Č. 1666.

Pensijní pojištění zřízenců: Rýsovači ve strojírnách jsou i podle zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n. podrobeni povinnému pensijnímu pojištění.
(Nález ze dne 16. listopadu 1922 č. 17179.) Prejudikatura: Boh. č. 457 adm.
Věc: První Českomoravská továrna na stroje v Praze (adv. Dr. B. Ciller z Prahy) pToti ministerstvu sociální péče v Praze (min. r. Dr. B. Wellek — za zúčastněnou stranu adv. Dr. O.Sommer z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 25. dubna 1921 č. — vyslovila zemská správa politická v Praze na základě § 64 a) odst. 2. zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n., že Bohumil P. v zaměstnání svém u firmy: První Českomoravská továrna na stroje v Praze, jest povinným pojiště- ním dle zákona ze dne 3. února 1920 č. 89 sb. z. a n., poněvadž »dle konaného šetření jest zaměstnán jako rýsovač, jehož činnost záleží v tom, že přenáší míry na výkrese označené na projektovaný předmět a takto nanesené míry důlčíkem znamená. Míry při rýsování dle vzoru musí si z plánu propočítati. Práci tuto považovati jest za převážně duševní. Nositelem pojištění jest spolek výslužný při První Českomoravské továrně na stroje v Praze.
Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím odvolání výše řečené firmy nevyhovělo z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého a proto, že činnost Bohumila P. nutno uznati v podstatě za činnost kresličskou, tedy ve smyslu pensijního zákona za převážně duševní a tudíž pojistnou povinnost dle § 1, odst. 2. bodu a) cit. zákona zakládající.
Stížnost brojí proti tomuto rozhodnutí, vytýkajíc jednak nezákonnost, jednak vadné řízení.
Nezákonnost spatřuje v tom, že pojistná povinnost Bohumila P. naříkaným rozhodnutím vyslovená, v tomto případě vyloučena jest § 1, odst. 1 zákona z 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n. již proto, že P. jest prostým dělníkem, s pracovní knížkou, pouhým článkem výrobního procesu a pracuje jako každý jiný dělník za ustanovenou mzdu podle hodiny, která se mu vyplácí týdně, a že může pracovní poměr zrušiti bez výpovědi kdykoliv.
Námitku tuto nemohl nss uznati důvodnou. Zákon ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n. o pensijním pojištění vylučuje arci v § 1, odst. 1 osoby jako dělníky činné, avšak dle odst. 2. tohoto paragrafu podrobuje pojistné povinnosti zaměstnance, kteří vykonávají převážně duševní práce. Z porovnání těchto dvou ustanovení vysvítá, že dělníkem ve smyslu § 1, odst. 1. rozuměti jest osoby, jež by snad podle jiných zákonů (na př. podle živnostenského řádu) za dělníky mohly býti označeny, jen tehdy, jestliže nevykonávají převážně duševní práce. Nejsou tedy pro zodpovědění otázky, zda určitá osoba jest dělníkem ve smyslu cit. § 1 a tím nepodrobena pojistné povinnosti pensijní, rozhodný okolnosti, k nimž stížnost poukazuje, nýbrž záleží jediné na tom, zda osoba, o niž jde, jest činná převážně duševně čili nic.
Otázka, zdali práce vykonávané určitým zaměstnancem jsou převážně duševní, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, již nss přezkoumati může toliko v rámci ustanovení § 6 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876. V daném případě bylo v tom směru souhlasně zjištěno, že činnost Bohumila P., o jehož pojištění jde, záleží v tom, že z výkresu jemu daného přenáší na výrobek rozměry potřebné pro další zpracování a to důlkováním, t. j. vyrážením jemných důlků a linií na výrobku. Toto zjištění, které se kryje s udáním stěžující si firmy, poskytlo však úřadu dostatečný podklad pro posouzení sporné otázky. Jedná se o stejnou skutkovou podstatu, jež byla základem nálezu tohoto nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 1920 č. 5417, Boh. č. 457 adm., a v němž vysloveno, že rýsovače sluší zařaditi do kategorie zaměstnanců, jejichž činnost jest v podstatě činností kresličskou, tudíž činností převážně duševní, a odkazují se strany co do bližšího odůvodnění tohoto názoru dle § 44 jedn. řádu na znění onoho nálezu.
Ovšem byl nález tento vydán v době, kdy platila ustanovení dřívějšího zákona ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 ve znění cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., avšak stanovisko právě cit. zákona neliší se po vytčené stránce od nového zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n., jenž stejně jako dřívější stojí na zásadním stanovisku. že činnost převážně duševní zakládá pojistnou povinnost pensijní.
Dospěl-li žal. úřad, vycházeje z tohoto hlediska k úsudku, že Bohumil P. proto, že jako rýsovač takové práce vykonával, podléhá pensijnímu pojištění i dle zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n., pak nemohl nss shledati, že by úsudek ten byl v rozporu se spisy aneb byl založen na neúplném zjištění nebo stížen byl jinakými vadami řízení, ani že by odporoval zákonu.
Pokud žal. úřad vzal za podklad rozhodnutí také okojnost, že Bohumil P. musí si míry při rýsování dle vzoru z plánu propočítati, tu nelze upříti, že okolnost tato nebyla bezpečně zjištěna; avšak vada po této stránce vytýkaná není vadou podstatnou, poněvadž i shora uvedená skutková podstata naříkanému rozhodnutí za základ poležená stačí dle toho, co výše bylo řečeno, aby odůvodnila úsudek, že Bohumil P. vykonával práce převážně duševní.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1666. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 414-416.