Č. 1596.

Vyučování: I. Právní povaha university. — II. Příslušnosti, které řády rigorosní přikazují sboru profesorskému co do organisace rigorosních zkoušek, jsou pouhé příslušnosti státního úřadu správního bez všelikého příměsku práv subjektivních. Vykonávaje tuto příslušnost, neužívá tedy sbor profesorský svých nebo fakultních práv, nýbrž plní prostě svou úřední funkci a svou služební povinnost.
(Nález ze dne 24. října 1922 č. 15040.)
Věc: Profesorský sbor a lékařská fakulta university Karlovy v Praze (adv. Dr. A. Schauer z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (min. taj. F. Havelka — za zúčastněnou stranu Dr. K. W. adv. Dr. V. Bouček z Prahy) stran ustanovení řádného profesora Dra Karla W. examinátorem pro anatomii.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Profesorský sbor lékařské fakulty university Karlovy usnesl se dno 27. ledna 1921 navrhnouti ministerstvu školství, aby odný profesor anatomie MUDr. Karel W., který dle učebního příkazu svého jmenovacího dekretu koná přednášky a cvičení z topografické anatomie, byl ve smyslu § 21 rigor. řádu ze dne 14. dubna 1903 č. 102 ř. z. ustanoven mimořádným examinátorem anatomie a tak řádného examinátora tohoto oberu, řádného profesora anatomie MUDra Jana J. podle potřeby zastupoval. Ministerstvo školství výnosem z 26. října 1921 č. — zpravilo děkanát fakulty, že návrhu tomu vyhověti nemůže, protože prof. W. ve smyslu ustanovení odst. 1. a 3. § 20 cit. rigorosního řádu má právo zkoušeti při rigorosech anatomii jako řádný examinátor alternativně s profesorem J. Ustanovení § 20 rigor. řádu nelze po názoru ministerstva vykládati tak, že řádným examinátorem může býti pouze řádný profesor, který učí zkušebnímu předmětu podle osnovy doporučené instrukcí, jež byla vydána k rigorosnímu řádu výnosem bývalého ministerstva kultu a vyučování z 8. května 1903 č. 15345. Nelze také důvodně bráti v pochybnost, že profesor W. vykonávaje svoji učitelskou povinnost stanovenou jeho jmenovacím dekretem z října 1918 č. —, skutečně učí anatomii ve smyslu § 20, odst. 1. rigorosního řádu. Dlužno tudíž profesoru W. přiznati právo alterujícího examinátora anatomie při rigorosech.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto výnosu nss veden byl těmito úvahami:
I. Stížnost jest podána a podepsána »lékařskou fakultou university Karlovy, resp. profesorským sborem«.
Slušelo především vyšetřiti právní postavení fakulty a pak ovšem také sboru profesorského.
Ježto však fakulta je dle § 1 zákona ze dne 27. dubna 1873 o organisaci úřadů universitních »oddělením« university, bylo nutno vyšetřiti i právní povahu university dle platného práva.
Universita jako útvar právní muže však býti zařaděna jen do řady útvarů právních, jejichž krajním článkem na jedné straně jest ryzí ústav státní a protilehlým krajním článkem ryzí korporace samosprávná. Tam pouhé zařízení státní, pouhá bezsubjektní statio ficsi, pouhý způsob a prostředek státní činnosti správní, zde samostatná osobnost právní s vlastními právy a povinnostmi, zejména s právem na určitý kus správy veřejné, kteréžto právo znamená i vůči správě státní právní hranici pro všelikou její ingerenci. Tam orgány universitní pouhé orgány ústavu státního, tedy orgány státu samého v poměru služební podřízenosti vůči státní správě' vyučovací, takže všeliká jejich působnost vyplňuje obsah jejich povinností služebních. Zde orgány právního subjektu od státu odlišného a představitelé subjektu na venek, kteří proti každému bezprávnému zásahu do korporační samosprávy, byť zásah tento vycházel i od správy státní, mohou domáhati se ochrany právní všemi prostředky, které právní řád na ochranu práv poskytuje.
Určiti, ke kterému z těchto dvou protilehlých typů university v našem státě náležejí, či představují-li některý střední článek řady svrchu vymezeré nebo snad útvar hybridní, který ukazuje s jedné strany tvářnost ústavu státního, s druhé strany však vlastnosti korporace samosprávné, a které jsou to stránky, v nichž řídí se právem ústavu státního a v nichž řídí se právem korporace samosprávné, není možno jinak, než z celého souboru positivních předpisů o universitách, jak naším zákonodárstvím z právního řádu rakouského byly převzaty a pozměněny. Zákony tyto nepodávají však celistvé a jednotné úpravy, jakou novodobé zákonodárství přineslo jiné instituci původu rovněž dávnověkého, obci a městu, postavivši obec zřízením komunálním', počínajíc prozatímním obecním zákonem z roku 1849, na zcela nový základ právní a odstranivši staré právo beze zbytku, a to aspoň formálně i tam, kde některý starý institut právní, jako na př. obecní statek, materielně v platnosti zachovalo. Novodobé normy o universitách nepostihují takovýmto vyčerpávajícím způsobem všech stránek právního položení universit ve státě. Úprava novější nepokryla vždy celou rozlohu staršího řádu právního spodnější vrstvy dějinného vývoje přečnívají rozsah úprav novějších a nezbývá proto, než vážiti poznání této instituce i z oněch pozůstatků minulých epoch právního vývoje, jež derogující úpravou novější nebyly odklizeny, a sestrojiti z těchto pozůstatků práva starého a z norem práva nového soustavný celek platného práva universit.
II. Sahajíc svým původem do XII. století, přijala universita podobu právní, která proto toto období dějin je typická. Je to svobodné sdru- žení, neboť myšlenka sdružení stala se v této době panujícím principem organisačním a zůstala jím potom asi po 300 let (Gierke, Rechtsgeschichte der deutschen Genossenschaft str. 296 a násl. a 437 a násl.). Universita středověká byla svobodná a samostatná korporace učených a učících se, universitas doctorum et scholarium. Obě nejstarší, boloňská a pařížská, vznikly tím způsobem, že nějaký počet vynikajících učenců, kteří pojednávali o některých oborech vědních, podle methody tehdy nové a požadavkům doby přiměřené, shromažďovali kolem sebe trvale kruh žáků, a že během doby žáci a učitelé v jednom místě takto shromáždění semknuli se v korporaci (Hinschius, System des katholischen Kirchenrechtes IV., str. 640, a dále Gierke, 1. c. str. 437). Zajisté podléhaly university v některých vztazích vlivu a dozoru stolice papežské i moci zeměpanské, nicméně nestaly se korporacemi nebo ústavy do církevního organismu, nebo do státního organismu právně včleněnými (Hinschius, 1. c. 655, srov. Tomek, Děje university Pražské, str. 32), nýbrž byly a zůstaly ve středověku napořád korporací, jež »vedle práva veřejně učiti má svou autonomii, své soudnictví i samosprávu, určujíc svobodně svou vlastní organisaci. vqlíc sobě svobodně své představené a své orgány, přijímajíc a vylučujíc svobodně své členy, korporací způsobilou k právům majetkovým i k právním jednáním práva občanského« (Gierke, 1. c. 438).
