Č. 1639.

Policejní právo trestní: Přiznal-li úřad celému souboru inkriminovaných projevů obviněného kvalitu »urážlivého způsobu psaní,« odsoudiv obviněného pro přestupek § 12 c) cis. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jejž spáchal užitím všech oněch projevů, ač by úsudek takový logicky mohl býti činěn toliko ze tří výroků tohoto souboru, postrádá výrok úřadu dostatečného podkladu skutkového a nutno jej zrušiti podle § 6 zák. o spr. soudu.
(Nález ze dne 10. listopadu 1922 č. 16324.) Věc: A. V. F., spisovatel na S., proti zemské správě politické v Praze stran policejního přestupku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Miroslav J. dne 8. listopadu 1920 u okresního policejního komisařství v Praze podal k zemské správě politické v Praze odvolání datované dne 26. října 1920 z nálezu policejního komisařství v Praze I. ze dne 14. října 1920 č. —, jímž byl odsouzen pro přestupek § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., spáchaný rozšiřováním letáků závadného obsahu na veřejných místech.
V odvolání, jež brojí proti použití neplatného prý citovaného cís. nařízení, uvedl mezi jiným odvolatel:
Použitím již v Rakousku nemožných zákonů v republice slouží se pouze k sesměšňování našich policejních úřadů a jsou výsměchem našeho presidenta a všech jeho snah, protože v republice jsou policajti proto, aby dbali bezpečnosti života a majetku občanů, a ne, aby soudili.
V právním státu není možné, aby každé komisařství si vydávalo své zákony a aby rozhodnutí policejního ředitelství ignorovalo.
Je-li v naší republice volná kolportáž zakázána (ač je usuelní v celém civilisovaném světě vyjma část Ruska), pak musí býti též zakázána Českému Slovu, Právu lidu a ostatním listům více méně subvencovaným, protože zákon dle. ústavy platí pro všechny stejně, a pak-li úředník nás vyhání z místa, kde toleruje kolportáž jiných listů, jedná zločinně a budí pohoršení obecenstva.
Odvolání jest opatřeno dodatkem stěžujícího si A. V. F. tohoto obsahu:
Připojuji se jakožto autor a vydavatel letáků a vyhrazuji si náhradu škody učiněné mně zadržováním mých kolportérů. Žádám, aby toto odvolání bylo podáno zemské správě a ne dle zvyku vhozeno do koše, neboť mi bylo slíbeno panem ministerským radou Š., že věc bude vyšetřena; bylo by záhodno, aby byla vedena podle předpisů.
Zemská správa politická výnosem ze dne 15. prosince 1920 č. — delegovala podle § 14 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. okresní správu politickou na Kr. Vinohradech, aby proti Miroslavu J. a A. V. F-ovi zavedla a provedla trestní řízení pro přestupek § 12, lit. c) uvedeného nařízení, jehož dopustil se urážlivým způsobem psaní ve vytčeném odvolání, a okresní správa politická na Kr. Vinohradech pak oba obviněné nálezem ze dne 15. září 1921 č. — uznala vinnými uvedeného přestupku, jejž spáchali užitím svrchu uvedených, okresní policejní komisařství urážejících výrazů v úředním podání, které napsal A. V. F. pro svého kolportéra Miroslava J., stěžující si A. V. F. mimo to též v dodatku k podání; odsouzeni podle § 11 cit. nař. každý k pokutě 100 K, pro případ její nedobytnosti do vězení na 7 dnů.
Odvolání A. V. F. z tohoto nálezu zamítla zemská politická správa v Praze rozhodnutím ze dne 29. října 1921 č. — z důvodů prokázané skutkové podstaty.
Rozhoduje o stížnosti podané A. V. F. do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami: 1. Stížnost namítá, že zřízením čsl. republiky jakožto státu demokratického odstraněna byla platnost cis. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. potud, pokud nařízení jest neslučitelno se zřízením demokratickým, tudíž celé až na policii bezpečnostní. Jest tedy za to míti, že zejména č. 12 již neplatí a byl tedy st-l odsouzen pro policejní přestupek, který neexistuje.
Námitka jest bezdůvodná.
Zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. o zřízení samostatného státu československého bylo nařízeno — za tím účelem, »aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nena- staly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu« — výslovně v čl. 2, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Recipoval tím stát čsl. právní řád dřívějšího státu rakouského, ovšem s úmyslem, aby byl prozatímním právním! řádem státu čsl. Z tohoto úmyslu podává se důsledek, že veškeré dřívější zákonné normy zůstaly po převratu v platnosti, vyjímaje takové, jež byly v nerozlučné spojitosti s individualitou státu rakouského a s jeho ústavou, jichž předmět zánikem tohoto státu odpadl a jichž proto ve státě čsl. vůbec použíti nelze (na př. ústavní zákon o společných záležitostech, normy trestající přečiny proti panovníku a členům jeho rodiny a p.). Ostatní normy, jichž předmětem jsou právní vztahy mezi státními občany nebo mezi nimi a veřejnou mocí vůbec nebo které se připínají k některé z individuálních stránek státu vůbec, zůstaly podle cit. čl. 2 zachovány v platnosti a mohly jí pozbýti toliko zákonem pozdějším (§ 9 o. z. o.)
To však se nestalo při cís. nařízení ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. zák., jež povahou svojí spadá ve skupinu norem právě vytýčenou a zachováno bylo v platnosti článkem 2 zákona ze dme 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n.
