Č. 1583.

Mimořádná opatření: I. Podkladem požadování náhrady za zneužití přiděleného cukru není odsouzení pro přestupek dle § 11 vl. nař. z 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n. — II. Ke skutkové podstatě zneužití cukru.
(Nález ze dne 19. října 1922 č. 14751.)
Věc: Josef B. v K. R. (adv. Dr. J. Korbel z Veselé n. L.) proti ministerstvu pro zásobování lidu v Praze o náhradu za zneužití přiděleného cukru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z usnesení čsl. cukerní komise v Praze z 18. února 1922 č. —, jímž komise tato vyhovujíc návrhu vyšetřující komise pro hospodaření s ovocem a zeleninou uložila sť-li, aby zaplatil ve prospěch státního přeplatkového fondu peníz Kč 15158 — jako náhradu za zneužití 572 kg cukru, přiděleného jemu k výrobě malinové šťávy.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané a uplatňující vady řízení i nezákonnost, uvážil nss toto:
Předem nemohl se nss zabývati námitkou stížnosti, že na výroou malinové šťávy nemělo býti použito ustanovení vlád. nařízení z 2. ledna 1920 č. 23 Sb. z. a n., ježto prý se zákon ten vztahuje výhradně na výrobu marmelády a slazených povidel, neboť námitku tu st-l v administrativním řízení neuplatňoval, následkem toho se nestala předmětem úředního rozhodování a nebyla také pořadem správních stolic řešena, pročež bylo ji ve smyslu §§ 5 a 6 o ss jako nepřípustnou zamítnouti.
Další námitkou vytýká st-l nař. rozhodnutí nezákonnost, háje právní názor, že nemůže mu býti předepsána náhrada za zneužitý cukr, dokud nebyl vinným uznán přestupkem § 11 cit. nař., kterýžto přestupek však v daném případě je již promlčen.
Názor tento je mylný.
Nejde o pokutu za přestupek — jak se st-l dle vývodů stížnosti domnívá, — nýbrž o náhradu za škodu vzniklou zneužitím přiděleného cukru, jak plyne již z cit. nařízení sama, jež nepraví, že náhrada může býti předepsána jen při odsouzení, nýbrž staví vedle sebe zcela odděleně řízení trestní a řízení o náhradě škody, jež nad to přiděluje každé do kompetence úřadu jiného, tam, politického úřadu, tu cukerní komise. Podkladem požadování náhrady jest každé zneužití přiděleného cukru, neboť účelem předpisů o hospodaření cukrem v té době vydaných bylo snížiti tuzemskou spotřebu cukru na míru co možná nejmenší, aby tak při tehdejších valutárních poměrech a vysoké ceně cukru na zahraničních trzích ušetřeno ho bylo co možná nejvíce pro vývoz do ciziny. Tím stává se bezpředmětnou i námitka, že přestupek ten byl již v době zahájení tohoto řízení promlčen.
St-l namítá dále, že přiděleného cukru vůbec nezneužil. Výroba malinové šťávy děje se tak, že se z ovoce lisuje t. zv. malinový succus a cukr se rozpouští ve vodě v cukrový syrup, načež se obé smíchá. Jest prý však při dodávkách pernikářům ustáleným obchodním zvykem, že se tyto dvě tekutiny nesmíchávají, nýbrž dávají se těmto živnostníkům odděleně, aby si je sami mohli smísiti v poměru, jak právě budou potřebovati. To učinil prý také st-1, neboť dodal pernikáři M. jak malinový succus, tak i cukrový syrup a to v poměru, v jakém se jich používá při výrobě malinové šťávy, takže obé dostalo se do rukou téže osoby, jež je také smísila v malinovou šťávu. Ježto tudíž přiděleného] cukru bylo skutečně použito k výrobě malinové šťávy, tedy k tomu účelu, k němuž přidělen byl, nelze prý jedině v té okolnosti, že shora uvedené smísení neprovedl st-l sám, spatřovati zneužití přiděleného sukni pro jiné účely ve smyslu § 2 cit. nařízení.