Není důvodu pochybovati, že historické university bývalého Rakouska, zejména pak jediná historická universita našeho státu, universita Karlova, nelišily se podstatně od typu právě charakterisovaného. Vždyť v Zlaté bulle z roku 1348 Karel IV. výslovně uděluje svému založení Privilegia Immunitates et Libertates ommes, quibus, tam in Parisiensi, quam Bononiensi, studiis Doctores et Scholares, uti et gaudere šunt soliti omnibus et singulis. Zakladatel po;staral se, »aby učení ve všech fakultách mohlo býti zahájeno a aby opatření hmotné nebylo závadou«, »ponechav jinak organisaci učení přirozenému vývoji«, neboť dle jeho úmyslu měli »vnitřní zařízení universitě dáti teprve ti, kdo, na ni přišli, kdo učenou korporaci při ní vytvořili« (Novotný, Universita Karlova v minulosti, str. 9 a 10, Tomek, Děje university Pražské, str. 16). Universita Karlova vskutku také zřetelně svou povahu korporační projevovala, používajíc nejednou svého práva, statuty určovati svou organisaci a dávati si řád vyučovací, volíc pravidelně svého rektora, později i děkana, vykonávajíc — rektorem a jeho radou — soud nad členy university atd. (Tomek, 1. c. str. 19, 24, 28 a j.. Novotný 1. c. str. 10, 19, 23, 30, 32 a jiné). Ovšem také udílela od «počátku grady akademické, byť v důsledku zvláštního postavení církve ve středověku na základě licence, udílené hodnostářem církevním, arcibiskupem Pražským (Hinschius, 1. c. 541 a násl., Tomek, 1. c. 32, Novotný, 1. c. str. 28), udílejíc takto s hcdnosií mistrovskou podobně jako středověké cechy i plné členství v universitní korporaci (Gierke, 1. c. 438). Korporační myšlenka pronikala zřízení universitní do té míry, že i fakulty jeví vlastnosti korporace v některých vztazích samostatné (Tomek, 1. c. str. 31 a násl.).
Trvalou a hlubokou proměnu ve zřízení universitním uskutečnil vzrůstající stát zeměpanský. Jeho princip organisační byl zcela jiný nežli korporační myšlenka středověku. Je to princip vrchnostenské moci zeměpanské, jenž vítězně překonávaje překážky stavovského zřízení spěl nezastavitelně k zeměpanskému absolutismu. V pohnutých osudech university Karlovy, od 23. února 1654 sjednocené university Karlo-Ferdinandovy, je to zejména dekret Ferdinanda III., z 8. července 1654, zavádějící v superintendentu jakýsi policejní dozor zeměpanský nad universitou (Novotný, 1. c. 58), který zahajuje početnou řadu zeměpanských aktů, právní podobu university přetvořujících. Studijní řády a četné dekrety z doby Tereziánské (z roku 1752, 1754) značí asi vyvrcholení tohoto vývoje, k němuž po krátkém odklonu Leopoldinském (v konsensu studijním 1791—1802) vrátil se studijní řád Františkův z r. 1802, zakončiv vývoj university ze středověké korporace ke státnímu ústavu vyučovacímu.
Dosáhnuv plné své síly, měl policejní stát pro universitu v podstatě jen jediné hledisko. Rozpoznal v ní zařízení obzvláště způsobilé, aby sloužilo zájmům státu (»um rechtschaffene und in ihrer Art geschickte und nůtzliche Staatsburger heranzuziehen«, dekret spojené dvorské kanceláře z 8. srpna 1808, zákony Františka II. XXV. č. 11). Toto poznání musilo vésti přímo k státnímu regálu vyučovacímu (Gierke, 1. c. 874), a nedospěla-li rakouská technika zákonodárná k formuli pruského Landrechtu: »Universitáten sind Veranstaltungen des Staates« (§ 1, II. 12 A. L. R.), vyjadřuje citovaný dekret dvorské kanceláře z roku 1808 o regulaci university Krakovské výmluvně vedoucí myšlenku policejního absolutismu, že vyučování jest věcí státu. »Obor vědecký, řízení studií, jakož i dohled na úspěch a mravnost profesorů i žáků, jest na každé fakultě věcí direktora, který v těchto záležitostech direkterských má se obraceti bezprostředně na nadřízený úřad zemský a od něho přijímati nařízení«. A všeobecná instrukce pro studijní direktory, vydaná dekretem studijní komise dvorské z 28. ledna 1809, Sb. č. 193 (česká provinciální sb. zák. z r. 1840, č. 119), vymezuje působnost studijního direktora, správního úředníka zeměpanského na universitě nijak, na vyšších úřadech zeměpanských úplně závislého, těmito slovy: »Studijní direktoři, jmenovaní Jeho Veličenstvem, pečují pospolu o rozkvět studií vůbec a každý z nich zvláště o studia onoho oboru, kterýž je mu svěřeno říditi a naň dozírati. Jejich pravomoc úřední vztahuje se tedy na studia vůbec a na odvětví jednoho z oborů studijních zvláště, na profesory a žáky jejich oddělení a na fakultu, jejímž jest direktor současně i presidentem«.
Fakulty universitní staly se vyššími odděleními studijními (höhere Studienabteilungen). Z učících členů korporace stali se úředníci státní, vykonávající »úřad učitelský« zeměpánem jim svěřený. Byli zeměpánem jmenováni na základě konkursu za účasti studijního direktora, za účasti nepoměrně vlivnější, nežli byla dobrá zdání podávaná o kandidátu úřadu fakultními profesory. Obsah jejich služební povinnosti, zejména i obsah látky učební byl přesně vymezen instrukcemi, a to instrukcemi direktoru adresovanými, schválenými učebnicemi neb censurovanými sešity přednáškovými. jichž profesor přísně se musil držeti, podléhaje v tom stálému dohledu direktorovu, stejně jako mu podléhal i co do formy a způsobu svých přednášek. Místo samosprávy universitní zaujalo všestranné řízení úřednickým direkorem od disciplinární moci nad profesory a žáky počínaje až do vydávání absolutorií a vysvědčení fakultních, na nichž (dekret studijní komise dvorské z 29. ledna 1831, dvorské čís. 360, čes. prov. sb. zákonů z r. 1834, č. 267, a z r. 1838, č. 56) i pečeť fakultní musila ustoupiti pečeti direktorské. Přečetná ustanovení dekretů studijní komise dvorské ukazují, že ve všech věcech s vyučováním souvislých stali se profesoři ryzími orgány státními, docela stejně jako jím byl úřednický direktor studijní jim v čele postavený.
Než z ni policejní stát nevyhladil všech stop korporační minulosti uni- versit. Fakulta skládala se nejenom z úřednických profesorů, nýbrž (dvorní dekret z 12. prosince 1760, Kostetzky, System der polit. Qesetze, sv. VIII., § 7) členy jejími mohli se (v Praze a ve Vídni) státi všichni, kdož na té které universitě dosáhli gradům doctoratus a za přivtělení k fakultě žádali nabývajíce tak na fakultě jus voti et suffragii. Nedotčeno zůstalo právo university voliti rektora a právo fakult voliti děkana, třebaže z volitelnosti již v době tereziánské vyloučeni byli právě učící profesoři. Zachována byla též instituce senátu akademického, třebaže v n|ěm vedle volených děkanů a rektorů zasedali i studijní direktoři fakult. Ani stát policejní neodňal universitám, ba ani fakultám historického jejich majetku, přiznávaje jim napořád povahu subjektů práv majetkových (sr. Kostetzky, 1. c, str. 88). I promoce doktorské uznávány byly jako akt universitní (zugleich ein Universitátsakt), jehož měli se i děkan fakultní i rektor účastniti (dvorský dekret z 23. července 1794, dvorské číslo 941, Jaksch, Gesetzlexikon VI., str. 192). Uznání korporační povahy university dlužno pravděpodobně viděti i v tom, že byla povýšena mezi stavy zemské, a to nikoli snad na základě jejího majetku pozemkového, jak domníval se Herbst (Das juridische Doctorenkollegium in Prag, str. 29), nýbrž prostě jako, universita, neboť jak dle dvorského dekretu z 3. února 1791 (zákony Leopolda II., str. 66), tak zejména dekrety dvorské kanceláře z 25. února 1846, číslo dvorské 6694 (prov. sb. zák. z r. 1846, č. 93), bylo místo ve sněmu zemském universitám, a to universitě pražské dvorským dekretem posléze zmíněným na základě usnesení pánů stavů z 10. dubna 1845, přiznáno zcela bezpodmínečně, universita jako taková byla uznána za ústav zemský a dočasný rektor magnificus jako její representant ve sněmovně zemské. I jiné doklady positivní lze uvésti, jako na př. justiční dekret dvorský z 9. února 1827, Sb. č. 459, čes. prov. sb. zák. z r. 1827, č. 66, v němž mluví se výslovně o členech university z universitní korporace vystupujících (die aus der Korperschaft ausgetreten sind), nebo instrukce pro syndika universitního z 18. ledna 1818 (Jaksch, Gesetzlexikon, sv. X., str. 424 a násl.), kdež ukládá se tomuto úředníku universitnímu, akademickým senátem jmenovanému a guberniem potvrzovanému, za povinnost, aby opatroval privilegia universitní. Privilegiemi jsou však patrně míněny starší výsady universitě zeměpánem udělené, nezrušená dosud privilegia et immunitates, Privilegien und Befreiungen. I o nich mluví § 13 ob. zák. obč., stavě je na roven ostatním (subjektivním) právům. (Sr. Krasnopolski, Mischler-Ulbrich, Staatsworterbuch, 2. vyd., 3. sv., str. 998 a n.). Tato však předpokládají způsobilého nositele, kterým mohla tu býti právě jen
universita jako korporace. Že nevymizelo středověké pojetí university
jako korporace úplně, vysvítá i z dvorského dekretu ze dne 17. listopadu
r. 1808 o požadované, avšak nepovolené vysoké škole židovské,
kdež se tato charakterisuje als eine eigene Rechtsversammlung ven
Religionslehrern, welche nach Art einer hohen Schule lehren, prüfen und
sich darin eigene Verfassungen bilden soll (Jaksch 1. c, sv. X., str. 422).