Pokud stížnost namítá, že zásady tohoto cís. nařízení odporují oněm demokratickým myšlénkám, jichž výrazem byly utvoření a úprava čsl. státu, resp. normě vytčené v § 2 ústavní listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n., že stát čsl. jest demokratická republika, pak nemůže se dovolávati stížnost zákroku nss-u, jenž rozhoduje jen podle platících positivních zákonů (§ 2 zák. o ss), kdežto zjednati průchod určitým demokratickým zásadám de lege ferenda jest věcí zákonodárných činitelů.
2. V dalším bodu vytýká stížnost, že pro případ, že by platil předpis § 12 cit. cís. nařízení, bylo by nutno užívati ho, jak toho právní povaha pořádkových pokut vyžaduje, tedy s časovou úsečností a řízností pořádkovým trestům vlastní a jen během pendentnosti inkriminovaného podání. To však nestalo se v daném případě, takže nenastalo-li vůbec promlčení, trest pořádkový přichází post festům; neb jest skutečně zjev neobvyklý, když pořádková pokuta vyřkne se až za rok, čímž přec účel její úplně padá.
Pokud by tím stížnost vytýkala, že byl st-1 odsouzen pro přestupek promlčený, jest bezpodstatnou z toho důvodu, že podle § 4 min. nař. ze dne 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., promlčuje se policejní přestupek, nebylo-li do tří měsíců od jeho spáchání zavedeno o něm řízení, a že podle obsahu správních spisů v daném případě pro přestupek spáchaný dne 8. listopadu 1920 úřad první stolice zavedl řízení již 24. ledna 1921 dožádav okresní správu politickou na Smíchově za výslech obviněného. Úřad se zřetelem k tomu zcela v souhlasu se zákonem postupoval, když pokládal, jak zřejrno z odsuzujícího nálezu, st-lův delikt za nepromlčený.
Pokud by v tomto bodu stížnost vytýkala, že uplynula cd spáchání činu do odsouzení pachatele nepoměrně dlouhá doba, postrádá jednak výtka jakékoli opary zákonné, neboť není zákonného předpisu, podle něhož by bylo vyloučeno odsouzení pro nepromlčený policejní přestupek jen z toho důvodu, že uplynula cd jeho spáchání do vydání trestního nálezu doba značná; ostatně i výtka sama vychází z nesprávného skutkového předpokladu, že běží v daném případě o pokutu pořádkovou, když ve skutečnosti jde o trest za čin trestní, pravomoci správních úřadů podléhající.
3. Bezdůvodně stížnost uplatňuje vadu řízení, již shledává v tom, že důvody nař. rozhodnutí vyčerpávají se slovy, že odvolání se zamítá »z důvodů prokázané skutkové podstaty«, a že nebylo vůbec zjištěno, o které podání jde.
Rozhodnuti žal. druhé stolice svým zněním dovolává se skutkové podstaty vytčené v nálezu první stolice a konkretisování skutku obsažené v poslednějším nálezu vyhovuje i ve způsobe úřadem zvolené, že totiž označeno bylo urážlivé podání uvedením úřadu, jemuž svědčilo, údejem pisatelů a přesným uvedením inkriminovaného obsahu, aniž bylo zapotřebí jiného označování, zejména snad označení datem neb číslem podání, když při výslechu st-le jakožto obviněného, konaném dne 19. dubna 1921, bylo úřademi označeno podání, o něž jde, a obviněný také jen o něm se vyjádřil, takže i podle průběhu řízení nemohl míti o tom nejmenší pochybnosti, o které podání běží.
4. V dalším stížnost namítá, že rozpor se zákonem spočívá v tom, že nejde ani o »urážlivý způsob psaní«, aspoň ne vesměs, když by se i v zřízení republiky trvalo na zvláštní úctě k úřadu, jemuž v daném případě se vytýkalo, že porušuje rovnost před zákonem, a jenž celou tadu stížncstí nechal skutečně bez vyřízení. Tím brojí stížnost proti skutkovému zhodnocení výroků přijatých v souvislosti a v celku za trestnou skutkovou podstatu deliktu urážlivého způsobu psaní v úředním podání po rozumu § 12, lit. c) cis. nlař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. a obsahuje tento bod stížnosti výtku, že právní subsumpce trestního nálezu nemá odpovídajícího podkladu ve spisech. Nss zkoumaje jinak nesporný skutkový podklad po této stránce s hlediska druhého odstavce § 6 zák.o ss, shledává, že toliko ze tří z inkriminovaného souboru výroků mohl by učiněn býti logicky úsudek na »urážlivý způsob psaní«, a to ze rčení, že »po1icajti«, jimiž nazývá posměšně st-1 policejní úřed- níky, nemají v republice souditi, nýbrž mají dbáti o bezpečnost života i majetku občanů, dále že zločinně jedná policejní orgán, jenž zabraňuje kolportáž jen určitým listům, a že policejní úřad prvé stolice jedná podle svého zvyku, když odvolání odkládá do koše, na místě, aby je předložil odvolací stolici, neboť jsou to> rčení, jichž st-l nemusil použíti, chtěl-li vyšší stolici sděliti skutkový stav. Naproti tomu nelze logicky shledávati kvality urážlivého způsobu psaní v ostatku výroků, kde jen dílem dovozuje se nepřípustnost použití svrchu cit. cis. nařízení, dílem zdůrazňují se jen všeobecně uznané právní zásady, dílem konečně sděluje se vyšší instanci skutkový stav. Přiznal-li nicméně úřad celému souboru inkriminovaných výroků kvalitu urážlivého způsobu psaní, učinil tak se zřetelem k měřítku správného myšlení na základě nedostatečného podkladu skutkového i slušelo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1639. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 350-354.