Č. 1720.

Domovské právo: Okolnost, že státní úředník byl podle § 138 zák. čl. XXII : 1886 sproštěn povinnosti platiti obecní daně, nezakládá pro něj nárok na uznání příslušnosti k obci pobytu podle § 10 téhož zák. čl., nesplnil-li všecky podmínky v § tom zmíněné, zejména také podmínku, aby po celou rozhodnou 4 letou dobu přispíval k břemenům obce té.
(Nález ze dne 1. prosince 1922 č. 18255.)
Věc: Bedřich V. v P. (adv. Dr. L. Janowitz z Prahy) proti županu župy Šarišské o domovské právo a pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle usnesení městské rady v Prešoyě ze dne 7. října 1921 byl Bedřichu V., účetnímu radovi při finančním ředitelství v. v., v Kessögu v Uhrách narozenému, v Prešově od roku 1872 bydlícímu na jeho žádost vydán domovský list, kterým osvědčeno bylo, že má v městě Prešově ode dne 1. ledna 1877 domovské právo na základě § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886 s dodatkem, že tento domovský list platí až do 31. prosince 1922 pro povolení vyšší pense.
K poukazu ministra s plnou mocí pro, správu Slovenska ze dne 9. listopadu 1921 provedeno bylo šetření o správnosti domovského listu a když městský úřad berní v Prešově oznámil, jak již jednou učinil před vydáním domovského listu, že Bedřich V. jako státní úředník žádným způsobem nepřispíval k břemenům obecním, usnesla se městská rada v Prešově dne 25. listopadu 1921, že domovský list Bedřichu V. vydaný zrušuje a žádost jeho o přiznání domovského práva odmítá z důvodu, že st-l po čas jeho pobytu v Prešově k břemenům obce vůbec nepřispíval.
K apelaci Bedřicha V., v níž poukazoval na to, že jako státní úředník nebyl povinen obecní daně platiti a že také z jiného důvodu nedluhoval příspěvků na obecní břemena, potvrdil župan župy Šarišské usnesení městské rady z důvodů v něm uvedených.
Nss při rozhodování o této stížnosti veden byl těmito úvahami:
Rozhodnutí, do něhož jest stížnost podána, neobsahuje žádného výroku o zastavení pense st-lovy a je proto stížnost, pokud výrok takový bére v odpor, nepřípustnou podle § 5 zák. o ss, dle něhož stížnost k správnímu soudu může se podati teprve tehdy, když věc jest v administrativní cestě vyřízena.
Jinak shledal nss stížnost neodůvodněnou. Zák. čl. XXII. z r. 1886 obsahuje v § 10 ustanovení o tom, kdy osoba, která přesídlila z obce, do jejíhož svazku náležela, do obce jiné, nabývá domovské příslušnosti k této obci pobytu již po zákonu samém a kdy tedy nejde o udělení domovská příslušnosti, nýbrž o uznání příslušnosti již po zákonu samém nabyté, a stanoví pro toto nabytí příslušnosti podmínky, že osoba ta a) v nové obci po 4 léta nepřetržitě bydlí,
b) k obecním břemenům obce té přispívá,
c) po dobu ad a) uvedenou nepřispívala stále k břemenům obce, z níž přesídlila,
d) že nechce podržeti svou příslušnost k obci dřívější.
Že podmínky ad a), c a d) uvedené jsou dány, není v tomto případě sporno. Nesporno také, že st-l po dobu delší 4 roků nepřetržitě působil v Prešově jako státní úředník; zamítnutí nároku st-lova na uznání příslušnosti jeho k obci Prešovu opírá se jediné o důvod, že nepřispíval k břemenům obce té.
St-l ve správním řízení doznal, že k břemenům obce Prešovské nepřispíval, poukázal však na to„ že jako státní úředník byl dle § 138 zák. čl. XXII z r. 1886 sproštěn povinnosti platiti obecní daně a že také z jiného důvodu nebyl povinen k přispívání na břemena obce. Žal. úřad neuznal, potvrdiv rozhodnutí I. stolice z jeho důvodů, námitku tu důvodnou, vycházel tedy zřejmě z právního názoru, že také státní úředník musí, chce-li nabýti příslušnosti k obci svého pobytu a služebního působení, vykázati, že přispívá k obecním břemenům obce. Názor tento dlužno uznati správným.
Zákonný čl. XXII z r. 1886 v § 10 vyslovuje, že za obecní příslušníky jest pokládati ty, kdož sice neohlásili obci svůj úmysl usídliti se v obci, avšak splnili podmínky shora uvedené, při čemž nečiní žádného rozdílu mezi osobami a nestanoví ani v § 10 ani na jiném místě žádné výjimky na prospěch státních úředníků aneb jiných osob osvobozených od daně obecní.
Dlužno proto souditi, že zákon přiznati chtěl domovskou příslušnost bez výjimky jen skutečným poplatníkům obce.
Pro tento výklad mluví také ustanovení § 11 cit. zák. čl., že ten, kdo se usídlil v obci a žádá o propůjčení domovského práva, má mimo jiné prokázati, že platil komunální daň, anebo není-li takové daně, že jiná břemena veřejná nesl.
Z toho, že zákonodárce v případech v § 11 uvedených výslovně připustil, že udělení domovské příslušnosti není podmíněno bezvýhradně přispíváním k obecním břemenům, jakož i z toho, že v § 11 mluví se o placení komunální daně, nutno usuzovati, že v § 10 domovskou příslušnost přiznati chce jen těm, kdož po dobu tam stanovenou skutečně na břemena obecní přispívali, ať placením daně obecní či jiným způsobem.
Při líčení bylo dovozováno, že nař. rozhodnutím bylo porušeno právo, na domovskou příslušnost, jehož nabyl st-1 již tím, že mu vydán byl domovský list.
S názorem tím nelze souhlasiti.
Zástupce st-lův sám udal, že st-l žádal listinné osvědčení o tom, že nabyl domovské příslušnosti již od r. 1877; jestliže později se zjistilo, že vydané osvědčení není správné, byl úřad oprávněn toto osvědčení obsahující pouhé potvrzení q domněle nabytém již právu odvolati, a nelze tvrditi, že odvoláním tohoto osvědčení bylo porušeno samo ono právo st-lem nabyté.
Dále byla při líčení vytýkána vadnost řízení v tom spočívající, že dotaz města Prešova na berní úřad nesprávně rozlišoval mezi obecními přirážkami a jiným platem. Výtka tato obsažená ve stížnosti jest sice přípustnou (§ 18 zák. o ss); přes to však nutno připomenouti, že dotaz obce, zda st-l vůbec přispíval k břemenům obecním ať placením daně obecní anebo jiným způsobem, odpovídá zákonu a že nebyl v tomto širším znění na újmu st-li, nýbrž spíše na jeho prospěch.
Bylo-li odvoláno st-li vydané osvědčení o nabyté domovské příslušnosti, ježto st-1 neprokázal, ba ani netvrdil, že po dobu v § 10 stanovenou skutečně na břemena obecní přispíval ať placením obecní daně či jiným způsobem, nelze shledati nezákonným výrok ten, kterým mu přiznání domovské příslušnosti v obci Prešově z důvodu, že jí nabyl kvalifikovaným uplynutím času již před 28. říjnem 1918, bylo odepřeno.
Z důvodů těch bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1720. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 535-537.