V těchto předpisech rýsuje se velmi zřetelně hranice mezi tím, co policejní stát z obsahu života universitního zabral pro svůj ústav vyučovací a co ponechal jako kusý zbytek zřízení korporačního. Tato hraničná čára vystupuje zejména určitě již v »ustanoveních« o právech a úřadování děkanů čtyř fakult university pražské, dekretem dvorské kanceláře z 23. června 1794, č. 941 (Jaksch 1. c. VI., str. 192) schválených (zejm. § 2 »Zu den Fakultäten gehören keine eigentlich die Studien und das wissenschaftliche Fach betrefenden Qegenstande, sondern die müssen lediglich in den Lehrerversammlungen behandelt werden«). Podobně v citovaném dekretu z 8. srpna 1808 o regulaci university krakovské, kde proti oberu vědnému a řízení studií jakožto záležitostem direktorátním kladou se všechny ostatní věci, jež se při universitě vyskytují, zejména ony, které na universitu vůbec se vztahují (welche auf die Universitát im Allgemeinen Bezug haben), (právě citovaná »ustanovení« uvádějí vedle toho i Publico-Politica) a o nichž se stanoví, že náležejí k působnosti senátu akademického nebo konsistoria universitního, kdež zasedali i volení orgánové universitní. Stejně i dotčená již instrukce pro kancelářský personál pražské university z 18. ledna 1818 č. gub. 57783 — Jaksch 1. c. X., str. 424 — rozeznává záležitosti akademického senátu, jež zahrnují Publico-politice a záležitosti c. k. studijních direktorátů, jichž předmětem jsou všechna »odvětví vědecká a vyučování.«
Dopadá tedy na universitu policejního státu výrok Rosinův (Das Recht der offentlichen Genossenschaft, str. 50), že korporační povaha jejich byla zatlačena do pozadí ústavem státním, takže živel, který dle dnešního nazírání právního byl v právní struktuře podružný, vystoupil do popředí, kdežto organismus spolkový přetvořil se v podružný prostředek, jenž měl sloužiti k lepšímu dosažení účelu ústavu státního. Že způsob, jakým policejní stát sám nazíral na strukturu university, není dalek této formace a že policejní stát sám ve své universitě dobře rozeznával dvojí tvářnost, jednou státní ústav vyučovací, po druhé zřízení korporační, je možno jasně poznati na jeho vlastních, účelem universitě příbuzných kreacích, jimž dával organisaci zcela zřejmě dle vzoru university napodobenou. Tak byla medicinsko-chirurgická akademie ve Vídni (Kostetzky, System der politischen Gesetze Bohmens, sv. VIII str. 386) zřízena dílem jako akademie, dílem jako ústav vyučovací. Tato akademie skládala se z různého druhu členů povolaných volbou akademického shromáždění, ovšem s výhradou císařského potvrzení. Jakožto akademie mela požívati co do lékařství chirurgického »stejných práv jako university« dotyčných zemí; i měla z tohoto důvodu (daher) právo svým žákům udíleti grady magistra a doktora chirurgie. Jako ústav vyučovací měla vychovati ranhojiče pro chudinu, podle instrukcí pro jednotlivá odvětví učební vydaných, jimiž i podmínky nabývání gradů akademických byly předepsány. Rovněž Rakouská císařská akademie pro spojená umění výtvarná (Akademie der vereinigten bildenden Künste) měla býti dle statutu patentem ze dne 4. února 1812 potvrzeného (Kostetzky, 1. c. str. 327 a 349) považována jednak za školu umění, jednak za uměleckou společnost. V tomto statutu zřetelně se odlišuje dle Akademie als Lehrkorper od Akademie als Kunstgesellschaft.
Prošedši policejním státem stala se tedy universita v Rakousku nepochybně ústavem státním, neztratila však své korporační povahy úplně, a nelze proto pro obor práva rakouského souhlasiti s O. Mayerem (Deutsches Verwaltungsrecht, II. sv., str. 610), že vedle ústavu státního zbyla tu jen osobnost nadační ku podporování účelu ústavu státního. Neboť obsah korporačního života university byl i dle vlastního nazírání policejního absolutismu rakouského plnější, nežli je pouhá právnická osobnost nadace, která jměním svým ústavu státnímu přisluhuje. Zachovav korporační základnu university, vystřebal policejní stát ze životného obsahu korporace universitní celkem jen to, čeho potřeboval pro svůj regál vyučovací. V tom arci neznal žádných mezí, zasahuje svými reglementy i příjmové zdroje university s ústavem vyučovacím nějak souvislé, jak tomu nasvědčuje na př. dekret studijní komise dvorské ze dne 7. března 1846, dv. č. 1703 (čes. prov. sb. zák. z r. 1846, č. 234), jímž odstraněny byly jisté dávky dle dávného obyčeje do pokladny universitní a do t. zv. cassa peristrctmaíum graduovanými placené.
III. Přerod policejního státu ve stát ústavní byl provázen přeměnami v organisaci správy veřejné. Absolutistický stát nejen zestátnil vše, co bylo v dosahu jeho zájmu a jeho prostředků,, on státní správu také co nejvíce zcentralisoval. Netoliko ji ovládal a řídil z »míst dvorských«, snažil se také vyloučiti co nejúplněji osobnost podřízeného úředníka, učiniv z něho nesamostatný výkonný orgán úřadů dvorských za celý stát mys- lících a každou podrobnost přesně reglementujících (Spiegel: Qesetz und Recht, str. 14, 19 a násl.).
Ani po pádu absolutismu stát se nevzdal a ani nemohl se vzdáti cenrilisace jako organisačního principu správy veřejné, zaváděl však přece do jistých oborů a v jistých mezích také jiný, protichůdný princip organisační. Lze jej úhrnem označiti jako decentralisační. Decentralisováno bylo dvojí cestou: jednak odstátněny některé obory správy veřejné v podobě samosprávy — prozatímní obecní zákon Stadionův r. 1849 představuje tento typus. decentralisace —, jednak uvolňována mechanická závislost nižších článků úřední hierarchie státní na orgánech ústředních. Stát snažil se vychovávati i podřízené úředníky k samostatnosti a získati pro své služby i jejich schopnost (Spiegel 1. c). Nejen celkový ráz »zásad organisačních pro správní úřady politické« z 26. června 1849, č. 295 ř. z. (zejména čl. XIX.) i řada norem z pozdějších let padesátých, jimiž byl pořad instanční omezován a zakončen již v úřadech zemských, je do- kladem tohoto směru (sr. na př. nař. min. vnitra ze 27. října 1859, č, 196 ř. z.).
Do zřízení universit zasáhl stát hned celým souborem předpisů, známých jako reforma Lva hraběte Thuna, tehdejšího ministra kultu a vyučování. Náleží sem zejména t. zv. prozatímní zákon o organisaci úřadů akademických, vyhlášený výnosem ministerským z 30. září 1849, č. 401 ř. z., pak (prozatímní) všeobecná nařízeni o věcech studijních na třech světských fakultách, a prozatímní řád disciplinární, vyhlášený výnosem ministerským z 13. října 1849, č. 416 ř. z., jakož i definitivní) všeobecné nařízení o studiích fakultních (výnos ministerský z 1. října 1850, č. 370 ř. z.) a řada výnosů dalších, jednotlivé otázky upravujících (na př. z 5. listopadu 1857, č. 219 ř. z., a j. v.).
