Č. 1697.

Policejní právo trestní (sčítání lidu): Právní věty jako u č. předchozího.
(Nález ze dne 25. listopadu 1922 č. 17319.)
Věc: Jan L., Reinold P., Karel S., Frant. Q. a Alois W.v D. proti zemské správě politické v Brně stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nss vyložil již v nálezu ze dne 23. března 1922 č. 3615, (Boh. č. 1247 adm.), na jehož odůvodnění se dle § 44 jednacího řádu poukazuje, že čin, jaký se tu st-lům za vinu klade, vykazuje po stránce objektivní všecky podmínky deliktu trestného dle § 4 cit. zák.
Vycházeje i v tomto případu ze zásady právě uvedené, musil nss shledati stížnost bezdůvodnou.
Provedení soukromého sčítání lidu nespočívá jen v direktním zjištění okolností, které tvoří předmět úředního sčítání lidu, nýbrž i v celém organisování sčítací akce, tedy i v přinesení sčítacích formulářů a v jejich rozdělení důvěrníkům k dalšímu provedení. Třeba tedy st-lé Frant. Q. a Jan L. sčítací archy sami po domech neroznášeli, jest tato jimi namítaná okolnost lhostejná pro posouzení otázky trestnosti, když doznali popsanou činnost organisační. Rovněž dále namítaná okolnost, že tito dva st-lé jednali jediné z příkazu své politické strany a ostatní st-lé k příkazu předsedy svého spolku Jana L., st-le neexkulpuje, neboť za spáchání trestného činu jest odpověden každý pachatel osobně.
Ježto dle svrchu uvedeného již doznání st-lů a zjištění toto samo o sobě stačí, ano jednání takové involvuje skutkovou povahu trestného činu dle § 4 cit. zák., resp. § 12 cit. nař., jeví se bezvýznamnou i další námitka, že st-lé nedoznali, že by se byli dopustili nějakého nezákonného činu vykonáváním vlivu či nátlaku nebo sváděním stran k nesprávným údajům, neboť nař. rozhodnutí netvrdí, že by se byli st-lé dopustili těchto specielních činů, které § 12 cit. nař. příkladem uvádí a jež lze vz1áště a tedy nikoli výhradně charakterisovati jako delikty proti § 4 cit. zákona.
St-lé namítají dále, že jedinými účelem jejich akce byla kontrola úředního sčítání, jaká se děla s české strany za Rakouska beztrestně a jaká se obdobně děje při volbách i nyní. K této námitce stačí podotknouti, že určité jednání lze za trestné prohlásiti jen tenkráte, když jeho trestnost stanovil zákon, a že se tak v konkrétním případu stalo, bylo shora dovozeno.
Pokud se pak touto námitkou popírá úmyslnost jednání st-lů, odkazuje se na právní názor, jejž nss vyslovil v nálezu ze dne 10. ledna 1922 č. 248, Boh. č. 1107 adm., — — — .1
Konečně shledává stížnost vadu řízení v tom, že se žal. úřad nezabýval námitkou v rekursu uvedenou, že sčítací archy dne 13. února 1921 roznesené st-lé již druhý den, jakmile došla výstraha, opět stáhli neb i zničili.
Z této skutečnosti dovozovalo odvolání nedostatek úmyslnosti v jednání st-lů. Avšak tento moment sám o sobě jest pro otázku trestnosti činu st-lům za vinu kladeného irelevantní, protože, jak výše řečeno, úmyslnost jest dána již tím, že si st-lé byli vědomi, že jest tu příčinná souvislost jejich činu s úředním sčítáním, a toto vědomí souvislosti, jak shora řečeno, vyplývá již z doznání st-lů. Není tedy podstatnou vadou, jestliže žal. řad tuto námitku výslovně nevyvracel.

Další znění důvodů souhlasí podstatně s odůvodněním v předchozím nálezu.

Citace:

č.1697. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 476-477.