Leč ani této námitce nemohl nss přiznati důvodnost. neboť v předpisu cit. § 2, jenž praví, že cukru přiděleného čsl. cukerní komisí k výrobě ovocných výrobků musí býti použito výhradně k této výrobě, jistě není obsažen pouze objektivní příkaz, aby tento cukr byl zpracován v ovocnou šťávu, ať se tak stane jakýmkoli procesem a kýmkoli, nýbrž ukládá se jím i subjektivně té osobě, jíž cukr byl přidělen, povinnost, aby sama pod vlastní zodpovědností toto zpracování provedla. Opačný náhled umožnil by jakékoliv obcházení řečeného předpisu a zmaření cílů jím sledovaných, neboť právě tak, jako st-l, mohl by se dovolávati beztrestnosti i ten percipient přiděleného cukru, jenž by prodal tento cukr samotný jinému výrobci, aby ten z něho ovocnou šťávu vyrobil. Že si ostatně st-l musil býti vědom toho, že neplní povinnosti, zákonem jemu uložené, plyne z jeho vlastního tvrzení, že někteří pernikáři potřebují malinovou šťávu více slazenou, jiní méně slazenou a jiní konečně vůbec neslazenou. Oběma těmto poslednějším musí tedy nutně při výrobě malinové šťávy zbýti nějaký cukr, jenž nedojde zpracování přídělem jemu určeného, čímž dána jest pak i objektivně skutková povaha zneužití tohoto cukru k účelům jiným.
Další nezákonnost spatřuje st-l v tom, že bylo použito cit. vládního nařízení, jehož působnost počala teprve dnem 14. lednem 1920, na prodej cukru, jenž se uskutečnil před tímto termínem. Zde dlužno poukázati na posl. odst. § 11 cit. vládního nařízení, jenž praví: »Diferenční obnosy předpisovati bude se zpětnou platnosti od počátku běžícího) hospodářského období československá komise cukerní. Vzhledem k tomu, že tu jde o ustanovení upravující hospodaření s cukrem, kteréž provádí cukerní komise, jest zřejmo,, že výrazem »běžícího hospodářského ob- dobí« dlužno tu rozuměti hospodářské období cukrovarnické, 1919/1920 počínající říjnem roku 1919.
Mohly by však vzniknouti pochybnosti, bylo-li tu cukerní komisí dáno právo předpisovati diferenční obnosy za zneužití pouze toho cukru, který pochází z kampaně tohoto hospodářského období, či může-li požadovati náhradu za zneužití jakéhokoli cukru, jen stalo-li se zneužití jeho od počátku hospodářského období 1919/1920. Tyto pochybnosti ztrácejí však vzhledem k § 18, odst. 3 vl. nař. z 23. září 1919 č. 519 sb. z. a n. významu, neboť z ustanovení toho jest patrno, že veškerou do dne 30. září 1919 nezpracovaný cukr, pocházející ze zásob dříve přidělených, včítá se tímto dnem do zásob nového hospodářského období a podléhá také všem předpisům pro tyto nové zásoby vydaným.
Ježto pak z vlastního podání st-lova z 27. srpna 1920 zaslaného vyšetřující komisi při čsl. komisi pro hospodaření s ovocem a zeleninou, je zřejmo, že závadný prodej cukru pernikáři M. stal se bud v listopadu 1919 nebo snad i později — rozhodně však ne dříve — spadal prodej ten, tedy zneužití přiděleného cukru, do běžícího hospodářského období uvedeného v posl. odst. § 11 cit. vl. nař. ze dne 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n., a byla tudíž čsl. cukerní komise ve smyslu tohoto ustanovení také oprávněna diferenční obnos z tohoto prodeje předepsati.
Poslední námitkou snaží se konečně stížnost dovoditi, že nař. rozhodnutí nemá co do základu a výše domnělé škody státu způsobené nijakého odůvodnění. St-l tu přehlíží, že podklad k uložení této náhrady dán jest již cit. vlád. nařízením samým, jakmile zjištěno bylo zneužití přiděleného cukru, aniž třeba dokazovati nějakou konkrétní škodu, což ostatně v nař. rozhodnutí poukazem k dotčenému ustanovení jest zdůrazněno, pokud pak výše náhrady se týče, obsahovalo výpočet její už rozhodnutí I. stolice, pokud se týče návrh vyšetřující komise, jenž tvoří integrující jeho část, a st-l proti tomuto výpočtu, ač toho měl možnost, ve správním řízení ničeho nenamítal.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1583. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 197-199.