Jakou proměnu způsobila tato reforma v dosavadní právní struktuře university, v jaké podobě a do jaké míry zasáhla ji myšlenka decentralisace, lze poznati z positivných ustanovení uvedených norem a z četných výnosů je vysvětlujících, zvláště jasně však z Nejpoddanějšího přednesení Thunova z 30. září 1849, publikovaného jako třetí příloha ministerského výnosu z 13. října 1849, č. 416 ř. z., v němž ministr zevrubně vyložil cíle a úmysly reformy panovníkem schválené.
Vedoucí myšlenka, na níž reforma universit spočívá (»ein neues Princip, auf welches ihre Einrichtungen zu gründen sind«), jest zásada svobody učení (Lern- und Lehrfreiheit).
Výraz sám vyjadřuje ovšem více, než bylo jím vskutku míněno. Neznamená, že učící smějí si libovolně určovati obsah a předmět svých výkladů a že učící se mohou si libovolně vybírati z toho, co jim vysoké učení předkládá. Prozatímní zákon organisační (§ 15) předpokládá obligátní obory učební, a ponechává-li prozatímní řád studijní z roku 1849 (§ 8) posluchačům svobodu voliti si obory, které chtějí poslouchati, voliti si čas, kdy je chtějí slyšeti, a profesory, u kterých je chtějí slyšeti, stanoví nicméně, že až do definitivního uspořádání zkoušek doktorátních a státních sluší považovati za předpoklad těchto zkoušek studium oněch předmětů učebních, které až dosud byly obligátními učebními obory toho kterého studia fakultního. A brzy potom ministerským výnosem z 2. října 1855, č. 172 ř. z., byla upravena studia právo- a státovědecká velmi podrobným plánem studijním, panovníkem schváleným, a sborům učitelským uloženo za povinnost postarati se o to, aby přednášky byly podle tohoto plánu zařízeny. Stát nadále nařizoval, čemu, t. j. kterým předmě-ům musí býti učeno, a z čeho mají se skládati zkoušky jak státní tak doktorské. Zásada svobody učení, tak slavnostně prohlášená, měla prakticky a především ten smysl, že odstraněn byl policejní dohled na vysoké učení, že odstraněna byla stálá censura přednášek profesorů a dohled na prospěch studujících v podobě zkoušek semestrálních. Tento dohled byl ztělesněn v osobě studijního direktora a zásada svobody učení, jak byla míněna, ovšem vyžadovala, aby tomuto úředníku byly odňaty jeho policejní kompetence. Velká část správní působnosti direktorovy není však k zásadě svobody učení v užším vztahu. V Nejpoddajnějším přednesení Thunově vykládá se sice, že změny organisační jsou jen nutným důsledkem zásady svobody učení. V pravdě šlo o reorganizaci správy universit v duchu decentralisace vedle svobody učení. Proto nebyly jen omezeny kompetence, nýbrž odstraněn i sám úřad studijních direktorů (výnosem z 30. září 1849, č. 401 ř. z., srov. ostatně již výnos z 6. dubna 1848 č. 22 — čes. prov. sb. zák. z r. 1848, č. 79). Kompetence jejich přešla (dle výslovného ustanovení § 6 prov. zákona o organisaci) na děkany fakultní, volené sborem profesorským z jeho středu aneb aspoň z bývalých profesorů. Profesorský sbor stal se úřadem bezprostředně řídicím (§ 4 cit. zák.). Nejvyšším úřadem akademickým jest akademický senát (§ 20), jehož přednostou (Vorstand, § 22) jest rektor volený nepřímo sbory profesorskými z řady fakultních profesorů učících nebo aspoň profesorů bývalých (§ 11). Historické orgány universitní, policejním režimem ze všeho, podstatného vlivu právě na administraci věcí studijních vyloučené, nabyly zase v této administraci téměř výhradně všech bezprostředních kompetencí správních. Kde byla kollegia doktorská, jako v Praze a ve Vídni, zůstala sice nadále ve svazku university (§ 27 a násl.), neměla však míti na věci studijní více vlivu, než který plyne z členství děkana doktorského kollegia ve sboru profesorském, podmíněného vzájemnou účastí děkana sboru profesorského v kollegiu doktorském (§ 30), a ze členství děkanů doktorských v senátě akademickém (§ 31).
Než ze žádného ustanovení reformních předpisu Thunových nelze vyčísti, že měla býti odstraněna služební podřízenost »úřadů akademických« pod ústřední státní správu vyučovací.
Nejen že profesoři universitní zůstali osobně úředníky státními, i nově zavedení soukromí docenti byli učiteli »státem připuštěnými«. Konstituování veškerých úřadů akademických podmíněno byllo potvrzením ministerstva vyučování (§ 13 org. zák.), a když užší volba rektora je bezvýsledná , má rozhodnouti ministerstvo (§ 11 org. zák.). Považoval-li ministr, že zájmům vyučování hrozí vážná ujma z toho, že studia fakultní řídí sbor učitelský, bylo jeho povinností, aby sám ustanovil děkana na dobu z předu určenou a aby vyzbrojil jej plnou mocí, kteréž k řízení fakulty jest zapotřebí (§ 9 org. zák.). Protokoly o všech schůzích sborů profesorských i senátů akademických měly se do osmi dnu předkládati ministerstvu k nahlédnutí (§ 23, odst. 2.) a veškeré pochybné případy měly býti ministerstvu předneseny (§ 23, odst. l.). Děkanovi fakultnímu uloženo za povinnost (§ 19) dozírati na zachovávání všech zákonů a nařízení »studijního oddělení« se týkajících, upozorňovati na závady, vytýkati je a v případě potřeby nejen senátu akademickému, nýbrž i ministerstvu oznamovati. Organisační zákon opětně zdůrazňuje zodpovědnost orgánu akademických, děkana (§ 19), rektora (§ 22), akademického se- nátu (§ 2 prov. řádu disciplinárního), a míní tím zřejmě služební zodpovědnost vůči úřadu ústřednímu. Úřad tento je zásadně nejvyšší stolicí odvolací. Zákon nemluví o tom sice způsobem všeobecným, nýbrž jen v jednotlivých případech §(12, 20), avšak pokud pořad instancí není positivně omezen (i. na př. dle §§ 12, 32 všeob. stud. řádu r. 1850, § 8 zák. org.) rozumělo se to samo sebou (sr. výnos ministerský z 24. listopadu 1849, č. 38 ř. z., bod 6.) a praksí bylo ministerstvo považováno za nejvyšší stolici, odvolací, na př. i v disciplinárních věcech studujících (srov. výnos ministerský z 15. dubna 1877, č. 2542, Beck a Kelle: Die öst. Universitátsgesetze, č. 530). Vyloučení imatrikulovantha posluchače ze všech universit jest ministerstvu výslovně vyhrazeno (§ 14 proz. řádu discipl.).
Potvrzení ministerstva mají zapotřebí jednací řády sborů profesorských (§ 19 org. zák.) a zvláštní řády disciplinární, budou-li pro jednotlivé university vydány (§ 20 proz. řádu discipl.). Definitivní statuty universitní, na něž pomýšlí se v prozatímním zákoně organisačním (§ 25), mohou university jen navrhovati, vydávati je vyhrazeno jest správě státní.
Celkový obraz, který se podává z těchto ustanoveni, jistě není právní podoba samosprávné korporace.
Thunova reforma universitní kontrastuje ostře a vědomě se soudobým a z téhož myšlenkového prostředí vzešlým obecním zákonem Stadiónovým, který zřízením samosprávné korporace jest. Zde stát přijímaje liberální doktrínu doby uložil si vůči »přirozenému« oberu obce omezení do té míry, že dohlíží jen na to, aby obec nejednala proti zákonům (§§ 110 a 111 prozat. zákona obecního), ponechav i povolání orgánů obce bezvýhradně svobodné volbě.
