti i když přesahuje částku 100 K«.
Nss rozhoduje o stížnosti S-skou bankou do rozhodnutí III. stolice podané, musil nejprve zkoumati důvodnost námitky stížnosti popírající příslušnost administrativních úřadů rozhodovati věcně ve sporu svrchu označeném.
V té příčině pak shledal, že právní názor žal. úřadu, uznávající správní úřady k rozhodování takovému za příslušné, nemá v zákoně opory.
Zákonný čl. XLV z r. 1907 vstoupil podle § 69, pokud jde o právní poměry mezi hospodářem a hospodářskými čeledíny (»medzi gazdou a gazdovskými — vonkajšími sluhami«) na místo zák. čl. XIII. z r. 1876 a jest tedy i daný případ — ježto mezi stranami není o tom sporu, že o takový právní poměr jde — posuzovati podle zák. či. prve citovaného. Tento, zák. čl. přikazuje v § 62 řízení ve věcech tímto zákonem upravených působnosti úřadů správních tam vyjmenovaných a tuto jejich příslušnost vztahuje zvláštním výslovným ustanovením také na rozhodování o náhradních nárocích, které na osobu 100 K nepřevyšují. Výslovný předpis § 63 pak rozhodování ve věcech náhrady převyšující na osobu 100 K vyhrazuje soudům.
Nárok J. B-e. jenž dal podnět k nař. rozhodnutí, opíral se o tvrzení, že jako hospodářský čeledín byl neoprávněně ze služby propuštěn. Jde tedy zjevně o případ, na nějž přiléhá ustanovení § 48 uved. zák. článku, podle něhož použíti jest na případy neoprávněného propuštění sluhy (čeledína) obdobně § 17.
Že tento § upravuje také nároky náhradní mezi hospodářem a čeledínem, jest podle obsahu jeho odst. 1 a 2 mimo veškeru pochybnost, jest však mimo to i výslovně naznačeno v odst. 3, jenž v patrné souvislosti a v souhlase s obsahem předcházejících dvou odstavců rozeznává trojí způsob zakročení pro porušeni závazků ze služebního poměru, t. j. potrestání podle § 57, povinnost k náhradě škody a přímé donucení. Že by však na nároky náhradní podle těchto ustanovení předpisy kompetenční §§ 62 a 63 neplatily, nýbrž, že by o nich rozhodovaly úřady administrativní bez rozdílu i když převyšují sumu 100 K, ze znění zákona nikterak vyvoditi nelze. Kompetenční předpis §§ 62 a 63, týkající se náhradních nároků, jest zcela jasný; právě tak jasného předpisu bylo by třeba, aby ze zásady v oněch paragrafech vyslovené stanovena byla výjimka. Takového výjimečného předpisu však zákon neobsahuje.
Jestliže tedy žal. úřad uznal administrativní úřady za příslušné rozhodovati o náhradním nároku J. B., nesporně 100 K převyšujícím, založil svůj výrok na nesprávném názoru právním a nař. rozhodnuli musilo býti zrušiti jako nezákonné, aniž měl nss možnost zabývati se ostatními námitkami stížnosti, týkajícími se oprávněnosti sporného nároku jmenovaného čeledína.

Citace:

č. 1755. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 607-609.