Pravomoc jeho nad universitami jest naproti tomu mnohostranné zasahování téměř do všech věcí universitních, a to nejen všeobecnými regulativy, nýbrž i v mnohých věcech povahy individuelní, povolávání orgánů nevyjímajíc. Je to skutečné řízení, které jen co do stupně, ne co do podstaty liší se od kompetencí bývalé studijní komise dvorské. Positivní předpisy nedávají sebe menší opory pro náhled, že reforma Thunova chtěla vrátit universitě plnou její korporační samosprávu, středověké podobnou, po čemž sice hlasatelé liberalismu (Rotteck-Welcker Staatslexikon, heslo Universitáten) také volali, sami však v úspěch nevěříce.
Není-li v Thunově reformě onoho radikalismu, který v obecním zákoně Stadiónově vedl k odstátnění zřízení komunálního, jež až dotud také jevilo ráz ústavu státního, je duch její konservativní i vůči korporačním pozůstatkům, které universitám i za éry policejní zůstaly zachovány. Organisační zákon z r. 1849 v § 24 výslovně stanoví, že dosavadní zřízení universitní, pokud nebyla zákonem tímto změněna, zůstávají v platnosti. Předpisem tímto jsou i positivně kryta všecka dosud žijící korporační práva university. Reforma Thunova decentralisovati správu vyučovací ve věcech universitních (výnos ministersta kultu a vyučování ze dne 24. listopadu 1849, č. 38 ř. z., mluví o »samostatnosti v rozsáhlé míře«), nechtěla jim však ničeho ubírati. Ve volbě děkana, rektora a senátu akademického dle organisačního zákona z r. 1849 žije dále staré korporační právo fakult universitních voliti své představené a tento historický prvek dává funkci volební i nyní charakter skutečného práva. Reforma nedotýká se nijak práva universit udíleti hodnosti akademické, kteréž i policejní éra uznávala. Zákon uznává výslovně kompetence akademického senátu, plynoucí z privilegií, jež neznamenají zde o nic méně subjektivní práva než v době policejní. Nedotčena zůstala i způsobilost fakult a university k právům majetkovým. I status university jako stavu zemského byl v podobě poměrům odpovídající zachován, projeviv se jako virilní členscví rektora magnifica na směnu zemském podle zřízení zemského z r. 1861. Organisační zákon z roku 1849 výslovně nazývá university pražskou a vídeňskou »společenstvy«, »Gemeinschaften« (§ 27) a v § 1 praví o fakultách, že skládají se ze sboru učitelských a z imatrikulovaných studujících. Provisorní řád disciplinární z téhož roku pokládal v § 6 za nutno zdůrazniti, že studující university nebo fakulty ve svém celku korporací nejsou. Odděliv kolegia doktorská od kolegií profesorských a nakládaje s oněmi zcela zřetelně jako s korporacemi (§ 37 cit. zákona), jež mají právo svoji organisaci měniti, prohlašuje nicméně tato doktorská kolegia za součásti řečených dvou universit. Tato kolegia doktorská byla pak zákonem ze dne 29. dubna 1873, č. 63 ř. z. (§ 23) ze svazku universit úplně vyloučena a zůstala nadále samostatnými korporacemi dle výslovného ustanovení § 24 (bestehen als selbstándige Korporationen fort). Útvar, jehož jedna složka má takto zcela nepochybnou povahu korporace, je sotva možno jako celek chápati jinak než zase jako korporaci.
A pokud i fakulty zachovaly si povahu korporací, nebylo jim z ní reformou Thunovou ani slovem nic uzmuto.
Právní struktura university, kterou dal jí stát policejní, nebyla tedy reformou Thunovou ve svých hlavních rysech změněna. Zůstal státní ústav vyučovací, zůstaly však také dochované složky korporační. Stejně jako v době předbřeznové, stojí státní ústav v popředí, neboť konservativní předpis § 24 organ, zákona z r. 1849 kryje nejen pozůstatky zřízení korporačního, nýbrž i státní ústav. Tento i po roce 1849 stejně jako dříve praevaluje a činí další ústupky korporaci, jen pokud nové zákony dělící hranici ve prospěch korporace posunuly. To se stalo reformou Thunovou v podstatě jen potud, že historické korporační orgány byly včleněny do správy ústavu státního a že dostalo se jim kompetencí, ovšem jen kompetencí orgánů státních, upravených sice v duchu decentralisace, ale bez odstátnění a bez újmy státněorgánní jejich povahy. Výnos ministerstva kultu a vyučování z 5. července 1851 (Beck a Kelle: Osterreichische Universitätsgesetze, č. 366) výmluvně dosvědčuje, že »větší svoboda« přiznaná úřadům akademickým (»die den akademischen Behörden zugestandene gröBere Freiheit«) znamená jen onu formu decentralisace, která podřízeným orgánům státním poskytuje větší volnost pohybu, snažíc se vychovati je k samostatnosti a získati pro stát jejich osobnost, avšak bez uvolnění jejich služební podřízenosti.
IV. Ani pozdější zákonodárství rakouské nezměnilo v celku podobu právní, v jaké universita vyšla z reformy Thunovy.
Zákon z 25. května 1868, č. 48 ř. z., o poměru školy k církvi, jen ještě zdůraznil ráz university jako ústavu státního a správu její jako správu státní.
Ustanovili v § 1 výslovně, že nejvyšší řízení a dohled na veškeré vychovávání a vyučování přísluší státu, a v § 9 že toto řízení a dohled vykonává ministerstvo vyučování. Tedy nikoli pouhý dohled jako nad samosprávou obcí, nýbrž i řízení (Leitung), což znamená přímé zasahování do správy vyučovací, které nechybí ani ve školství nižšího řádu, třeba že pro ně byly zřízeny dle svrchu citovaného zákona říšského a dle zemských zákonů o dozoru ke školám zvláštní kolegiální úřady správní, organisované z části způsobem zastupitelským (srov. na příklad §§ 11, odst. 1, § 26, č. 3, § 46 a j. čes. zem. zák. ze 24. února 1873, č. 17 z. z.). Než i tyto úřady školské, nevyjín.ajíc ani úřad nejnižšího stupně, místní školní radu, složení ryze zastupitelského, slušelo považovati, pokud jednaly ve funkci úřadů školských, za pouhé úřady, vyšším úřadům školským nejen instančně, nýbrž i služebně podřízené (srov. nálezy Budw. A 7662, 8079 a j. Bohuslav 670 a Hoetzel: Strany v rak. řízení správním, str. 159), a aspoň vyšší články soustavy (počínajíc okresní radou školní) byly považovány přímo za školské úřady státní (srov. nález Budw. 14933, A 7111 a j.) ačkoli ústavy vyučovací (j. školy obecné a měšťanské), jejich dohledu a řízení podrobené, vůbec nelze nazvati ústavy státními.
Již tento zásadní poměr státu k veřejnému vyučování, zákony tak zřetelně vyjádřený, nutí, pokud opak není nepochybný, považovati orgány veřejný ústav vyučovací spravující za školský úřad státní, a to tím spíše, když jde o ústav, který jako právě univesrity, jest státem skoro výlučně vydržován a ostatně i positivně nejednou přímo jako státní ústav vyučovací (Staatslehranstalten, staatliche Lehranstalten) označen. (Srovn. na příklad zákon z 9. dubna 1870, č. 47 ř. z., zák. z 31. prosince 1896. č. 8 ř. z. z r. 1897.)
Zákon ze dne 27. dubna 1873, č. 63 ř. z., týká se jen organisace úřadů akademických. Ostatní podstatné kusy práva universit, jako všeobecný řád studijní z r. 1850 (č. 370 ř. z.) a řád disciplinární z r. 1849, nebyly jím vůbec dotčeny. Avšak i ustanovení organisačního zákona z r. 1849 přešla do nového zákona z valné části beze změny anebo aspoň beze změn podstatných.
Složení úřadů akademických změněno bylo jen potud, že akademický senát byl rozšířen o jednoho člena z každého sboru profesorského (§ 9), a na druhé straně ovšem i potud, že doktorská kolegia (v Praze a ve Vídni), nyní úplně vyloučená ze svazku university, ztratila zastoupení jak v akademickém senátu (§ 23), tak ve sborech profesorských.
Konstituování úřadů akademických zůstalo i na dále podmíněno potvrzením ministrovým (§ 12). Nemá valného významu, že při bezvýsledné užší volbě rektora místo ministra má nyní rozhodnouti los (§ 10). O oprávnění ministrově, ustanoviti děkana-gerenta (§ 9 zák. z r. 1849), nemá zákon z r. 1873 již žádné zmínky. Než z materialií (správa výboru panské sněmovny, sv. VII., příl. 136) vychází, že ustanovení toto jen z té příčiny nebylo ze staršího zákona převzato, poněvadž opatření takové pokládáno bylo za samozřejmou povinnost, ministrovu. Z téhož důvodu škrtnuto také obdobné ustanovení § 32 vládní osnovy o právu, resp. povinnosti ministrově dosaditi za podobných okolností rektora.
Stejně jako dle zákona z r. 1849 jest nyní děkan povinen shledané závady oznamovati ministru (§ 18). Bezprostřední kompetence ministra jest dokonce potud rozšířena, že přímo jemu — a nikoli jako dosud akademickému senátu — má děkan předkládati případy, když domnívá se, že nemohl by za výkon usnesení sboru odpovídati (§ 18, odst. 2., a § 19 zákona z r. 1849).
Není sice již třeba předkládati ministerstvu všecky protokoly o schůzích sboru profesorského a senátu akademického, nýbrž jen v jediném případě (§ 17), avšak v těchže případech, jako bylo dosud, zůstal ministr zásadně nejvyšší stolicí rozhodovací, a stejně jako dříve potřebují jeho potvrzení jednací řády sborů profesorských a nyní také jednací řády senátů akademických (§ 22).
Většina ustanovení nového zákona kryje se téměř doslovně se zákonem starším (§§ 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 15, 16, 19, 20, 21). Kompetencím sboru profesorského dostalo se (v § 14) úpravy podrobnější a přesnější, která se od zákona z roku 1849 jen ve dvou bodech podstatněji odchyluje.
Předně nový zákon (§ 14, č. 4) přiznává fakultě verbis expressis kompetenci »udíleti doktorát pod autoritou university«, kterýžto slovní obrat dává této kompetenci určitější zabarvení »práva« udíleti grady akademické, tedy onoho práva, jež nejen v dávnější historii, nýbrž i za policejního režimu uznáváno bylo za právo universitní korporace.
V § 14, č. 4 mluví se však také výslovně o »právu« fakulty činiti ministerstvu návrhy na obsazení profesur. Není zajisté snadno vykládati tento výraz »právo« jinak, než podle jeho vlastního smyslu, tedy ve smyslu skutečného subjektivního práva fakulty, když je ho použito v zákoně z r. 1873, vydaném po státním základním zákoně z 21. prosince 1867, č. 144 ř. z., o moci soudcovské, kde v čl. 15, odst. 2., přislibuje se právům subjektivním i ochrana soudní, a když je ho použito se vztahem k universitě, která ať již jako celek, ať ve fakultách jako svých součástkách, představuje subjekt právní a tedy způsobilého příjemce nových práv subjektivních Dá-li se s pojmem »práva návrhu« srovnati prakse, která nedbajíc návrhu fakulty, ano i bez návrhu profesory jmenovala, není třeba za dnešního stavu zákonodárství blíže zkoumati, neboť zákon ze dne 13. února 1919, č. 79 Sb. z. a n. (§ 1) v souvislosti s nezrušeným § 14, č. 1., zákona z r. 1873, sotva dopouští výklad jiný, než že jmenování profesora universitního, pro nějž se nevyslovily ani dvě pětiny všech členů sboru profesorského, bylo by nejen objektivně nezákonné, nýbrž porušovalo by i subjektivní právo fakulty, a kdyby této nebylo lze přiznati vlastní osobnosti, tož university, jejíž osobnost by pak za fakultou stála a skrze ni se projevovala.
Leč i kdyby nebylo možno žádný z obou dotčených bodů § 14 organisačního zákona z roku 1873 vykládati ani jako uznání ani jako rozšíření korporačních práv university, pokud se týče fakulty, nelze v zákoně tomto nic nalézti, čím by se universitě ubíralo z oněch pozůstatků jejích práv korporačních, jež přežily éru policejní a jež i zákon z roku 1849 zachoval. Je pravda, že nový zákon již neopakuje ustanovení § 24 zákona z roku 1849, podle něhož »dosavadní zařízení universitní«, pokud nebyla tímto zákonem změněna, zůstávají nadále v platnosti. Ale z toho nedá se ještě vyvozovati, že se tato »dosavadní zařízení universitní« novým zákonem eo ipso zrušují, zejména uváží-li se, že i zákon z roku 1875 v § 19, stejně jako zákon z roku 1849 v § 20, mezi zdroji působnosti senátu akademického výslovně uvádí i privilegia, jež dle svého pojmu zakládají práva subjektivní, předpokládajíce existenci právního subjektu, jímž zde nemůže býti nikdo jiný než právě korporace universitní. Plným právem mohl tedy říci Mischler (Mischler-Ulbrich: Ost. Staatsworterbuch 2., vyd. IV., str. 652), že zákon z roku 1875 nezměnil právní podoby universit (»schafft... keinen neuen Zustand«), takže universita zachovala svou dosavadní dvojí tvářnost (Doppelcharakter, Mischler 1. c), jednak jako korporace, jednak jako státní ústav, třeba že hranice vzájemné sféry oddělující byla rozšířením práv korporačních poněkud posunuta ve prospěch korporace.
Právě proto zůstal však jádrem instituce státní ústav, který má se ke korporaci jako pravidlo k výjimce. V tomto smyslu také prakse i v době konstituční na university nazírala, jak dosvědčuje forma i obsah velmi četných aktů vládních, jimiž do věcí universitních bylo zasahováno, přes to, že základní zákon z 26. prosince 1867, č. 141 ř. z., v § 11, lit. i), zákonodárství o universitách vyhradil radě říšské, a přes to, že zákonodárce nedal k těmto aktům vládním žádného zmocnění (§ 11 základ, zákona č. 145 ř. z.).
Tak byla zejména úprava zkoušek doktorských tou měrou považována za věc státního ústavu vyučovacího, že rigorosní řády obsaženy jsou v pouhých nařízeních vládních, jako na příklad v min. nařízeních z 15. dubna 1872, č. 57 ř. z., z 16. března 1899, č. 57 ř. z., z 21. prosince 1899, č. 271 ř. z., ze 14. listopadu 1903, č. 102 ř. z., na základě nejvyššího rozhodnutí vydaných, studijní a zkušební řád pharmaceutský dokonce v pouhém »výnosu« ministerském ze dne 16. prosince 1889, č. 200 ř. z., rigorosní řád pro řecko-východní theologickou fakultu černovickou ve výnosu ministerském z 29. dubna 1879, č. 5566 (Beck a Kelle 1. c. č. 628), sice na základě nejvyššího rozhodnutí vydaném, avšak v říšském zákoníku ani nepublikovaném. Totéž platí o výnosu z 8. března r. 1902, č. 562 m. k. a v. (u Becka a Kelleho č. 671), kterým byl zrušen rigorosní řád právnické fakulty inšprucké.
Forma pouhého nařízení byla považována a obecně uznávána za dostatečnou i tehdy, když starší řád rigorosní, jako na příklad pro studia právo- a státovědecká, obsažený ve výnosu ze dne 2. října 1855, č. 172, měl všecky náležitosti, jež považovány jsou za znaky formálního zákona éry absolutistické (srovnej nález správního soudu Budw. č. 4173 A., 6561 A.).
Příznačné jest také, že i nařízení z 12. července 1850, č. 310 ř. z., o kolejném, vydané na základě nejvyššího rozhodnutí, bylo již za doby absolutistické měněno bez nejvyššího rozhodnutí pouhým nařízením ministerským ze dne 27. února 1853, č. 37 ř. z.
Řády rigorosní bývají provázeny instrukcemi ministerskými, které obsahují ne snad jen výklad řádu rigorosního, nýbrž i positivní podrobné normy, a v řádech rigorosních samých ukládá se sborům profesorským, aby s výhradou schválení ministrova vydávaly podle poměru místních zvláštní instrukce pro jednotlivé fakulty, sr. instrukce z 2. července 1872, č. 7971, k rigorosnímu řádu fakult právnických, instrukce z 8. května 1903, č. 15345, k rigorosnímu řádu fakult medicínských a § 40 tohoto řádu (Beck a Kelle 1. c, č. 661 a 679).
Obdobné doklady lze ve velikém počtu shledati i pro jiné stránky života universitního, jako na př. nařízení z 9. dubna 1886, č. 57 ř. z., jímž měněn byl § 18 všeobecného řádu studijního z r. 1850, o taxách imatrikulačních jednající, nařízení z 11. února 1888, č. 19 ř. z., o habilitacích soukromých docentů, jímž nahrazen byl pouhý ministerský výnos z 19. prosince 1848, č. 37 ř. z. z roku 1849, nařízení ze 27. září 1873, (č. 12719 (Beck a Kelle, 1. c. č. 319) o právnických seminářích, jímž se ukládá sborům profesorským vypracovati statuta seminární a předložiti je ministerstvu k schválení a pod.
Veškeré tyto normy nebyly by v takové formě a s takovým obsahem právnicky myslitelný, kdyby státní správa vyučovací nebyla měla před sebou státní ústavy a státní orgány správní, nýbrž orgány korporace s právem na správu těchto věcí, do něhož by bylo lze zasáhnouti jen zákonem. Neníť přece možno všecky tyto projevy ústřední moci státní považovati za pouhé usurpace se strany moci výkonné déle než půl století stále a stále opětované.
V. Zbývá jen ještě otázka, zdali a v jakém směru působily na právní povahu university zákony vydané za republiky, pokud význam jejich již svrchu nebyl oceněn.
Zákon z 19. února 1920, č. 135 Sb. z. a n., o poměru pražských universit, uznává tyto university výslovně za subjekty práv majetkových. Odňal-li jim (v § 8) všecko nebo aspoň skoro všecko jmění výnosové, zdá se, že na druhé straně rozšířil majetková práva university co do předmětu, a to nejen universitním archivem a registraturou (§ 4), nýbrž i ryzím jměním správním, jako jsou vědecké ústavy obou universit, jejich předměty a zařízení (§ 6). Tím není však nic řečeno o obsahu těchto práv majetkových, a není třeba i odebírati otázku, zdali zákon mluvě o »výlučném vlastnictví« k budově Karolina (§ 3), o »vlastnictví« k archivu a registratuře (§ 4), o »vlastnictví« k starobylým insigniím a jiným památkám (§ 5), vskutku míní pravé soukromé právo vlastnické, a je-li tomu tak, zdali a jakým způsobem jest toto soukromé vlastnictví omezeno a jaká je právní povaha těchto omezení. Neboť z vlastnictví hmotných prostředků, jež slouží provozování ústavu, neplyne o sobě ještě nic pro otázku, kdo jest pánem ústavu. Můžeť tento beze vší pochybnosti provozovati a také vskutku někdy provozuje svůj ústav se substrátem hmotným, který není v jeho, nýbrž v cizím vlastnictví. Nic více než uznání »vlastnictví« dvou konkrétních universit k určitým majetkovým podstatám zákon však nevyslovil, a i kdyby bylo lze z něho odvoditi nějakou zásadu obecně platnou, jistě není možno z něho odvoditi, že stát uznávaje toto »vlastnictví« nebo snad vzdávaje se vlastnictví k některým kusům majetkovým, vzdal se též řízení ústavu jako celku, které až dosud vykonával.
Zákony o zřízení nových universit (z 28. ledna 1919, č. 50 Sb. z. a n., a ze dne 27. června 1919, č. 375 Sb. z. a n.) nedokazují nic více, nežli že zákonodárce za náležitou formu aktu zřizovacího považoval zákon.
Zásadu tuto vyslovil pak zákon ze dne 19. ledna 1922, č. 28 Sb. z. a n., expressis verbis, vyhradiv zřizování všech vysokých škol »státních«, ano i nových fakult a oddělení jejich zákonu.
Zákon z 13. února 1919 č. 78 Sb. z. a n., »O platech profesorů vysokoškolských« upravuje jen jejich osobní poměr služební, a to jen jedinou, to jest hmotnou jeho stránku.
Zákon z téhož dne, č. 79 Sb. z. a n., který nese název >,o služebním poměru učitelů vysokoškolských obsahuje v § 1 ustanovení velmi významné, jež ovšem služebního poměru učitelů vysokoškolských nijak se netýká, upravujíc vliv sborů profesorských na jmenování nových členů, jjhož právní význam, pokud jde o university, již svrchu byl oceněn. V ostatních svých ustanoveních týká se zákon opět jen statusových oprávnění vysokoškolských učitelů jakožto učitelů (jako trvalosti jejich poměru služebního, nepřeložitelnosti), a ponechav povinnostní stránku zcela mimo úpravu zákonnou, zabývá se organisaci úřadů disciplinárních a upravuje právo disciplinární jakož i dání do výslužby a odnětí veniae legendi pro nezpůsobilost, a to jak po stránce materielní, tak po stránce procesní.
Jsou to zajisté ustanovení neobyčejného významu. Bylť jimi odňat ústřední správě státní všechen i nepřímý vliv na jediný prostředek právní, jímž lze reagovati na neplnění povinností služebních.
Je podstatný rozdíl mezi tímto zákonem s jedné strany a služební pragmatikou pro státní úředníky (zákon z 25. ledna 1915, č. 15 ř. z., §§ 87 a násl.), ba i zákonem z 21. května 1868, č. 46 ř. z., o, disciplinování úředníků soudcovských s druhé strany. Neboť oba tyto zákony vyhradily, byť v nestejném stupni, správě státní aspoň vliv na složení orgánů disci- plinárních jak judikujících, tak žalobcích (§§ 101 a 107 služ. pragm., §§ 9 a 13 a násl. zákona z roku 1868). Zákon o služebním poměru učitelů vysokoškolských (§§ 6 a 8) vložil však všechen tento vliv do rukou akademických senátů (sboru profesorských), kterým přísluší všecky orgány disciplinární, to jest komise disciplinární, vrchní komisi disciplinární, vyšetřujícího komisaře, disciplinárního žalobce a vrchního disciplinárního žalobce povolávati k úřadu svobodnou volbou. Je to tím významnější, že zákon tento i kompetence a řízení (§ 20) při dání do výslužby pro nezpůsobnost napodobil podle řízení o nedobrovolném pensionování úředníků soudcovských (§ 50 a násl. cit. zákona z roku 1868), vykázav v tomto řízení ústřední správě vyučovací postavení pouhé strany procesní a učiniv nad to ingerenci ústřední správy závislou na souhlasu dvou třetin sboru profesorského, jehož dotčený učitel je členem. S druhé strany zákon (v § 7) nejen prohlásil nálezy vrchní disciplinární komise za výroky konečné, nýbrž odňal disciplinárně odsouzenému až na jediný případ (§ 7, odst. 2.) i obranný prostředek stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, která mu jinak dle zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n. (§ 2, č. 2), byla vůbec poskytnuta. Třebaže nabízí se otázka, zdali právě posléz dotčené ustanovení, uzavírající cestu k nejvyššímu správnímu soudu, nebylo snad derogováno zcela všeobecně a absolutně drženým ustanovením § 88 ústavní listiny, již ostatní soubor nepochybně platných předpisů zákona, kterými se upravuje moc disciplinární nad učiteli vysokoškolskými, je takového významu, že slušelo uvažovati, nejeví-li reflexní účinky i na právní povahu university.
Dlužno přiznati, že organisace disciplinární moci velice se blíží myšlence syndikalismu, této nejnovější formě decentralisace správy veřejné (Hauriou, Principes de droit public, 1. vyd., str. 488 a násl.), a de lege ferenda lze uvažovati, zdali nebyla tu snad žádoucí rovnováha mezi zájmy státu a zájmy jediné, byť velice významné skupiny služebníků státu po- někud porušena na újmu zájmu státního (Hauriou 1. c, str. 493).
Leč přes to vše není možno ani ve vybudování práva disciplinárního. jak dotčený zákon je provedl, nalézti nic, co by povahu university jako ústavu státního činilo pochybnou.
Neníť moc disciplinární nic jiného, než projev moci služební (O. Mayer, Deutsches Verwaltungsrecht 2., vyd. II., str. 332). Že však učitelé vysokoškolští i dle práva našeho státu jsou v poměru služebním ke státu, a nikoli snad ke korporaci universitní nebo k fakultě nebo snad k syndikátu učitelů vysokoškolských, není možno pochybovati.
Svěřil-li stát výkon moci disciplinární orgánům z university, pokud se týče ze souboru všech vysokých škol vzešlým, není v tom možno viděti nic více nežli zvláštní způsob organisace služební moci státu po jedné její stránce a nikoliv disciplinární moc nějakého jiného subjektu právního.
VI. Dávná epocha právní dala universitě jako útvaru právnímu prvou její podobu. Soustavy právní, jež vystřídaly se v proudu staletí, formovaly po svém instituci věky přetrvávající, a výsledek těchto opětovných proměn je na ten čas hybridní útvar, v němž podstata veřejné korporace sloučena jest s podstatou státního ústavu ve spletitý celek, který lze právnicky plně vystihnouti jen konstrukcí velmi složitou a velmi subtilní. Dnešní stát dává universitě potřebné prostředky hmotné z převážné části, dodává jí také potřebné síly osobní, třebaže za kooptační součinnosti fakult universitních. V těchto silách osobních, které stojí k němu v poměru služebním, dodává však stát zároveň korporaci universitní nebo korporacím fakultním, z nichž ona se skládá, korporační členstvo. Korporace universitní pak navzájem poskytuje toto své členstvo buď přímo ve sborech profesorských, nebo nepřímo v orgánech těmito volených, jakožto správní orgány ústavu státního, které v této své funkci jsou správními orgány státu.
Zcela mimo rámec pozorování zůstává při tom právní situace immatrikulovaných studentů, kteří dle § 1 zákona o organisaci úřadů akademických z r. 1873 spolu s učitelskými sbory tvoří fakulty a jež i prozatímní studijní řád z r. 1849 (§ 5) i studijní řád z r. 1850 (č. 370 ř. z., § 2) nazývají »akademickými občany«, mluvíce tu a tam o jejich právech (cit. § 5 a § 28 řádu z r. 1850).
Z toho, co bylo řečeno, plyne, že právní situaci členů fakult, právní situaci sboru profesorských, děkanů, senátu akademického a rektora, sluší posuzovati vždy podle toho, v jaké funkci vystupují; Jinak, když jde o osobní status služebníků státu, jinak když jde o členská práva korporační a orgány korporace, jinak když jde o funkce orgánů státní správy vyučovací.
Tato různá právní situace má také rozhodující význam pro otázku přípustnosti stížnosti k nss. Soudní kontrola správy, k níž tento tribunál je povolán, je organisována na zásadě ochrany práv subjektivních. Může tedy nss k projednávání přijímati stížnosti jen tehdy, přicházejí-li od právních subjektů, od osobností. Sluší tedy přijmouti stížnosti podávané profesory, tvrdí-li, že rozhodnutím neb opatřením správního úřadu bylo nezákonně zasaženo do jejich oprávnění ze statusu vysokoškolského učitele plynoucích nebo do jejich tvrzených práv členských, t. j. do práv, která snad plynou z jejich členství v korporaci universitní. Sluší také přijímati stížnosti podávané jménem korporací universitních. Nelze naproti tomu přijímati stížnosti podávané ryzím úřadem, který není osobností ani osobnost právní nepředstavuje.
V dnešním případě byla stížnost podána a podepsána »lékařskou fakultou university Karlovy, resp. sborem profesorskýma. Poněvadž však fakultní sbor profesorský odděleně od fakulty nemá povahu korporace, je možno právní subjekt za stížností stojící hledati právě jen ve fakultě universitní a stížnost, třeba zevně se jevila jako stížnost stěžovatelů dvou, splývá ve skutečnosti ve stížnost jedinou, podanou fakultou universitní.
Je tedy nutno tázati se, zdali fakulta universitní vskutku představuje osobnost, tedy subjekt právní, který jediné k tomuto soudu může se obraceti. Z podaného historického nástinu je patrno, že nejen universitě jako celku, nýbrž ani jednotlivým fakultám nechybělo znaků právních, které je kvalifikují jako korporace s jistou mírou vlastní právní existence, ať již poměr jejich k universitní korporaci jako celku je jakýkoli. I moderní předpisy právní připínají, jak bylo ukázáno, určitá práva k jednotlivým fakultám spíše než k celku university. Než i kdyby fakulty byly vskutku jen pouhými »odděleními«, jak je nazývá § l zákona organisačního z roku 1873, tedy součástkami university bez vlastní osobnosti, stojí za nimi aspoň právní osobnost university, která se v určitých vztazích projevuje ve fakultách, v nich na venek vystupuje a fakultními orgány jedná.
Buď jak buď, není tedy možno říci, že sbor profesorský, pokud fakultu představuje, nemá za sebou právního subjektu, a není proto možno sboru profesorskému zásadně a naveskrz uzavírati cestu k nss-u vedoucí, byť sbor tento v některých funkcích měl povahu jen úřadu státního. Bylo proto přiznati mu legitimaci stížní. Leč právě proto, že funkce sboru nejsou právnicky stejnorodé, nýbrž jednou funkce orgánu korporace, po druhé funkce státního úřadu, bylo zkoumati, ke které sféře právní náleží právě ona funkce sboru profesorského, v níž pokládá sbor fakultu za zkrácenou v jejích právech, a zdali v této sféře je vůbec místo pro subjektivní práva, jež by nař. rozhodnutím mohla býti zkrácena.
Sbor profesorský stěžuje si proti rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, kterým toto nevyhovělo návrhu na jmenování profesora Dra W. mimořádným examinátorem při zkouškách doktorských a prohlásilo, že profesor W. jest již podle platného řádu rigorosním examinátorem řádným.
Konání zkoušek doktorských náleželo dle stavu práva před rokem 1849 k záležitostem státního ústavu vyučovacího (sr. též dekret dvorské komise studijní z 23. června 1829, dv. č. 2592 čes. prov. sb. zák. z r. 1829).
V žádné z norem pozdějších nelze nalézti ustanovení, které by v tomto bodu bylo rozšířilo korporační práva university nebo fakulty a vyňalo konání zkoušek doktorských z právní sféry ústavu státního.
Řády upravující zkoušky doktorské již dle formy aktů, jimiž řády tyto byly vydány, t. j. nařízením a výnosem ministerským, ani nemohou býti zdrojem korporačních práv universit, neboť rozšíření stejně jako založení samosprávy a korrelátní s ním zúžení sféry ústavu státního, což by znamenalo limitaci moci státní, není možné mysliti si jinak nežli ve formě zákona (zásada nyní positivně vyslovená v § 91 ústavní listiny).
Ze všeho toho plyne, že příslušnosti, které řády rigorosní přikazují sboru profesorskému v příčině organisace zkoušek rigorosních, jsou pouhé příslušnosti státního úřadu správního bez všelikého příměsku práv subjektivních. Vykonávaje tuto příslušnost, neužívá tedy sbor profesorský svých neb fakultních práv, nýbrž plní prostě svou úřední funkci a svou služební povinnost. Již proto nemůže se s úspěchem dovolávati ochrany nějakých práv.
Nař. rozhodnutím mohlo by nad to býti porušeno nějaké právo subjektivní jen tehdy, kdyby mělo obsah zcela specifický.
Obsahem jeho musil by býti nárok, aby ministerstvo návrh sborů na jmenování mimořádného examinátora, tak jak byl podán, prostě přijalo, nemajíc právní možnost jej zamítnouti, což by ovšem bylo v příkrém rozporu s podstatou práva »návrhu«, anebo kdyby sbor byl oprávněn autonomně examinátory určovati neb o tom, kdo examinátorem jest, s konečnou platností rozhodovati.
Právo takového obsahu nebylo by však možno ani z positivních ustanovení platného rigorosního řádu vyvoditi, i kdyby tento regulativ vskutku mohl býti zdrojem subjekt, práv fakulty nebo sboru profesorského.
Soud nemohl proto v nař. rozhodnutí nalézti porušení žádného subjektivního práva ani fakulty ani sboru profesorského a musil tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1596. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 225-242.